Čís. 1426.
Použití pošty k doručení železničního avisa nezapsaně. Poštu nelze považovati za »jinou osobu« ve smyslu § 5 žel. dopr. ř. Dráha není povinna, aby zkoumala totožnost a oprávnění toho, kdo vykázal se podepsaným avisem o zásilce.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1922, Rv II 339/21.)
Žalující firma odeslala ze stanice B. drahou do P. na adresu Antonína P-а v P. zásilku krému. Jelikož adresát zásilky nepřijal, nařídila žalobkyně, by zásilka byla vydána Bohumilu Z-ovi v P., Sokolská čís. 29. Staniční úřad v P. zaslal návěští a odběrný list Bohumilu Z-ovi, načež dostavil se na staniční úřad as 14letý hoch, jenž předložil návěští a, zaplativ dopravní poplatky, zboží vyzvedl. Ježto Bohumil Z. neobdržel od dráhy ani návěští ani odběrného listu, ani zásilky domáhal se odesílatel na železničním eráru náhrady, vyjádřené hodnotou zboží. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: Dle instrukce ku § 76 žel. dopr. ř. (železniční nákladní tarif díl I. odd. A) jest dráha oprávněna zásilku vydati odevzdateli potvrzeného návěští, aniž by byla povinna, zkoumati pravost podpisu. Tímto předpisem není však dráha sproštěna povinnosti, by v každém případě jednala s péčí pořádného kupce (čl. 282 obch. zák.).
Tuto péči zanedbala však v tomto případě tím, že zboží vydala nedorostlému hochovi. Nebyla by zodpovědnou v tomto případě jen tehdy, kdyby byla prokázala, že návěští bylo adresátovi skutečně řádně doručeno. Takový důkaz nebyl však stranou žalovanou ani nabídnut. Vzhledem k udání svědka Bohumila Z-a jest míti za to, že aviso bylo poštou doručeno cizí osobě; za takové zavinění ručí však dráha podle § 5 žel. dopr. ř. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Odvolatel právem vytýká, že právní názor prvého soudu jest nesprávným, neboť podle § 79 žel. dopr. ř. stačí dodání návěští jednoduchým dopisem. Na zkoumání skutečného doručení návěští stačí podle § 76 žel. dopr. ř. pouhé předložení podepsaného návěští. Z toho nelze odvozovati, že by dráha musela se starati o nějaké spolehlivější doručení návěští a o zajištění důkazu, že doručení stalo se právě adresátovi. Je-li přípustno zaslání jednoduchým dopisem, je důsledně též přípustno, aby někdo jiný než adresát sám, na př. nějaký zřízenec firmy anebo někdo z domácích lidí návěští obdržel. Stejně jako první soud vyslovuje domněnku, že návěští dostala osoba cizí, je oprávněna i domněnka, že listonoš, jako to při jednoduchých dopisech bývá, dal psaní nějakému zřízenci, anebo nějaké osobě z domácnosti Bohumila Z-a. Šlo by příliš daleko, aby na dráhu bylo uvaleno
břímě důkazu, že právě Bohumil Z. dostal návěští do ruky, když jest jí dovoleno uvědomiti jednoduchým dopisem. Doručila-li však pošta jednoduchý dopis, učinila zadost své povinnosti a případné podvodné jednání třetí osoby jde na vrub adresáta, který si mohl dle § 79 žel. dopr. ř. vymíniti zvláštní způsob vyrozumění. Tím by odpadala nutnost zabývati se otázkou, zdali dráha dle § 5 žel. dopr. ř. ručí za poštu. Avšak soud odvolací se zabýval i touto otázkou, která má význam pro případ nedoručení nebo nesprávného doručení. Dráha ovšem dle § 5 žel. dopr. ř. ručí za své lidi a za jiné lidi, kterým výkon dopravy svěřila. Z toho však nelze odvozovati, že ručí za dotyčného poštovního zřízence, který návěští doručuje. § 5 mluví zřetelně v nadpisu o lidech dráhy, tedy o zřízencích železničních a v textu o lidech, kterým dopravu svěřuje. I kdyby se připustilo, že to nemusí býti právě železniční zřízenec, za kterého dráha ručí, přece jen zbývá otázka, co jest rozuměti slovem »doprava«. Dle názoru odvolacího soudu odevzdání návěští na poštu ku dodání adresátu není dopravou ve smyslu § 5 žel. dopr. ř., nýbrž jen vyrozuměním. Dopravou jest dle pojmu a dle § 5 žel. dopr. ř. manipulace se zbožím, které jde z jednoho místa na druhé, nikoliv vyrozumění o tom, že zboží došlo. Nepatří tedy dotyčný listonoš, který návěští doručoval a dokonce ne pošta jako instituce k »osobám« v § 5 žel. dopr. ř. uvedeným, za které by dráha ručila. Avšak prvý soud vytkl též dráze, že nedbala péče pořádného kupce dle čl. 282 obch. zák., vydavši zboží nedospělému hochovi. O tomto hochovi prvý soud pouze zjistil, že byl 14—15tiletý; zda byl inteligentní, jaký dělal dojem ve svém vystupování a pod., zjištěno nebylo; avšak v té okolnosti o sobě, že tu šlo o 14—15tiletého hocha, nelze spatřovati nějakou nedbalost. Denní život ukazuje, že i nejopatrnější obchodníci ve styku mezi sebou i s dráhou a jinými úřady a ústavy užívají bez závady 14—15tiletých hochů. Nelze seznati, proč by i zkušený železniční úředník neměl 14—15tiletému hochu, který předloží
