Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 76 (1937). Praha: Právnická jednota v Praze, 636 s.
Authors:
= České právo, 1 (1919)
PDF

Vlastníkovy služebnosti.


Jos. Kepert, Brno.) 1
Literatura:
1. Bekker: Allerei von den, dinglichen Rechten, insbesondere von den Rechten an eigener Sache. Zeitschrift für vercleichende Rcchtswirtschaft. Band 2.
2. Blecha Jaroslav: Vlastníkova služebnost. České právo, roč. 1933, č. 8—10, roč. 1934, č. 1. 3. Ehrenzweig Armin: System des österr. allg. Privatrechts.
4. Hartmann Gustav: Rechte an eigener Sache. Untersuchungen zur Lehre vom Eigenthumsrecht. Freiburg 1877.
5. Huber Eugen: Die Eigentümerdienstbarkeit. Ein Beitrag zu ihrer Rechtfertigung. Bern 1902.
6. Junker Max: Die Eigentümerdienstbarkeit nach dem Rechte des bürgerlichen Gesetzbuches. Berlin 1907.
7. Kirchsletter, Ludwig von: Commentar zum österr. allg. bürg. Gesetzbuches, V. vyd. 1894.
8. Klang Heinrich: Kommentar zum ABGB. Wien 1931.
9. Koban Anton: Eigentümerdienstbarkeit und exekutiver Servitutenerwerb. Festschrift zur Jahrhundertfeier des allg. bürg. Gesetzbuches. Wien 1911.
10. Krainz-Pfaff-Ehrenzweig: System des öst. allg. Privatrechts, Wien 1923.
11. Krčmář Jan: Práva věcná. Publikace »Vsehrdu«. Praha.
12. Ofner Julius: Der Servitutenbegriff nach dem römischen und oestcrrcichischen Recht. Wien 1884.
13. Sedláček Jaromír: Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno 1931.
14. Stieber Mil.: Vývoj a právní povaha vlastníkovy hypotéky. Sborník věd právních a státních XXI.
15. Stobbe Otto: Handbuch des deutschen Privatrechts. Berlin 1875.
16. Strohal Emil: Die Eintragungstheorie und ihre Geltung für das oesterreichische Recht. Grünhuts Zeitschrift IV.
17. Stubenrauch, M. von: Kommentar zum öst. allg. bürg. Gesetzb. VIII. vyd. (1902).

Obecný úvod.


