Č. 11490.

Horní právo. — Řízení správní:* Rozhodovací pravomoc ministerstva veřejných prací podle § 28 odst. 3 zákona o bratrských pokladnách č. 242/22 Sb. je instanční a rozsah její není vymezen předpisy § 68 a násl.
(Nález ze dne 19. října 1934 č. 19482.)
Věc: Josef Z. v T., František S. v U. a Karel H. v H. proti ministerstvu veř. prací (za zúč. str. adv. JUDr. Josef Picek z Prahy) o ustanovení úředníka při revírní bratrské pokladně.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Ve schůzi představenstva revírní bratrské pokladny v M. konané 27. března 1630 byl zvolen za vedoucího úředníka této pokladny Dr. Erhard P. Proti této volbě podal podle § 28 zák. č. 242/1922 Sb. stížnost inž. V. H. a Josef R. k představenstvu Ústřední bratrské pokladny v Praze. Ve schůzi konané 8. května 1930 usneslo se představenstvo revírní bratrské pokladny, že nepodá rekurs proti rozhodnutí báňského hejtmanství v Praze z 24. dubna 1930, kterým byla zrušena volba Dra E. P., a že provede ihned novou volbu vedoucího úředníka, a zvolilo Antonína Č. Stížnost, kterou proti volbě Antonína Č. podali 19. května 1930 nynější st-lé, zamítlo představenstvo Ústřední bratrské pokladny výměrem z 8. července 1930.
V odvolání z 29. července 1930, které proti tomuto výměru podali nynější st-lé, vytýkali mimo jiné také tyto vady, resp. nezákonnosti, které jsou předmětem stížnosti před tímto soudem:
1. Představenstvo revírní bratrské pokladny nebylo oprávněno usnášet se již dne 8. května 1930 o nové volbě vedoucího úředníka, když představenstvo Ústřední bratrské pokladny dosud nerozhodlo o stížnosti, kterou podal inž. V. H. a spol. proti zvolení Dra P.;
2. Ant. Č. nevyhověl podmínkám konkursu, neboť nepředložil požadovaných dokladů o školním vzdělání a odborné způsobilosti; 3. Ant. Č. nemá pro místo vedoucího úředníka způsobilosti, nemá kvalifikace ani odborné ani povahové;
4. jako vedoucí úředník nemá ani takové kvalifikace (t. j. aspoň, úplné obchodní školy), jakou pro kancelářské pomocníky předepsalo představenstvo revírní bratrské pokladny usnesením ze 14. ledna 1930;
5. členové představenstva revírní bratrské pokladny S. a Otto K. byli donuceni pohrůžkou, aby hlasovali pro Ant. Č.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání resp. žádost st-lů, ježto nemá opory v zákoně, a vyslovil, že vyřizuje toto podání jako dohlédací stížnost, pokud st-l nemá legitimace podle § 28 odst. 3 zák. č. 242/ 1922 Sb.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Žal. úřad, zjišťuje v nař. rozhodnutí rozsah své instanční pravomoci při rozhodování o stížnosti st-lů jako menšiny po rozumu § 28 odst. 3 cit. zákona, vyložil si tento předpis těmito úvahami: »Poměr dozorčího úřadu k bratrským pokladnám a jejich orgánům jest upraven v § 68 a násl. zák. č. 242/1922 Sb. Třetí odstavec § 28 nemá odlišných ustanovení. Stanoví pouze, že v tomto případě zakročí dozorčí úřad nejen z úředního podnětu, nýbrž také na požádání menšiny, která se pokládá za zkrácenou ve svých zájmech. Jinak tento odstavec neukládá dozorčímu úřadu ani dalšího úkolu ani mu nedává jiné pravomoci. Úřad jest tedy povinen zkoumati jenom, zda byly zachovány předpisy zákona a stanov a tudíž také závazky převzaté na základě těchto předpisů.«
