NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 1035.

Kázání a to i při svěcení praporu (Orla) jest bohosluženým úkonem (§ 303 tr. zák.). Třebas snad bylo závadným, obírajíc se politikou, nelze na jeho výroky na místě reagovati.
(Rozh. ze dne 4. prosince 1922, Kr I 1151/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 26. září 1921, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem § 303 tr. zák.
Důvody:
Po stránce hmotněprávní (§ 281 čís. 10, správně 9 a) tr. ř., ježto stížnost popírá, že jednání stěžovatelčiho jest vůbec soudně trestným) nelze stížnosti přiznati oprávnění. Rozsudek zjišťuje výslovně, že šlo o slavnost svěcení praporu »Orla«, spojenou s náboženskými obřady, totiž kázáním a mší, konanými na návsi pod širým nebem, že P. Arnošt O. konal oboje, oděn jsa při kázání obvyklým rouchem bohoslužebným, že kázání, započavší čtením evangelia, na ten den připadajícího, shodovalo se co do obsahu s předloženou trestí, obsahující kázání v náboženském slova smyslu. Stížnost odpírá tomuto kázání, jak činila to stěžovatelka ve své obraně při hlavním přelíčení, povahu bohoslužebního úkonu jen vzhledem k jeho obsahu, při čemž zejména poukazuje na to, že mluví se tam o Havlíčkovi a M. Janu Husovi takovým způsobem, jak v poslední době na klerikálních schůzích obvyklo, že poukazuje se na to, že jen víra předky naše, jimž brán byl majetek, zachránila, a že kázání vrcholilo v tom, že, nebýti katolíků, nebylo by dnešního národa, takže řeč činila na stěžovatelku dojem řeči politické. Než, že kázání samo o sobě náleží k bohoslužebným úkonům katolické církve, stížnost sama nepopírá. I tehdy, kdyby skutečně úřadu kazatelského zneužíváno bylo duchovním k účelům politickým, stal by se dotyčný duchovní sice dle druhého odstavce § 303 tr. z. (ve znění zákona čís. 111 sb. zák. a nař. z roku 1919) trestným, než neopravňovalo by to posluchače, by beztrestně ho při úkonu tom uráželi neb jinak neslušně se chovali (slova »stejně buď pro pře čin atd.«). Avšak v tomto případě nemůže býti dle zjištěného obsahu kázání o nějakém vybočení z mezí náboženského úkonu vůbec řeči, neb jak z trestí kázání, jež stalo se citováním v důvodech rozsudku částí jich obsahu vyplývá, šlo skutečně veskrz o přednes rázu nábožensky- didaktického, posluchače ve víře utvrzujícího. Též zmínka o Havlíčkovi a M. Janu Husovi a ostatní místa, na něž stížnost poukazuje, jsou dle souvislosti takového rázu, že naprosto uvedené tendenci kázání odpovídají. Nelze proto shledati právně pochybeným, když soud nalézací v onom kázání vzhledem k okolnostem, za nichž bylo konáno, shledal výkon bohoslužebného obřadu, veřejného provozování náboženství, a přiznal mu i konajícímu je duchovnímu vůči urážlivému a za daných poměrů zřejmě neslušnému chování stěžovatelčinu ochranu § 303 tr. zák., aniž bylo třeba, by v důvodech zvlášť zabýval se stránkou subjektivní, ježto stěžovatelka ani se toho nedovolávala, že jí nebylo známo, o jaký úkon P. Arnošta O. jde, a její mínění, že jej smí beztrestně chováním zřejmě neslušným a kněze urážejícím rušiti, jelikož kázání činilo na ni dle svého obsahu prý dojem řeči politické, spadá do oboru neznalosti zákona, pachatele dle §§ 233 a 238 tr. zák. neomlouvající. Tím také pozbývá významu výtka stěžovatelčina, že nalézací soud nesprávně posoudil otázku její viny po subjektivní stránce.

Citace:

č. 1035. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 565-566.