Již v nadpisu, který stojí v čele našeho pojednání, se zdá býti kontradikce. Vlastníkovou služebností myslíme totiž případ, kdy někomu přísluší služebnost k vlastní věci, kdy vůči věci, která je jeho vlastnictvím, smí se chovati tak, jako by mu k ní příslušela služebnost. Toto působení na věc je mu (vedle celé řady jiných způsobů užívání jejího) po právu možno už proto, že je vlastníkem věci, a je zbytečné, dle některých logicky neudržitelné dvojí právní odůvodňování téhož (kausálně) působení na věc. To je první námitka, která se staví proti konstrukci vlastníkových služebností. Druhá se obrací k jiné stránce. Je-li služebnost právem k věci cizí, je nemožno, aby existovala (jako taková) vůči věci vlastní; není zde splněn jeden z jejích podstatných znaků (alienitas rei).
Tyto námitky, na prvý pohled nezvratné, přece se setkaly s vážným odporem. Vnějším znakem opravdovosti přesvědčení odpůrců je hojná literatura, problémem se zabývající. To neplatí ani tak o »vlastníkových služebnostech «, jako zvláště a »vlastníkově hypotéce«. V počátečních fásích vývoje nové myšlenky, která byla revolucí proti ustálenému názoru, byly také proti »vlastníkově hypotéce« vznášeny námitky, obdobné shora zmíněným. Zvláště poukazováno k nemožnosti této konstrukce z toho důvodu, že se nesnáší s pojetím hypotéky jako »ius in re aliena«. Těmto hlasům byl učiněn rázný konec uzákoněním »vlastníkovy hypotéky« třetí dílčí novelou k obč. zákoníku (odd. 3., titul VI. cis. nař. z 19. března 1916 č. 69 ř. z.). Tím přesunuly se úvahy o věci od otázky možnosti či nemožnosti konstrukce k otázce její právní povahy. 2
V oboru příbuzných »vlastníkových služebností« nedošlo k tak účinné pomoci zákona. Proto též spor o ně zůstává ve stadiu prvotním, »připustit« totiž, či »nepřipustit«. Nejobšírnější monografii o našem předmětu (na který ve smyslu nadpisu chceme také omeziti svou práci), má pro obor býv. rakouského práva prof. dr. Anton Koban.3 Mimo to lze nalézti o věci zmínku na příslušných místech širších prací. Celá řada vynikajících teoretiků (Koban, Strohal, Huber, Junker atd.) se tedy námitkami, nahoře reprodukovanými, přesvědčili nedala. Budeme sledovati argumentaci obou táborů, abychom mohli posouditi skutečnou váhu jednotlivých thesí a příslušných námitek.
Jedna z námitek, nahoře již uvedených, zní: »Je-li služebnost právem k věci cizí, je nemožno, aby existovala k vlastní věci.« Vycházíme-li z předpokladu správnosti předvětí, musíme uznat bez výhrad také správnost závěru, neboť tento z onoho plyne logicky nutně (schema: co je černé, nemůže být současně nečerné). Je však správné samo předvětí? Je skutečně služebnost pojmově právem k věci cizí? Jsou teoretikové, kteří věc považují za nezvratné dogma, jsou jiní, kteří jsou opačného názoru.4 Zaujmeme-li vůči obojím zcela objektivní stanovisko, musíme uznati toto: Otázka, je-li či není »alienitas rei« pojmovou vlastností »služebnosti«, může být zodpověděna jen konfrontací této vlastnosti s obsahem pojmu »služebnost«. Kde najdeme tento pojem obsahově vymezený? On nepatří mezi ty pojmy, bez nichž se neobejde žádný první řád (na př. norma, povinnost, tedy t. zv. Rechtswesensbegriffe ve smyslu Kelsenově). Je možno si představit právní řád, který by služebností neznal. Tím spíše si možno si představili právní řád, který by je měl v podrobnostech jinak než jiný vybudovány. Neexistuje tedy mimo právní řády a bez ohledu na ně nějaký pojem služebností, tím méně dokonce s obecně platným, standartním obsahem. Hledajíce obsah pojmu služebnost, musíme jíti od jednoho právního řádu ke druhému a pro každý samostatně jej určovat. Obecné meditace o obsahu pojmu služebnosti, které nemají za základ úpravu některým právním řádem, podléhají naléhavému nebezpečí, že se stanou spory o názvosloví, tím nejobtížnějším balastem každé vědy. Odnikud nemohu čerpati oprávnění zařadit služebnost pod systematický pojem »práv k věci cizí«, nedojdu-li na základě norem toho kterého právního řádu k přesvědčení, že není možná služebnost k věci vlastní. Positivní právní řád není zde vázán (v rámci logické možnosti ovšem) žádnou normou, která by jej nutila tak či onak služebnosti konstruovat. Má tedy možnost vyloučit vlastníkovu služebnost důsledně. Pak skutečně je služebnost právem k věci cizí. Může však stejně dobře vlastníkovu služebnost připustit, ovšem jen za cenu, že z pojmu služebností v jeho smyslu vypadne znak »alienitas rei«.
Positivní právní řády této volnosti též skutečně využívají. Jeden extrém, který důsledně provádí zásadu »nulli res sua servit« je právo římské. Nejsme snad daleko od pravdy, donmíváme-li se, že právě ono to bylo, které původně ze své vlastní funkce »iuris communis«, později často jako náplň mlhavého pojmu práva přirozeného, bylo považováno za onen vrchní předpis, jehož positivní právní řády měly býti jen podrobným provedením. Zde ovšem porušení právě citované zásady bylo považováno za nepřípustnou odchylku.5 Druhým extrémem positivní úpravy naší látky je právo švýcarské, které vlastníkovu služebnost v plném rozsahu připouští. (Čl. 733 švýcars. obč. zák. praví: »Vlastník je oprávněn, na svém pozemku k prospěchu jiného jemu patřícího pozemku zřídili služebnost.«)
Vidíme tedy, že positivní právní řády mají volnost v úpravě služebností, tedy i v pojetí či vyloučení znaku »alienitatis rei« z jejich definice. Rubem tohoto poznatku je, že obsah pojmu služebnosti možno zjistit i jen z té či oné positivní jeho úpravy. Nedostatek imanentnosti nutno vytknouti všem, kteří toho nerespektují, mluvíce (a je mezi nimi i Strohal) »vom Wesen der Servitut.6 «
Tato »podstata služebnosti« (Wesen der Servitut) byla vtahována do boje oběma stranami. V jejím jménu jedni hájili možnost služebností k vlastní věci, zatím co druzí právě proto ji rozhodně zamítali, poněvadž »podstatě služebnosti« odporuje. Oba tábory uznávaly, že tato »podstata« je něčím, co nezávisí na jednotlivých právních řádech, ba před čím se ony musí sklonit, chtějí-li, aby jisté právní poměry, jimi upravované, byly opravdu služebnostmi. Nezáleží nám nyní na obsahu této »podstaty«. Jisto je, že představy o ní byly velmi různé, neboť (viz námi uvedený příklad) závěry se od sebe podstatně odchylovaly. Můžeme též pominouti argumentaci, jíž se o správnosti svého vymezení »podstaty« obě strany přesvědčovaly. Nám jde o to, jakou autoritu vidí ta i ona strana za »podstatou služebnosti«, prohlašuje-li, že právní řady ji musí respektovati. Logika, která je jedinou nikoli právní mezí positivní úpravy, nemůže býti touto »podstatou« míněna, neboť ona nemá tak úzkých hranic, aby (celkem vzato) podrobnosti positivní úpravy (na př. u nás alienitas rei) už na ně narážely. Že by pak existoval obecný právní závazek tak či onak služebnosti práv. řádem upravit, nelze jistě tvrdit. Jiných autorit, než logika a vyšší právní předpis, pro normotvůrce není.
Také námitka nepraktičnosti, nebo dokonce nemožnosti dvojího právního odůvodnění téhož působení na věc, myšlená jako argument proti konstrukci služebnosti k vlastní věci, nepřesvědčuje. Nepraktičnost sama o sobě není autoritativní mezí určité právní úpravě, nehledě k. tomu, že v našem případě má konstrukce i praktické důsledky. O těch bude řeč níže. Chceme zde jen uvésti, že není nepraktické míti několik možností vejiti do téže místnosti nebo míti dva klíče k témuž zámku. Praktičnost se projeví zvláště, až jeden z nich ztratím. Obdobně je tomu s dvojím právním odůvodněním téhož (kausálně) užívání určité věci. A je-li konstrukce dokonce praktická, tím spíše logicky bude možná.
Nechceme přeceňovati význam obecné úvaly o věci, kterou jsme uznali za předmět libovolné úpravu positivním právním řádem!7 Učinili jsme ji úvodem k vlastnímu pojednáni proto, abychom se vypořádali s námitkami, které se obracejí proti logické možnosti rozebírané konstrukce. Vyvrácení těchto námitek je předpokladem dalších úvah, věnovaných kritice úpravu našeho problému v právu československém.

Vlastníkova služebnost v obč. právu. (Volba methodu výkladu.)