Aplikuje tento právní názor na podanou stížnost, žal. úřad zaujal k ní v nař. rozhodnutí toto stanovisko: »Stížnost brojí hlavně proti usnesení představenstva revírní bratrské pokladny z 8. května 1930, kterým byl Ant. Č. ustanoven za vedoucího úředníka. V té příčině nemá ani zákon ani stanovy jiných předpisů než ten, že ustanovení vedoucího úředníka jest úkolem představenstva. Ani o hlasování nemají stanovy zvláštního předpisu. Rozhoduje proto prostá většina hlasů (§ 112). Usnesení představenstva revírní bratrské pokladny se stalo sedmi hlasy z deseti hlasů. Tento poměr se nezměnil ani dodatečně po podrobném projednání všech uplatněných nedostatků, t. j. dne 10. října 1930. Ústřední bratrská pokladna, byvši požádána (§ 28 odst. 3) o přezkoušení tohoto usnesení, rozhodla proti st-lům 14 hlasy proti 3 (tři členové z řad pojištěnců se zdrželi hlasování). Vlastní zájem Ústřední bratrské pokladny na správném řešení sporné otázky netřeba zvláště zdůrazňovati. Z toho vysvítá, že v odpor vzaté usnesení neodporuje ani zákonu ani stanovám.«
Proti tomu namítá stížnost, že shora vyložený právní názor žal. úřadu o poměru § 28 odst. 3 k §§ 68 a násl. cit. zákona je právně mylný, dovozuje, že žal. úřad byl podle § 28 povinen rozhodnouti meritorně o všech námitkách odvolání a neměl se omeziti na pouhé zkoumání s hlediska dozoru, zdali naříkané usnesení představenstva revírní bratrské pokladny neodporuje zákonu anebo stanovám.
V tom jest stížnosti dáti za pravdu.
Předpis § 28 odst. 3 zák. č. 242/1922 Sb. dává menšině představenstva revírní'bratrské pokladny právo proti rozhodnutí představenstva revírní bratrské pokladny o přijímání a propouštění vedoucích a definitivních úředníků podati do 14 dnů ode dne rozhodnutí stížnost k představenstvu Ústřední bratrské pokladny a proti jejímu rozhodnutí do 30 dnů po jeho doručení stížnost k dozorčímu úřadu Ústřední bratrské pokladny, t. j. k ministerstvu veř. prací (§ 68 odst. 1 věta druhá cit. zák.).
Tímto předpisem zákon upravuje zvláštní řízení odvolací ohledně usnesení učiněných představenstvem revírní bratrské pokladny o přijímání a propouštění vedoucích a definitivních úředníků, jež mají povahu rozhodnutí, t. j. aktu zakládajícího práva a povinnosti v řečeném oboru jeho působnosti. Přiznáváť přehlasované menšině členů představenstva právo domáhati se v určité lhůtě změny učiněného rozhodnutí stížností k představenstvu Ústřední bratrské pokladny a v dalším postupu k ministerstvu veř. prací. Stejné právo přiznává i představenstvu revírní bratrské pokladny tehdy, když rozhodnutím představenstva Ústřední bratrské pokladny bylo stížnosti minority vyhověno.
Předpisem tím založen je tudíž právní nárok jednak minority členů představenstva revírní bratrské pokladny, jednak představenstva samého (majority) vůči představenstvu Ústřední bratrské pokladny resp. ministerstvu veř. prací a právu tomu odpovídající povinnost těchto instancí vůči st-lům, aby o podané stížnosti jako řádné instance odvolací rozhodly. Nejde tu tedy vůbec o výkon práva dozorčího, na nějž nikomu právní nárok nepřísluší, nýbrž o rozhodování, o vyřízení řádných opravných prostředků v řízení odvolacím.
