NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 10374.

Přes to, že byla pozůstalost odevzdána věřitelským právem (iure crediti), trvá pozůstalost jako pozůstalost neujatá. Žalována-li pak pozůstalost, jest jí ustanoviti opatrovníka.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1930, R II 385/30.) Pozůstalost po Josefu D-ovi byla odevzdána věřitelským právem zůstavitelově vdově Cyrile D-ové. K prvému roku o žalobě proti pozůstalosti po Josefu D-ovi, zastoupené opatrovnici Cyrilou D-ovou, se žalovaná nedostavila, načež byl vynesen podle žaloby rozsudek pro zmeškání. Odvolací soud nevyhověl odvolání uplatňujícímu zmatek podle § 477 čís. 4 c. ř. s. Důvody: Zmatek podle § 477 čís. 4 c. ř. s. opodstatňuje odvolání poukazem k tomu, že pozůstalost, o niž jde, byla vyřízena odevzdací listinou ze dne 21. listopadu 1928, takže postup pozůstalostního řízení jest prý podle § 269 c. ř. s. procesnímu soudu znám, že opatrovník se zřizuje pro pozůstalost v době, kdy nebyla dědici přijata, pokud jest haereditas jacens po rozumu § 547 obč. zák., že však, jakmile dědic pozůstalost přijal, a dokonce, jakmile pozůstalost byla odevzdána, jest pasivně oprávněn ve sporech týkajících se nároků proti pozůstalosti dědic, takže v souzeném případě neměla býti zřízena opatrovnice k zastupování pozůstalosti ve sporu. Odvolání není důvodné. Z pozůstalostního spisu plyne, že v pozůstalostním řízení týkajícím se zesnulého Josefa D-a byly sice podány dědické přihlášky, že však byly odvolány dříve, než byly soudem přijaty, a že pozůstalost byla odevzdána za určitých podmínek jure crediti vdově zesnulého, Cyrile D-ové, právě opatrovnici pozůstalosti ve sporu, o nějž jde. I v nauce i v praksi jest uznáno, že se ustanovení § 806 obč. zák. týká jen dědických přihlášek soudem přijatých, jakož i že trvá stav neujaté pozůstalosti přes její odevzdání jure crediti. Je-li tomu tak, byla právem v souzeném sporu pro neujatou pozůstalost ustanovena opatrovnice a není tu proto ani uplatňované ani jiné zmatečnosti. Již z těchto důvodů nemohlo býti odvolání vyhověno a muselo býti podle § 471 čís. 5 a 473 c. ř. s., jako shora, uznáno.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení není zmatečné a není ani odůvodněna výtka nesprávného právního posouzení věci. Zmatečnost podle § 477 čís. 4 c. ř. s. spatřuje stěžovatelka v tom, že prý byl v souzeném případě zřízen žalované opatrovník bez zákonných podmínek, ježto žalovanou stranou byl ve sporu jen dědic, ana byla pozůstalost odevzdána a pozůstalostní řízení bylo skončeno odevzdací listinou ze dne 21. listopadu 1928. Leč výtka jest neodůvodněná. Byla by oprávněná jen, kdyby byla pozůstalost odevzdána dědici podle §§ 797 a 819 obč. zák. a § 174 nesp. říz. Tomu však není tak, ana pozůstalost po Josefu D-ovi byla odevzdána jure crediti zůstavitelově vdově. Jure crediti odevzdání není však odevzdáním, jež má na mysli ono ustanovení zákona, kde ovšem dědic nabývá úplně oprávnění ve sporu i aktivně i pasivně. Odevzdáním pozůstalosti jure crediti byly sice určité do pozůstalosti pojaté předměty odevzdány věřitelům na místo placení, nikoliv však veškerá práva a závazky, jejichž souhrn představuje pozůstalost (§ 531 obč. zák.). Přes to, že pozůstalost byla odevzdána jure crediti, mohou tu býti ještě práva a závazky, jichž se netýká odevzdání jure crediti. Věřitelům, jimž bylo přenecháno jmění pozůstalostní na místo placení, nebylo toto jmění přenecháno jako dědicům, nýbrž jen ve vlastnosti věřitelů a proto také přejímatel pozůstalosti jure crediti nepředstavuje pozůstalost. Právní povaha této pozůstalosti jako pozůstalosti neujaté trvá dále (Krainz-Ehrenzweig, Erbrecht str. 488, Krasnopolski str. 261, pozn. 5 a rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudu Gl. U. 15528). Jest proto o žalobě proti pozůstalosti ustanoviti opatrovníka. Byl tudíž postup dovolacího soudu správným s hlediska právního. Stěžovatelka dovolává se rozhodnutí čís. 4832 sb. n. s. neprávem, neboť jeho předpoklady tu nedopadají.

Citace:

č. 733. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 103-104.