NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4203.

Prostředkem k hanobení státu (§ 14 čís. 5 zák. na ochr. rep.) mohou býti i útoky proti jeho orgánům nebo úřadům, směřoval-li na venek poznatelný úmysl pachatelův k tomu, by hanobením takového orgánu neb úřadu byla hanobena republika sama, nikoliv však, směřoval-li úmysl pachatelův výhradně k tomu, by bylo útočeno jen na onen orgán (úřad).
(Rozh. ze dne 11. června 1931, Zm II 300/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 18. března 1930, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek a věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvé stolice k opětnému projednání a rozhodnutí. V otázce, o niž tu jde, uvedl v důvodech:
Zmateční stížnosti obžalovaného Ervína G-a nebylo lze odepříti oprávnění. Nalézací soud zjišťuje, že obžalovaný slovy »Ať žije policejní reakce« kritisoval činnost policejní stráže, jež jest veřejným orgánem; že kritika tohoto veřejného orgánu je hanobením republiky; že závadný výrok byl pronesen právě při odvádění poslance B-a, a že z této souvislosti je nepochybno, že směřoval proti policii jako veřejnému činiteli republiky; že proto soud dospěl k přesvědčení, že výrokem tím chtěl obžalovaný vyvolati nepřátelskou náladu proti policii, jsa přesvědčen o způsobilosti tohoto projevu, snížiti vážnost republiky a ohroziti obecný mír. Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., vytýká zmateční stížnost tomu jo rozsudkovému výroku, že případné hanobení policie jako úřadu není ještě vždy totožné s hanobením republiky samé, a že kritiku policejní stráže jako veřejného orgánu nelze vždy rovnati hanobení republiky. Zrušovací soud vyslovil již opětovně, že prostředkem k hanobení státu mohou býti i útoky proti jeho orgánům nebo úřadům, zdůraznil však při tom, že je tomu tak jen, směřoval-li na venek poznatelný úmysl pachatelův k tomu, by hanobením takového orgánu nebo úřadu byla hanobena repi .bliká sama, nikoli však, směřoval-li úmysl pachatelův výhradně k tomu, by bylo útočeno jen na úřad, veřejný orgán a podob. Rozhodným pro rozlišování je proto úmysl, v němž pachatel jednal. Z rozsudku však nelze spolehlivě seznati, zda nalézací soud uvažoval věc s vyloženého hlediska právního, naopak odůvodnění rozsudku zdá se nasvědčovati tomu, že nalézací soud klade prostě hanobení policie jako veřejného orgánu v § 14 čís. 5 zák. na ochr. rep. nechráněného, na roveň hanobení republiky, jež arci jest předmětem ochrany tohoto ustanovení. Zmateční stížnost je proto důvodná. Poněvadž však otázka, kterým z naznačených směrů nesl se úmysl obžalovaného, spadá do oboru otázek rázu skutkového, o nichž rozhoduje nalézací soud na základě volného hodnocení průvodů a čerpaného z nich volného přesvědčení (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.), nelze rozhodnouti ihned ve věci samé, nýbrž jeví se potřeba rozsudek, pokud jde o obžalovaného Ervína G-a, zrušiti a uznati právem, jak se stalo.

Citace:

Čís. 4203. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 329-330.