Mýlí se proto žal. úřad, má-li za to, že poměr jeho k bratrským pokladnám a jejich orgánům je vždy — a to i v případě § 28 odst. 3 cit. zák. — jen poměrem úřadu dozorčího, jehož pravomoc nesahá přes meze vytčené v §§ 68 a násl., a že se tudíž stížností k němu podanou na rozhodnutí představenstva Ústřední bratrské pokladny vyvolává dozorčí zákrok po rozumu § 68 cit. zák. Pro právní názor žal. úřadu nelze v zákoně shledati nejmenší podklad. Nehledě ani k tomu, že § 68 přikazuje ministerstvu veř. prací dozorčí moc vůči Ústřední bratrské pokladně, v případech § 28 odst. 3 však se jedná o přezkoumání určitého usnesení představenstva revírní bratrské pokladny, třeba tu poznamenati, že předpis § 28 není zařazen do V. hl., pojednávající o dozorčím právu a ani slovem neodkazuje na ustanovení toto právo upravující. Pakliže žal. úřad k mylnému svému názoru dospěl snad proto, že § 28 odst. 3 praví, že stížnost proti rozhodnutí Ústřední bratrské pokladny jest podati k dozorčímu úřadu této pokladny, nelze úsudek ten uznati správným, neboť tomuto rčení nelze v jeho souvislosti rozuměti jinak, než že je jím jen označen úřad, jenž o stížnosti v dalším pořadí instančním má rozhodovati, zde tedy úřad, který je dozorčím úřadem Ústřední bratrské pokladny. Z kompetenčního ustanovení toho o sobě nelze však usuzovati, že by min. veř. prací, rozhodujíc o stížnosti po rozumu § 28 odst. 3 k němu podané, mělo rozhodovati jen jako úřad dozorčí. To by musilo být zvlášť stanoveno, takového ustanovení však v zákoně není.
Žal. úřad však ze svého vytčeného právního názoru v konkrétním případě nevyvodil důsledků. Neobmezil se totiž jenom na zkoumání, zda usnesení představenstva revírní bratrské pokladny z 8. května 1930 vyhovuje formálním předpisům zákona a stanov, nýbrž zabýval se všemi námitkami, které vznesli st-lé proti volbě Ant. Č. a rozhodl o nich, takže nijak neporušil jejich nároku na meritorní vyřízení podaného odvolání. Námitku odvolání č. 1., že představenstvo revírní bratrské pokladny nebylo oprávněno usnášet se již 8. května 1930 o nové volbě vedoucího úředníka, když představenstvo Ústřední bratrské pokladny dosud nerozhodlo o stížnosti, kterou podal inž. V. H. a spol. proti zvolení Dra P., odmítl žal. úřad, vysloviv, že k ní nejsou st-lé legitimováni. Proti tomu vytýká stížnost, že žal. úřad se přes tuto námitku »přenesl«, čemuž dlužno rozuměti tak, že podle názoru stížnosti neměl úřad tuto námitku odmítnout, nýbrž vyřídit věcně. Výtka stížnosti jest důvodná v tom, že žal. úřad neprávem popřel legitimaci st-lů k této námitce.
Jak jest patrno ze spisů, vykládá žal. úřad předpis § 28 odst. 3 cit. zák. v ten smysl, že menšina má právo si stěžovati jenom proti onomu rozhodnutí představenstva z 8. května 1930, kterým byl A. Č. zvolen za vedoucího úředníka, nikoli však proti předchozímu usnesení, kterým se představenstvo rozhodlo provést volbu vedoucího úředníka již hned 8. května 1930 a nečekat, až rozhodne Ústřední bratrská pokladna o stížnosti, kterou podal inž. H. a spol. proti rozhodnutí představenstva z 27. března 1930, kterým byl za vedoucího úředníka zvolen Dr. P. Při tom vycházel žal. úřad z toho názoru, že toto předchozí rozhodnutí o tom, kdy se má volba konat, není rozhodnutím o přijetí vedoucího úředníka ve smyslu § 28 cit. zák.