Sledujíce možnost »vlastníkovu služebnosti« na základě československého práva, máme k disposici zásadně dvě metody. Buď začneme rozborem partie o služebnostech, který provedeme do důsledků ovšem jen v úseku, který nás pro náš úzký problém nejvíce zajímá, totiž zda a pokud platí u nás obecně uznávaná zásada »nulli res sua servit«, což je jen obrácením otázky po možnosti vlastníkových služebností. V případě kladného výsledku tohoto šetření možno pak přistoupiti k otázce vzniku, právní povahy, zániku a praktických důsledků získané konstrukce. Jiná metoda spočívá v tom, že přistoupíme k právnímu řádu s konstruktivně úplným typem vlastníkovy služebnosti a budeme přímo a záměrně pátrati na příslušných jeho místech, zda a pokud je v něm uskutečněn. Tato metoda zdá se na prvý pohled vyhraněnější, poněvadž se vystříhá zdánlivě zbytečných exkursů a jde přímo za vyznačeným cílem. Než naopak skrýva v sobě nebezpečí, že přestane byti interpretací, teoretickým rozborem daných norem a stane se právně-politickou meditací. Koban v citovaném spise zvolil v zásadě metodu druhou; začíná názorným příkladem, kdy by vlastníkova služebnost byla velmi praktická a pak se snaží dokázali z positivních ustanovení její možnost v právu rakouském. Nelze neviděti jeho snahu po tom, aby se mu tento důkaz povedl, projevující se zvláště nepříznivou kritikou těch předpisu, které jsou v cestě jeho konstrukci a řadou úvah de lege ferenda. Je těžko předpokládali, že by tak výborný teoretik, jakým je Koban, upadl nevědomky do nástrahy, kterou mu připravila zvolená metoda, totiž že proplétá teoretické úvahy právně-politickými postuláty. Účelem jeho citovaného pojednání není totiž podati konstrukci ryze teoretickou, nýbrž v prvé řadě dokázati, že určitý právní ústav, vlastníkovu služebnost, který považuje za nutný, při nejmenším však účelný (jak na řadě praktických případů názorně ukazuje) v ideálním právním řádu, je možno vybudovali na platném právu.
Tuto povšechnou kritiku Kobanova spisu jsme sem, systematicky předčasně, zařadili proto, abychom odůvodnili, proč pro naši práci volíme raději první z obou nahoře vyložených metod. Právně-politický postulát možnosti vlastníkových služebností u nás schází, přistupujeme k problému bez zaujetí ve snaze, podati přísně objektivní, vpravdě teoretický výklad příslušných norem. Otázka, kterou si klademe, nezní tedi}: »Je vlastníkova služebnost, útvar určitých typických znaků, možná dle našeho práva?«, nýbrž: »které druhy služebností zná naše právo?«, či lépe: »Co vše shrnuje náš právní řád pod heslem služebností? S ohledem na úzký rámec našeho tématu věnujeme pak pozornost tomu útvaru, který se příčí uznávanému dogmatu » nuli i res sua servit«.

(Systematika obč. zákoníka.)


Ve svém druhém dílu pojednává občanský zákoník o právech k věcem, jež rozkládá do dvou oddílů: první z nich tvoří t. zv. věcná práva k věcem (dingliche Sachenrechte), druhý pak osobní práva k věcem (persönliche Sachenrechte), zvaná obecně právy obligátními. Rozlišení mezi oběma skupinami bývá prováděno různě. Rozdíl právní spočívá v různém vymezení pasivní legitimace. Podkladem pro využití rozdílu pro systematiku byl prvek účelový. V prvém případě jde o majetkovou ochranu hodnot (věcí) proti osobám třetím, ve druhém í) určení poměru mezi věřitelem a dlužníkem.8 Podrobnosti odvedly by nás od vlastního tématu. Také kritikou tohoto rozlišení se zabývati nebudeme.
Věcná práva k věci, nazývaná běžně »věcnými právy« (v užším smyslu, na rozdíl od práv obligačních) dělí občanský zákoník přímo v jednotlivé případy, z nichž jedním je skupina t. zv. služebností. Üpravy dochází v sedmé hlavě prvního oddílu druhého dílu zákona. Nezná tedy občanský zákoník rozlišování věcných práv na práva k věci vlastní a práva k věci cizí, jehož užívá nauka.
Rozlišeni vlastnictví a (věcných) práv k věci cizí, jehož bylo užito pro systematiku občanského zákoníka, má svůj hluboký filosofický základ. Ačkoli zmínkou o něm opouštíme půdu čisté vědy právní, je přece nezbytno jej vyzvednouti. Nikoli snad pro jeho kulturně-historický význam, nýbrž proto, že seznání systematiky je nutným pro správnou interpretaci norem. »Systematika působí na výklad právních norem, najmě na určení toho, které normy jsou zásadního rázu a které výjimečné.9 Nelze tedy systematických pojmů a jejich základu (jakkoli mctaprávnického) přehlíželi, zároveň však nesmíme jich přeceňovali. Trpí-li první extrém (strohý výklad »litery zákona«) nedostatkem pružnosti, je v přechodu do extrému druhého to nebezpečí, že pružnost, původně vítaná, se mění v povolnost na úkor právní jistoty.
Filosofický základ rozlišení vlastnictví a práv k věci cizí je dán individualistickým pojetím lidského soužití. Jeho ideálem je poskytnouti každému jedinci nikým nedotknutelnou oblast, kde by se plně uplatnila jeho individualita. Vzájemný styk lidí a tím způsobené případné prolínání těchto oblastí má býti dáno jen z vůle a svobodného rozhodnutí příslušných individuí. Toto pojetí lidské společnosti bylo reakcí proti dosavadnímu feudalismu. Jednotlivec dosud všeho, co měl, jen užíval z vůle někoho vyššího v hierarchii, složitě vybudované, jež začínala Rohem. Tato závislost, byť často jen formální, byla nemile pociťována. Byla obtíží psychologickou v kruzích, kde z ní zbyla jen forma, tam kde fysicky uplatňována (nevolnictví) byla břemenem hmotným. Individualismus chce proto' jedinci opatřiti v jeho soukromém vlastnictví útulek nikým nedotknutelný a od nikoho právně neodvozovaný. Toto soukromé jmění je tedy jedinci věcí vlastní, vše ostatní pak i věcmi cizími. Opatřil-li si s vůlí svého bližního možnost po právu užívati tím či oním způsobem také jeho vlastnictví, bylo to pro něho právem k věci cizí.10 Občanský zákoník buduje tedy svou systematiku na individualistické filosofii, která se stala populární hesly francouzské revoluce. Výrazová abundance §u 362 nasvědčuje zřejmě tendenci, vyvrátili všechny pochybnosti o zásadní neobmezenosti vlastnického práva. Za jediné právo k vlastní věci se obecně považuje vlastnictví. Záleží na konstrukci tohoto universálního práva, zda dopouští možnost dalších, speciálních práv k vlastní věci. Existence takovýchto práv je jedněmi rozhodně vylučována, jinými zase přesvědčivě hájena. Problém práv k vlastní věci a poměr jich k vlastnictví rozvedeme podrobněji na příslušném místě.
*

