Čís. 1799.
Zajištění půdy drobným pachtýřům (zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.).
Manželka může si započítati pachtovní dobu manželovu.
Vlastník požadovaného pozemku může použíti práva dle § 5. odstavec druhý, zák., dokud řízení o pachtýřově nároku není pravoplatně skončeno.
(Rozh. ze dne 29. srpna 1922, R I 979/22.).
Požadovací nárok Marie B-ové byl uznán soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Marie B-ová jest oprávněna započísti si do doby pachtovní předchozí pacht svého manžela. V § 1 (4) zákona ze dne 27. května 1919. čís. 318 sb. z. a n., jest sice řeč jen o započtení pachtu manželky pachtýřovy do zákonné doby pachtovní, avšak podle úmyslu zákona nemůže býti pochybnosti o tom, že ustanovení to platí i pro manželku-pachtýřku, na kterou přešel pacht od jejího manžela. Bylo by protismyslno, připouštěti, by si manželka započítala pacht kteréhokoliv člena rodiny manželovy, ale nepřipustiti, by si připočetla pachtovní dobu svého manžela samého. S dovolací stížností nelze souhlasiti ani v tom, že požadovací nárok Marie B-ové jest vyloučen podle § 4 (3) cit. zák., poněvadž bude vlastníku stíženo obhospodařování lesů, nebude-li moci lesníku přiděliti požadované pozemky jako deputát. Ustanovení § 4 (3) platí jen v případech v § 4 (l) a (2) uvedených, o které zde nejde. Jinak však platí předpis § 5 (2) cit. zák., který dává vlastníku jen právo, vyměniti požadované pozemky za jiné, kdyby mu bylo užíváno zbyvších mu pozemků znemožněno nebo značně stíženo, ale nevylučuje ani neobmezuje požadovacího nároku pachtýřova. Námitky dovolací stížnosti proti požadovacímu nároku Marie B-ové jsou tedy bezdůvodny. Co se týče práva vlastníkova na výměnu podle § 5 (2) cit. zák. podotýká se toto: Jak se zdá, jest rekursní soud toho mínění, že vlastník nemůže uplatňovati práva na výměnu, jakmile požadovací nárok pachtýřův byl soudem uznán. Tomuto mínění by nebylo lze přisvědčiti. Zákon neustanovuje dobu, kdy nebo lhůtu, ve které vlastník nárok na výměnu má uplatňovati. Může tedy tak učiniti kdykoliv v řízení požadovacím, dokud toto není právoplatně skončeno. Z povahy věci samé plyne, že nárok vlastníka na výměnu po rozumu § 5 (2) cit. zákona předpokládá, že požadovací nárok pachtýřův jest po právu, neboť teprve, když jest uznán, možno k výměně přikročiti. Usnesením okresního soudu, jež bylo potvrzeno rekursními soudem, bylo prozatím jen vysloveno, že Marii B-ové přísluší právo žádati, by jí dílce tam uvedené byly do vlastnictví postoupeny, a byla stranám udělena 2 měsíční lhůta, by se dohodly o ceně, případných služebnostech a o vyměření přiznaných pozemků. Nebylo tedy vydáno konečné rozhodnutí ve smyslu § 17 zákona, nýbrž požadovací nárok byl jen zásadně uznán a v řízení bude nutno ještě pokračovati. Za dalšího řízení bude vlastník moci učiniti návrhy na výměnu pozemků, při čemž ovšem bude nutno, by individuelně označil pozemky k výměně nabízené. Není zapotřebí, by k tomuto účelu, jak stížnost žádá. byla vlastníku udělena zvláštní 60 denní lhůta, kdyžtě bez toho jest mu vyhražena 2 měsíční lhůta, než bude v řízení pokračováno. Teprve až vlastník podá návrhy na výměnu pozemků, bude na okresním soudě, by zkoumal, jsou-li tu podmínky § 5 (2) cit. zák. Jelikož vlastník dosud tak neučinil a nižší soudy o jeho nároku na výměnu pozemků nerozhodly, není tu ještě v té příčině podkladu pro rozhodnutí dovolacího soudu.