Tento názor žal. úřadu jest však právně mylný. Dává-li předpis § 28 odst. 3 menšině právo stěžovati si proti rozhodnutí představenstva revírní bratrské pokladny v meritu, t. j. ve věci samé, vyplývá z toho, že má tato menšina také právo namítati, že nebyly splněny ani formální předpoklady pro rozhodnutí představenstva a může tedy namítat (jako v daném případě), že volba vedoucího úředníka jest předčasná. Přes tento právně mylný názor vyřídil však žal. úřad námitku st-lů také věcně. Vyslovil totiž, že představenstvo revírní bratrské pokladny mohlo dne 8. května 1930 znovu jednati o jmenování vedoucího úředníka, když stížnost inž. H. a spol. na usnesení představenstva revírní bratrské pokladny z 27. března 1930, kterým byl za vedoucího úředníka zvolen Dr. Erhart P., stala se bezpředmětnou tím, že toto usnesení bylo zastaveno podle § 68 zák. č. 242/1922 Sb. rozhodnutím báňského hejtmanství v Praze, což také st-lé (inž. H. a spol.) uznali dodatečným prohlášením z 10. srpna resp. 15. září 1930. Proti tomuto výroku neformuluje stížnost žádných námitek.
Bezdůvodná je výtka stížnosti, že žal. úřad nevyřídil námitku odvolání (pod č. 5), že část členů představenstva byla hrozbami donucena hlasovati pro A. Č., že o tom nekonal šetření a nevyslechl jednotlivé členy představenstva.
Žal. úřad prohlásil, že toto tvrzení vyvrátili členové představenstva Otto K. a S. prohlášením ve schůzi dne 10. října 1930 a tento kromě toho také písemným prohlášením z 8. října 1930. Z toho je patrno, že žal. úřad konal v této věci šetření. Poněvadž pak st-lé ve svém odvolání neučinili žádných průvodních návrhů, nemohou důvodně vytýkati žal. úřadu, že nekonal ještě jiná další šetření v této věci, zejména, že nevyslechl také ostatní členy představenstva revírní bratrské pokladny.
V odvolání vytýkali st-lé (námitka č. 2), že Ant. Č. nevyhověl podmínkám konkursu, ježto nepředložil požadovaných dokladů o školním vzdělání a odborné způsobilosti. Tato námitka, vytýkající formální vadnost postupu při volbě, má pravdu v tom, že v této příčině Antonín Č. podmínkám soutěže nevyhověl. Přes to však nemohl nss shledati, že by to byla vada podstatná, pro kterou by nař. rozhodnutí musilo býti zrušeno. Doklady požadované v soutěžní vyhlášce měly členy představenstva revírní bratrské pokladny informovat o školním vzdělání, odborném výcviku, československém státním občanství a jazykové znalosti uchazečů. V té příčině prohlásil však žal. úřad v nař. rozhodnutí, že představenstvo nemusilo na Ant. Č. požadovat, aby doklady znovu předložil, když byl úředníkem bratrské revírní pokladny. Tvrdí tedy žal. úřad, že o Antonínu Č. představenstvo nepotřebovalo již žádných informací, protože již jednou potřebné doklady předložil. Správnost tohoto tvrzení stížnost nepopírá. Za tohoto stavu věci však nemohla skutečnost, že Antonín Č. žádaných dokladů znovu nepředložil, míti vliv na rozhodnutí představenstva revírní bratrské pokladny, a nejde tudíž o podstatnou vadu řízení.
Výtku odvolání, že A. Č. nemá pro místo vedoucího úředníka ani náležitého školního vzdělání ani odborné způsobilosti, zamítl žal. úřad, vysloviv, že nemůže předpisovat určité vzdělání pro uchazeče o místo vedoucího úředníka, když ani zákon ani stanovy žádného určitého vzdělání nepředpisují, a když ani v konkursní vyhlášce nebyly požadovány určité vlastnosti uchazečů. Stížnost netvrdí, že by zákon nebo stanovy nebo konkursní vyhláška předpisovaly pro vedoucího úředníka revírní bratrské pokladny nějaké zvláštní vzdělání školní nebo odborné. V tom bodu zůstává tedy výrok žal. úřadu stížností neotřesen.