(Ustanovení občanského zákoníka o služebnostech.)


Teorie i prakse, podporovaná náznaky v zákoně obsaženými, je celkem zajedno v přesvědčení, že služebnost je typickým právem k věci cizí.
Zákonné náznaky, této konstrukci svědčící, lze spatřovati v těchto ustanoveních:
§ 472 : »vlastník zavázán služebností ku prospěchu někoho jiného...«,
§ 474: »pozemkové služebnosti předpokládají dva držitele pozemků . . .«;
§ 504: »...užívání cizí věci...« (usus); § 509: »... požívali cizí věci . . .« (ususfruktus).
Konečně 1. věta §u 520, stanovíc, že »sjednotí-li se vlastnictví pozemku panujícího a služebného v jedné osobě, služebnost sama sebou zaniká«, vyslovuje jen důsledek z konstrukce práv k věci cizí logicky plynoucí.
Věc zdá se takto býti nadmíru prostá. V hořejších ustanoveních je opětovně zdůrazněna nutnost, aby vlastník pozemku panujícího a vlastník pozemku služebného byly dvě různé osoby> § 526/1. stanoví přísnou sankci na nerespektování tohoto předpokladu, tím působivější, že působí automaticky, totiž zánik služebností konsolidací.
Tato ryzí a čirá konstrukce je však zkalena ustanovením 2. věty citovaného §u 526, kde se praví: »Jestliže však potom některý ze spojených pozemků opět bude zcizen, aniž mezitím služebnost ve veřejných knihách vymazána, má nový vlastník panujícího pozemku právo vykonávati služebnost.« Tento předpis je různými autory různě vykládán. Některým je právě podkladem pro konstrukci vlastníkových služebností v právu dříve rakouském.11

(Pokud je podle našeho práva služebnost právem k věci cizí.)
(Problém konfuse.)