podepsané návěští, vydati nákladní list a tudíž i zboží, to tím méně, když šlo, jako v tomto případě, jen o zásilku ceny, na dnešní poměry nepatrné, totiž 228 K 50 h. Názor prvého soudu, že by snad dráha aspoň v tomto případě, totiž, když vydala zboží nedospělému hochovi, byla zodpovědnosti prosta, kdyby dokázala skutečné vydání návěští do ruky Bohumila Z-a, nelze sdíleti, protože by pak dráha z opatrnosti pro všechny případy byla nucena, přes ustanovení §§ 79 a 76 žel. dopr. ř. zajistiti si obtížný, ne-li nemožný průkaz, že adresát návěští skutečně dostal do ruky. Podotýká se jen, že i dodání návěští doporučeným dopisem by bylo jen formálním důkazem doručení a nevylučovalo by protidůkazu, že adresát doporučené zásilky přece neobdržel. Přísný názor prvého soudu vedl by
k byrokratické těžkopádnosti dráhy, již dlužno v zájmu rychlého vyřízení vésti volně obchodně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle poukazu žalující strany měla dráha zboží vydati Bohumilu
Z-ovi v P. Dráha také skutečně, jak jí to velí § 79 (1) žel. dopr. ř., poslala aviso pod udanou adresou a to, jak k tomu podle své volby byla oprávněna, poštou, a to, řídíc se prováděcími předpisy § 79 (1) I. (2) žel. dopr. ř., obyčejným způsobem nedoporučené. Poněvadž se ani netvrdí, že jiný způsob oznámení o dojití zboží se zasílatelem byl ujednán (§ 79 (1), poslední věta žel. dopr. ř.), musil zasílatel věděti, že dráha k oznámení použije pošty a že pošta při doručování avisa bude se říditi platnými svými předpisy. Z toho plyne, že odesílatel se předpisům těmto mlčky podrobil. Ze zjištění prvého soudu, opírajícího se o udání svědka Z-a je sice zřejmo, že Bohumil Z. od dráhy návěští ani zásilky neobdržel,
avšak není a nemůže býti nyní zjištěno, zda pošta (které k doručení avisa použito bylo), řídíc se ustanovením §§ 126 a 127 poštovního řádu ze dne 22. září 1916, čís. 317 ř. zák., tuto obyčejnou listovní zásilku náhradním způsobem nedoručila a že pak někým nepovolaným vzata a použita byla. Netvrdí se ani, že nějaké pátrání později odesílatelem dráze navrženo a touto pak podle § 178 pošt. ř. žádáno bylo. Poněvadž pošta u nezapsaných zásilek podle § 213 pošt. ř. náhrady neposkytuje a poněvadž, jak shora uvedeno, pošty k doručení avisa použito bylo za souhlasu dráhy a odesílatele, nemůže odesílatel nyní požadovati na dráze náhrady z nějakého, ač nedokázaného, předpisům odporujícího doručení avisa a tomu pak následujícího vydání zboží. § 5 žel. dopr. ř. zde nelze upotřebiti, poněvadž pošty bylo použito k doručení avisa za souhlasu se žalujícím odesílatelem
a mimo to nelze již podle znění § 5 žel. dopr. ř. poštu, která jest státním ústavem k doručování dopisů samostatně zřízeným a jedině oprávněným
a všechny podobné ústavy soukromé vylučujícím, považovati za — — » ...jinou osobu, jíž dráha při provádění dopravy použije«. Vždyť o poště žel. dopr. ř. mluví zvláště v citovaných shora paragrafech a nesměšuje ji
s osobami v § 5 žel. dopr. ř. vytčenými. Ostatně dráha jest oprávněna považovati 4 hodiny po dodání avisa poště vyrozumění za hotové. Poněvadž dráha povinna jest na předložení avisa vydati nákladní list a pak
zboží příjemci, za podmínek § 76 žel. dopr. ř., má právo toho, kdo jí aviso odevzdal, považovati za zmocněnce pokud se týče posla příjemce a není
jí nikde předepsáno, aby zvláštním nějakým způsobem po jeho legitimaci pátrala, vždyť se jí legitimoval právě předloženým oznámením. Tomu nasvědčuje i znění § 76 mezinárodní úmluvy. Tedy ani v tomto směru nelze žalované činiti výtky z toho, že prý si nepočínala při vydávání zboží jako řádný obchodník. Dráha je přece podnik veřejný, který nemůže si své klienty vybírati a služby své odpírati (§ 3 žel. dopr. ř.). Musí pracovati intensivně, a rychle a nemůže tedy býti od ní žádáno, aby při velkém provozním ruchu žádala mimo předepsanou legitimaci avisem ještě zvláštní osvědčení totožnosti a zmocnění.