Zkoumaje výtky vznesené proti osobní (praktické) způsobilosti A. Č., dospěl žal. úřad k úsudku, že nelze míti za to, že by byl pro vedoucí místo zřejmě nezpůsobilý, když pro toto místo není předepsána žádná zvláštní kvalifikace a když jej uznalo za způsobilého nejen představenstvo revírní bratrské pokladny, nýbrž také Ústřední bratrská pokladna, které mohly jeho způsobilost pozorovat již delší dobu, a když proti domnělé nezpůsobilosti Ant. Č. mluví i dosti rychlé zvýšení platu od roku 1926 do roku 1929. Tento úsudek žal. úřadu o tom, že Antonín Č. není pro místo vedoucího úředníka revírní bratrské pokladny prakticky nezpůsobilý, jest výsledkem hodnocení všech rozhodných skutečností. Nss nemůže úsudek ten přezkoumávat věcně a nemůže zejména hodnocení úřadu nahraditi hodnocením vlastním, nýbrž může podle § 6 zák. o ss zkoumati jenom, zda skutkový základ úsudku je prostý vad a zda úsudek sám je logicky možný.
St-lé ve stížnosti z 19. května 1930 podané k Ústřední bratrské pokladně uvedli, že Antotnín Č., podle svého udání, byl po válce účetním u České obchodní společnosti, potom byl úředníkem Ústřední bratrské pokladny v P. a od roku 1925 jest úředníkem revírní bratrské pokladny v M. Správnost těchto údajů Č. však st-lé v řízení nepopřeli a nepopírají ji ani ve stížnosti. Má tedy dostatečný základ ve spisech úsudek žal. úřadu, že způsobilost Antonína Č. mohla již delší dobu pozorovat jak revírní, tak i Ústřední bratrská pokladna.
Jestliže tedy žal. úřad, jemuž nelze upříti také úřední znalost rozhodných skutečností, na základě uvedeného skutkového základu dospěl k úsudku, že Antonín Č. není nezpůsobilý pro místo vedoucího úředníka revírní bratrské pokladny, nemohl nss shledati, že by tento úsudek byl logicky nemožný.
Vytýká-li stížnost jako vadu řízení, že úřad nevyšetřoval důvodnost výtek činěných proti povaze Antonína Č., jest tato námitka bezdůvodná. Žal. úřad konal v té příčině šetření a prohlásil v nař. rozhodnutí, že dluhy, které st-lé A. Č. vytýkali, byly až na malou částku zaplaceny, což stížnost nepopírá.
Jiných výtek v tom směru st-lé ve svém odvolání nekonkretisovali, takže úřad neměl příčiny konati ještě další šetření.
K odvolací námitce č. 4 prohlásil žal. úřad, že usnesení představenstva ze 14. ledna 1930 není zásadního rázu, nýbrž že se týkalo jen případů tehdy projednávaných, čemuž nasvědčuje jak znění usnesení, tak také prohlášení navrhovatele. Proti tomu tvrdí stížnost, že zmíněné usnesení je generelní a že je vadou, že si je úřad nevyžádal.
I tato námitka jest bezdůvodná. Protokol ze 14. ledna 1930, který se nalézá ve spisech báňského hejtmanství v Praze, obsahuje na str. 13 tento zápis: »Nežli se přikročilo k usnášení o obsazení 8 vypsaných míst, byl po debatě jednomyslně přijat návrh člena představenstva D., že z došlých žádostí mají býti ustanoveni jenom ti uchazeči, kteří prokazují školské vzdělání aspoň úplnou obchodní školu anebo školu rovnocennou«. Podle tohoto obsahu nemá toto usnesení povahu všeobecnou, neplatí tedy pro případy jiné než pro ty, které se právě tehdy projednávaly, a opačné tvrzení stížnosti není správné.

Citace:

č. 6117. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 1008-1008.