Je nesporné, že kdyby služebnosti byly podle našeho právního řádu důsledně právy možnými jen k cizí věci, tedy vždy jen právem někoho k věci, která je ve vlastnictví někoho jiného, byl by vyloučen případ opačný, totiž ten, že by někomu příslušela služebnost k věci, jejímž vlastníkem je on sám (vlastníkova služebnost).
Právně významným důsledkem přijaté zásady »mdli res « sua servit« v některém právním rádu je, že mezi skutečnostmi, jimiž služebnost zaniká, jest nezbytně ta. kdy vlastnictví věci obtížené se sejde v jedněch rukou s vlastnictvím k věci »panující«. Tento případ zániku služebností je v první větě §u 526 o. z. o. expressis verbis stanoven, takže není pochybnosti o tom, co plyne z předchozích předpisů téhož zákoníka, ostatně již nahoře citovaných, že služebnosti jsou v našem právu zásadně pojaty jako práva k cizí věci.12 Případ první věty §u 526 je speciálním vzhledem k obecnému ustanovení o konfusi, obsaženém v §u 1445 o. z. o. Konfuse nastává vždy, sloučí-li se jakýmkoli způsobem) právo a závazek v jedné osobě. Vzhledem k tomu, že při služebnosti je zavázaný i oprávněný nutně determinován vlastnictvím ke dvěma pozemkům (vždyť byly i směry, dnes snad definitivně odbyté, které prohlašovaly tyto pozemky za oprávněné, resp. zavázané), bylo docela vhodné pro speciální ustanovení o konfusi při služebnostech (§ 526/1) dosadili »vlastnictví pozemku panujícího a služebného« jako rozhodující znak pro »právo a závazek«, vyskytující se v obecné definici konfuse (§ 1445/1).
Není jiného právně relevantního znaku určité skupinu práv, nazývané »právy k věci cizí«, než to, že zanikají konfusí a že ovšem též za stavu, který má konfusi v zápětí, nemohou vzniknouti. (Jako organismus, který zhyne v prostoru, kde není vzduchu, nemůže se ve vzduchoprázdnem prostoru ani zroditi.) Tím zjednodušuje se nám náš problém, jsou-li naše služebnosti důsledně právy k věci cizí, který různými ohledy ke zdánlivě všeobecně platným právním zásadám а k hospodářskému jejich významu byl zbytečně komplikován, na otázku, zda dle našeho práva služebnosti konfusi nutně zanikají.
Viděli jsme, že zánik služebností konfusí je zásadou občanským zákoníkem výslovně vyjádřenou. Zbývá tedy zjistiti, zda tato zásada je prolomena výjimkami. Na skeptickou námitku, že ne každý průlom do zásady konfuse, tedy do pravidla »nulli res sua servit« je vlastníkovou služebností, upozorňujeme už zde, že jde o otázku názvosloví. Nazýváme-li totiž normální služebnosti (uvedené zásadě hovící) prostě »služebnostmi«, pak ony abnormální případy, které se zásadě oné příčí, jsou přívlastkem »vlastníkovy služebnosti« od oněch dostatečně odlišeny. Je pak již věcí vkusu, pociťuje-li se rušivě výraz »služebnosti« v názvu práva, které může existovati také k vlastní věci.
Citované obecné ustanovení §u 1445 o. z. o. praví, že právo i závazek (konfusi) zaniká, sloučí-li se jakýmkoli způsobem právo se závazkem v jedné osobě. V zápětí však dodává, že se tak nestane »... nastanou-li poměry zcela zvláštního druhu«. Z výjimečných případů, které zde zákon uvádí, vybereme si ten, který se týká našeho problému, totiž zániku služebností konfusi. Spadá sem § 1446, dle něhož »práva a závazky, které jsou zapsány do veřejných knih, nezanikají sloučením, dokud nejsou vymazány z veřejných knih«. Výslovná citace v zákoně na tomto místě provedená, poukazuje nás k známému již §u 526, v jehož druhé větě najdeme výjimečné ustanovení, obdobné právě uvedenému: »Jestliže však potom (po sloučení vlastnictví služebného i panujícího pozemku v jedné osobě) některý ze spojených pozemků opět bude zcizen, aniž mezi tím služebnost ve veřejných knihách byla vymazána, má nový vlastník panujícího pozemku právo vvkonávati služebnost.« Spojením obou doplňujících se předpisů (526/2 a 1446) dojdeme k tomuto výsledku: Služebnost, zapsaná do pozemkových knih, nezaniká tím, že se sjednotí vlastnictví pozemku panujícího a služebného v jedné osobě (§ 1446), služebnost tedy trvá, pokud nebyla z knih vymazána, ve prospěch společného vlastníka obou pozemků. Jestliže j)otont některý ze spojených pozemků opět bude zcizen, aniž mezitím služebnost ve veřejných knihách byla vymazána, má nový vlastník panujícího pozemku právo vykonávati služebnost. (§ 526/2). Chce-li společný vlastník obou pozemků vyloučiti účinky konfuse, tedy zachovati si právo, jež by jinak zaniklo (§ 526/1), stačí, nedá-li je vymazati z veřejných knih (za samozřejmého předpokladu, že tam bylo zapsáno). Tím vzniká od okamžiku, kdy se oba pozemky, služebný i panující, dostaly do jedněch rukou až do chvíle, kdy zcizením nebo jakkoli jinak se vlastníky obou stanou osoby různé, anormalni stav, který se shoduje ve všem s dosavadní pravidelnou služebností, kromě toho, že není právem k věci cizí. Pro tento stav, jehož právní povahu podrobíme níže rozboru, zvolili jsme termín »vlastníkova služebnost«.
Naše právo zná tedy vlastníkovu služebnost, ovšem jako výjimku z obecné zásady. (Viz formulaci obou vět §u 526). Jako takovou musíme příslušné zákonné ustanovení (§ 526, druhá věta ve spojitosti s §em 1446) interpretovati co nejstriktněji. Analogické rozšiřování těchto předpisů, zmiňujících se jen o t. zv. služebnostech pozemkových, na služebnosti osobní je tedy správně prohlašováno za nepřípustné.13
Také osobní služebnosti jsou zásadně právy k cizím věcem. Je to (na rozdíl od služebností pozemkových) v definici nejdůležitější, z nichž ususfructus řečeno výslovně. § 504 o. z. o.: »zjednává právo užívati cizí věci«.)14 Kdyby tato konstrukce byla důsledná, musily by (jak jsme dovodili nahoře) osobní služebnosti zaniknouti za všech okolností konfusí. Tento důvod zániku je také pravidelný (viz § 524 o. z. o.)15 Poněvadž však také osobní služebnosti jsou právy schopnými zápisu do pozemkových knih, měl by i o nich platit známý již § 1446. Vzhledem k výjimečnosti tohoto ustanovení,.z níž plyne striktní jeho výklad, nutí nás výslovná zákonná citace pouze §u 526 k závěru, že předpis §u 1446 se vztahuje opravdu jen na služebnosti pozemkové, takže osobní vlastníkova služebnost je dle našeho práva vyloučena.
K podpoře tohoto názoru, k němuž se ostatně kloní všichni citovaní autoři, budiž ještě uvedeno, že v případě, že bychom připustili možnost osobních vlastníkových služebností na základě samotného §u 1446, nemělo by speciální ustanovení §u 526, dané pouze pro služebnosti pozemkové, rozumného smyslu.
Pokud ledy v dalším budeme mluviti o vlastníkových služebnostech v československém právu, budeme míti na mysli jen služebnosti pozemkové.
Abnormální stav, vzniklý (výslovným) vyloučením účinků konfuse, stav, jejž nazýváme »vlastníkovou služebností«, je navázán na instituci pozemkových knih.16 Dle některých autorů (zvl. Zeiller ve svém »Komentáři« a Randa) je jen důsledkem zásady veřejné víry a uplatní se jen za podmínek, za nichž dle zásad knihovního práva uznáváme »dobrou víru« knihovního nabyvatele. Konkrétně řečeno: Dle názoru uvedených autorů zaniká pozemková služebnost, sjednotí-li se vlastnictví pozemku panujícího a služebného v jedné osobě. Jestliže potom některý ze spojených pozemků opět bude zcizen, aniž mezitím služebnost ve veřejných knihách byla vymazána, má nový vlastník panujícího pozemku právo vykonávati služebnost (až potud § 526), — ale jen za předpokladu, že panujícího pozemku nebyl v dobré víře, že služebnost v knihách v jeho prospěch zapsaná dosud trvá.
Z předchozích vývodů vyplývá, jak máme za to, dosti jasně, že takové omezování použitého předpisu není odůvodněno.17 Také většina těch, kteří se zabývali výkladem §u 526, tuto příliš úzkou interpretaci zavrhla, ať pak jednotliví autoři ohledně právní konstrukce »služebnosti za konfuse« vyslovili, jak uvidíme, názory podstatně různé.18 (Dokončení příště.)

Vlastníkovy služebnosti.


Jos. Kepert, Brno.)
(Dokončení.)

(Vznik, zánik a právní konstrukce vlastníkovu služebnosti. Kritika autorů. Poměr vlastníkovu služebnosti k vlastnictví.)


