Čís. 14401.
Byla-li písemnost smlouvy určena vůlí stran, platí předpis § 886 obč. zák., že smlouva stává se skutkem teprve jejím podpisem a platí podle § 884 obč. zák. právní domněňka, že strany před podpisem nechtějí býti vázány. Ústní ujednání neplatí v takovém případě ani jako předběžná smlouva podle § 936 obč. zák.
(Rozh. ze dne 24. května 1935, Rv I 1070/33.) Žalovaný František W. st. poranil dne 6. února 1930 žalobce a byl za toto své jednání pravoplatně dne 16. dubna 1930 odsouzen. Pro toto jednáni vzešla žalobci proti žalovanému pohledávka z důvodu náhrady škody. Žalobce domáhá se nyní, by byla prohlášena bezúčinnost postupní smlouvy ze dne 20. února 1930, kterou žalovaný František W. st. postoupil své nemovitosti svému synu, spoluobžalovanému Františku W-ovi ml., zřidil výměnek a pro svého vnuka, spoluobžalovaného Antonína W., zástavní právo. Žalovaní namítli, že k postupní smlouvě došlo již (ústně) dne 16. ledna 1930, tedy před vznikem žalobcova nároku, tehdy bylo také dohodnuto, že František W. st. postoupl své nemovitosti Františku W-ovi ml. dne 15. března 1930, konečně namítli, že neměli úmyslu žalobce zkrátiti. Nižší soudy uznaly podle žaloby, vzavše za prokázáno, že k postupní smlouvě došlo dne 20. února 1930 podpisem písemného vyhotoveni a že spolužalovaní musili znáti zkracovací úmysl žalovaného Františka W. st.
Nejvyšší soud nevyhověl dovoláni.
Důvody:
Žalovaní vytýkají nesprávnost právního názoru, že odstupní smlouva, jejíž bezúčinnosti se žalobce domáhá, nestala se hotovou — t. j. pro smluvní strany závaznou — již ústním ujednáním dne 16. ledna 1930, nýbrž až podpisem vyhotovení smlouvy a tedy až po vzniku žalobcova nároku. Ale když žalovaní, kteří mezi sebou uzavřeli odstupní smlouvu, si vyhradili pro ni použití písemné formy, vznikl pro ně závazek z této smlouvy teprve jejím písemným vyhotovením a podepsáním. Vyhradily-li si strany použití určité formy, platí podle § 884 obč. zák. v pochybnosti domněnka, že před splněním této formy nechtějí býti vázaný. K takové výhradě došlo a byla tedy písemnost smlouvy určena vůlí stran. V důsledku toho platí zde předpisy §§ 886 a 884 obč. zák., že smlouva přichází k místu teprve jejím podpisem a platí právní domněnka, že strany před podpisem smlouvy nechtějí býti vázány. Odvolací soud posuzoval tudíž právem uvedenou výhradu podle § 884 obč. zák. a podle tohoto ustanovení jest míti za to, že před splněním vyhrazené formy žalovaní — přes to, že ujednali ústně i den předání hospodářství, totiž 15. březen 1930 — nechtěli býti ústním ujednáním vázány (čís. 12341 sb. n. s.), a to ani ústním ujednáním jako předběžnou smlouvou podle § 936 obč. zák. Odvolací soud vyslovil právem další názor, že žalovaní musili znáti zkracovací úmysl dlužníkův. Důkazní břemeno o tom, že tento úmysl žalovaným ani znám býti nemusil, náležel žalovaným, jejichž vědomost o úmyslu dlužníkově zákon předpokládá. Jestliže žalovaní tuto domněnku nevyvrátili, tedy zůstává domněnka v platnosti a nebylo třeba proti nim nic dokazovati.