Vlastníkovou služebností v právu československém nazvali jsme stav, v němž se octne služebnost pozemková, přečkavší dle ustanovení §§ 1446 a 526 druhá věta o. z. o. konfusi (přes obecnou zásadu §§ 1445 resp. 526 věta první).
Skutková podstata vzniku vlastníkovi/ služebnosti se skládá z těchto bodů: 1. existuje normální pozemková služebnost mezi dvěma pozemky; 2. tato služebnost je zapsána do pozemkových knih; 3. vlastnictví obou pozemků se sjednotí (jakýmkoli způsobem) v jedné osobě.
Vlastníkova služebnost pak zaniká všemi způsoby, jimiž uhasíná služebnost normální. Jen místo konfuse nastupuje její opak, zcizení jednoho z obou pozemků. Zde zaniká služebnost jakožto vlastníkova« a vzniká současně služebnost normální (druhá věta §u 526), jak musíme říci, když jsme tři stadia §em 526 vyznačená, přesně rozlišiti (před konfusi — za konfuse — po konfusi), místo abychom řekli, že se služebnost vlastníkova mění v normální).19) Konečně zaniká vlastníkova služebnost (a to zcela, nejen jakožto vlastníkova) žádostí vlastníkovou o výmaz služebnosti. Tato žádost, jež je protějškem smluvního zániku normální služebnosti, nebude se dovolávati toho, že služebnost zanikla konfusi, nýbrž bude se opírati o fakt, že nastalo sjednocení vlastnictví obou pozemku v jedněch rukou, jež zakládá nárok na výmaz služebnosti, jehož provedením však teprve služebnost zanikne. (§ 1446 o. z. o.).
Pozemková služebnost vzniká některým způsobem u 480 o. z. a trvá jako normální až do konfuse (§ 526/1). Nebyla-li zutím vymazána, přísluší po konfusi novému nabyvateli (§ 526/2). Služebnost pozemková, jakožto právo v knihách zapsané, však nezaniká ( § 1446), tedy trvá i za konfuse — majíce na zřeteli anormalitu stavu naposled uvedeného vzhledem k zásadě »nulli res sua servit« i v našem právu provedené, pojmenovali jsme jej »služebností vlastníkovou«. Budeme v dalším zkoumati, zda také podstatně odchylné právní důsledky vlastníkovy služebnosti odůvodňují její přesné odlišení od služebností ostatních.
Otázkou právní povahy vlastníkovy služebnosti se pochopitelně obírali všichni, kteří dospěli k závěru, že podle toho kterého právního řádu je ona vůbec možná. Výsledek těchto uvalí není naprosto jednotný. Přesto však možno, nehledíc k podrobnostem, zařaditi je do jistých kategorií.
Je to především řada těch, kdož v rámci povšechných prací (komentářů resp. učebnic) se problému jen dotkli, registrujíce většinou cizí názory, vlastní názor nevyslovivše buď vůbec nebo jen povšechnými výrazy.)20)
Veliký vliv na konstrukci »služebností za konfuse« měl lherinq, ačkoli o vlastníkových služebnostech se nikde výslovně nezmiňuje. Než jeho známé učení o »pasivně působících právech« (článek »Passive Wirkung der Rechte« v Iherings Jahrbücher sv. 10 str. 386—580) bylo zde mnohými aplikováno. Dle něho je každé právo vázáno svým účelem. Oživne, dosud spící, až tento účel nadejde. Než se tak stane, má jen »trpné účinky«, není tedy právem, nýbrž jen přípravou a předpokladem práva budoucího.
Velmi blízko této konstrukci je Krainzova »teorie vázaných práv«. Jsou jistá práva, jimž civilněprávní akty jsou jen titulem a nestačí k jich vzniku, změně, nebo zániku. Vázanost ta muže býti dána účelem práva, jež pak civilním aktem nevznikne. není-li dán onen účel, aniž jím zaniká, trvá-li účel.
Značně přirozenější je názor těch, kteří vidí ve »vlastníkově služebnosti« t. zv. »knihovní služebnost« (Buchservitut), totiž jakousi knihovní přípravu budoucího právního stavu. Z mnoha autorů budiž především citován Kohun, jenž shrnuje svůj závěr do této věty: »Jako knihovní výhradu budoucí služebnosti mohli bychom založení vlastníkovy služebnosti stručně označiti.«21) Právně ji charakterisuje rčením »rechtlich wesenlos«. O Kobanovy vývody se zřejmě opírá Ehrenzweig ve svém »Systému«),22) kde praví, že, až do doby, kdy nemovitost je zase zcizena, existuje služebnost na papíře, jakožto služebnost vlastníkova«.
Služebnost v hospodářském smyslu je ta majetková hodnota, která pro oprávněného plyne z užívání věci, krytého příslužnou žalobou (konfesorní). Služebnost jako právo není nic jiného, než možnost hájili se touto žalobou a existuje proti vsem, proti nimž je ona dána a v tom rozsahu, v němž jí možno s prospěchem užiti.23) Služebnost v právním smyslu, oproštěná od všech úvah o svém hospodářském účelu, který úvahy jemu pozornost věnující tak komplikoval, je tedy totožná s aktivní legitimací ke konfesorní žalobě. Viděli jsme, k jak nebulosním konstrukcím vedla hypostase právního poj|mu služebnosti, byl-li její hospodářský účel přijímán do pojmu jako podstatný znak a vyvozovány z toho pak důsledky.
Zcela jinak jeví se problém, nestaráme-li se o to, zda určité hospodářsky účelné jednání má oporu v právním řádu, nýbrž naopak, zda právní řád určité právo resp. korespondující žalobu dovoluje konstruovat bez ohledu na jeho hospodářské důsledky. Dojdeme-li tedy na základě právních předpisů k závěru, že konstrukce je možná, pak nás od jejího uznání ne- může odvrátiti případná hospodářská neúčelnost její, pokud se za ní neskrývá logická nemožnost, jež je závorou i všemocí norem.24)
Služebnost pozemková za jistých předpokladů, nezaniká konfasí, dlužno tedy miti za to, že trvá. Není nikde v našem právu ustanovení, jež by nasvědčovalo tomu, že obsahově služebnost konťusí utrpěla: Vlastníkova služebnost, jak pozorovanému stavu říkáme, má tedy stejné právní účinky jako služebnost normální. Ve smyslu výše uvedených obecných úvah docházíme k závěru, že vlastníkově služebnosti se zachovává její konjesorní žaloba.25) pojatá v ustáleném významu právní ochrany ze služebnosti oprávněného proti všem třetím rušitelům (nejen proti vlastníku služebného pozemku [viz § 523 o. z. o.]
Konlesorní žalobou dostává se služebnosti ochrany proti jakémukoli rušení. Proti oprávněnému stojí všichni ostatní lidé jako »třetí«, kteří rušebním činem zakládají svou pasivní legitimaci žalobní (možnost býti žalovánu). Nezáleží na počtu osob, které by mohly býti žalovány. Důležité je, aby všechna (protiprávná) rušení mohla žalobou býti znemožněna. Spatřovati méněcennost vlastníkovy služebnosti v tom, že dle své povahy vylučuje žalobu proti rušení vlastníkem služebného pozemku, poněvadž ten a oprávněný jsou jedna a táž osoba, není odůvodněno. Totožností oprávněného a zavázaného je sice vyloučena žaloba (proti sobě samému), ale je současně vyloučen i konflikt onu žalobu vyvolávající (se sebou samým). Konjesorní žaloba chrání také vlastníkovu služebnost proti zásahu kohokoli třetího. V případě právě zmíněném není vlastník služebného pozemku vůbec »třetím«, nýbrž je totožný s vlastníkem pozemku panujícího.26)
Ke stejnému závěru, že totiž je vlastníkova služebnost podle našeho práva plným právem, representovaným příslušnou žalobou, dochází mimo jiné Strohal v citovaném článku, Junker (viz předchozí poznámku), z nejnovější literatury pak Klany ve svém »Komentáři«. Praví zde, že »služebnost je považovati za trvající (ťortbestehend) dle §u 1446 a muže byti pro nebo proti novému vlastníku uplatňována, což je řečeno výslovně.«27)
Není tedy co do prvních účinků rozdílu mezi služebností vlastníkovou и služebností v užším slova smyslu (normální) 28) Rozdíl jsme nalezli v tom, že tato hoví, ona pak se příčí obecné řeholi »nulli res sua servit«. Záleží na tom, přijmeme-li tuto zásadu do pojmu služebnosti,29) bude-li rozdíl ten pojmový anebo ne. Toto rozhodnutí bude mít svůj význam pro syste- matiku, nikoli však pro právní povahu vlastníkovy služebnosti.
Je-li vlastníkova služebnost právem vlastníkovým jistým způsobem svou věcí nakládati, je další právní autorisací jednání na základě vlastnictví už po právu uloženého. To bývá uváděno jako námitka proti konstrukci vlastníkovy služebnosti jakožto práva. Rada autorů s úspěchem polemisovala s názorem o zbytečnosti, resp. nemožnosti dvojího právního odůvodnění téhož jednání. Huber 30) uvádí trojí pojetí vlastnictví a zjišťuje, jak se která z nich srovnává s vlastníkovou služebností. První (t. zv. funkcionální) pojetí ji vylučuje, neboť konstruuje vlastnictví transcendentně jako právem chráněný taktický stav, kde vlastnictví věci je jakoby vlastností majitele· Zato ostatní dvě pojetí, nazývané kvantitativním a kvalitativním, vlastníkovu služebnost dobře snášejí. »Kvantitativně« je vlastnictví určeno, je-li definováno výpočtem práv vlastníkových. Logicky je s ním vlastníkova služebnost beze všeho slučitelná, praktická bude jen, pokud dává vlastníkovi více, než souhrn práv, daných mu pod titulem vlastnictví.
Typ poslední, »kvalitativní« vlastnictví, k němuž má náš občanský zákon nejblíže, vidí mezi vlastnictvím a ostatními věcnými právy kvalitativní rozdíl. Logicky není tedy vlastníkova služebnost vyloučena. Zřízení práva k vlastní věci je však osamostatněním určitého výseku vlastnického práva, nemožným bez pomoci positivního právního řádu 31)

(Praktický význam vlastníkových služebností.)


Byla již několikráte učiněna zmínka o tom. že vlastníkova služebnost, resp. zachovaná žaloba konfesorní. dává vlastníkovi něco, nač jeho vlastnictví nestačí. Tím se dostáváme k otázce praktické ceny konstrukce. V této souvislosti tuto otázku podrobněji rozvedeme, aniž bychom se dopustili omylu, do něhož mnozí upadli, že totiž praktickými důsledky se snažili podepříti právní možnost instituce. Praktické důsledky jsou právě jen důsledky a nikoli předpoklady její existence.’32)
Heslovitě vyjadřuje praktický význam vlastníkovy služebnosti Koban 33) Zakládá totiž už předem jasný poměr břemen a tím pevnou hospodářskou posici obou pozemků, zvláště pro případ budoucího zcizení.
Hartmann, navazuje na svou teorii práv k vlastní věci,34) přiznává těmto, a tedy i vlastníkově služebnosti, tyto obecné možnosti »doplniti vlastnické právo«: 1. poskytuje právní titul k specificky vymezené vládě nad věcí, jež je vyňata z vlastnického práva ve prospěch kohokoli jiného; 2. poskytuje lepší posici ve sporu o oprávněnost cizího zásahu do vlastnictví (často snažší důkaz žalobcův v koníesorii než v žalobě vlastnické) ; 3. rozšiřu je navenek hranice, které jsou dány vlastnictví o sobě. V podstatě shodný je Bekkerův 35) systém »práv, která jsou silnější než vlastnictví, takže nejsou pohlcena jeho konsolidační schopností«. Jsou to: 1. práva umožnili využití věci, jež ve vlastnictví není obsaženo; 2. práva zakazující jednání pouhým vlastnictvím nezakázané; 3. uplatňující se proti těm právům třetích, jimiž by vlastnictví musilo ustoupit, a konečně 4. práva chráněná práv. prostředky, jichž neskýtá vlastnictví. Nejúplnější přehled praktických možností vlastníkovy služebnosti jsme nalezli u Junkera 36). Výpočet, sympatický svou konkrétností, obsahuje tyto případy:
1. A. má požívání k pozemku X. B. má požívání v pořadí za ním. Nabude-li A vlastnictví pozemku X, měl by jeho ususfructus zaniknouti a tím se uplatniti požívání B-ovo.37)
2. A. a B. mají k pozemku X. ve stejném pořadí služebnost toho druhu, že jeden je ve výkonu druhým omezován. Nabude-li A. vlastnictví pozemku, zachrání jej vlastníkova služebnost před tím, aby B. mohl svou vykonávati v plném rozsahu.
3. Tím, že na pozemku lpí vlastníkova služebnost je možno, že se při dražbě nedosáhne nejnižšího podání se všemi toho důsledky.
4. Vlastníkova služebnost umožní vlastníkovi, aby odpovídajícím způsobem užíval svého sousedního pozemku, když byl vzat do vnucené správy.
5. Vlastníkova služebnost patří do konkursní podstaty, zvyšuje v každém případě cenu pozemku.
6. Vlastník může podati na rušitele žalobu konfesorní (pro porušení vlastníkovy služebnosti). Cena tohoto prostředku se projeví, když vlastník ještě není v knihách zapsán, jeho vlastnictví z knih neprávem vymazáno, nebo konečně z jakéhokoli jiného důvodu je jeho vlastnictví sporné, zatím co jeho oprávnění se služebnosti je mimo spor. Usnadnění jeho procesní posice je evidentní!
Zajímavou otázkou je osud služebnosti, která byla za konfuse ve vydržení. Obecně se uznává, že promlčení se přetrhuje (nejen staví).38) Není ostatně splněn jeden z předpokladů §u 526, neexistuje v době konfuse ještě služebnost.
Zhruba tyto praktické důsledky má tedy »vlastníkova služebnost, zakládající se na positivním věcném a zvláště knihovním právu, která je slučitelná s hlubším pojetím vlastnictví«. (Junker.)

(Jiné možnosti vzniku vlastníkových služebností.)


Postupovali jsme přísně v mezích platného práva, když jsme nalezli v předpisech §u 526 ve spojitosti s §em 1446 o. z. o. podklad pro vznik a trváni vlastníkovy služebnosti. Máme za to, že bychom opustili tuto jedině schůdnou cestu, kdybychom připustili i jiné možnosti jejich vzniku, jakkoli uznáváme jich vysokou praktickou cenu.
Koban ve svém často zde citovaném spisu provádí obsáhlý pokus odůvodniti vznik původní« vlastníkovy služebnosti normami platného práva. Chce z nich dovoditi, že vlastník může zříditi služebnost mezi dvěma svými pozemky. »Způsob jejího založení jednostranným prohlášením společného vlastníka ve spojitosti se zaknihováním nachází svou předlohu v §u 74 knihovního zákona a titul se uskuteční dodatečné při nastoupení nového vlastníka.«)39) Jakkoli uznáváme duchaplnost vývodů Rohanových, v nichž hledí svou konstrukci srovnati zvláště s učením o titulu a modu acquirendi, přece nelze tak široce vykládali citovaných předpisů. Setrváváme na názoru, že vlastníkova služebnost může dle positivního práva vzniknouti jedině způsobem, naznačeným v §u 526 obč. zák.40)
Služebnosti mlčky zřízené, vyskytující se v některých právech, nemají s problémem vlastníkových služebností nic společného.41)
Judikatura nepřináší ničeho k objasnění podstaty našeho problému. Stanovisko její je vesměs zamítavé, hlavním argumentmi je zběžná citace zásady »nulli res sua servit.« Lex ferrenda, representovaná u nás osnovou občanského zákona, poddává se moderním směrům a uznává vlastníkovu služebnost v plném rozsahu, připouštějíc samozřejmě též možnost, aby »jakožto vlastníkova« nově vznikla, tedy možnost zřízení jednostranným prohlášením společného vlastníka obou pozemků. (§ 399 osnovy: ». . Vlastník může zatížiti svůj pozemek ve prospěch užívání svého jiného pozemku«. »Následná« vlastníkova služebnost (obdoba dnešního §u 526/2) je normována v §u 454 osnovy: »Sjednotí-li se vlastnictví panujícího a služebného pozemku, trvá služebnost dále.« Důvodová zpráva mluví (stručně ovšem) o účelnosti nového zařízení, citujíc výklady známého nám Hubera.
Uzákoněním osnovy bude tedy učiněn v oboru nás nyní zajímajícím podstatný krok k modernisaci našeho právního řádu. Že dosavadní stav není ideální, o tom nad jiné jasně svědčí živá snaha přizpůsobili zákonné předpisy potřebám praktického života. Prostředkem zde bylo bud obejití jich pomocí celé soustavy pokrytných jednání), 42) nebo příliš extensivní jich výklad, extensivní vědomě, neboť interpret měl na mysli určitý účel, jehož se chtěl dopracovati. I když jsme během své práce neskrývali svých názoru legislativně-politických, snažili jsme se přece zůstati vždy na pudě platného práva, i za cenu, že výsledek našeho objektivního výkladu, tedy dnešní právní stav v pozorovaném směru, zůstává daleko za tím, jehož bychom si přáli.
  1. Pracováno v semináři obč. práva prof. dra Sedláčka.
  2. Zevrubný přehled jednotlivých názorů o věci zvl. Stieber v cit. článku.
  3. Viz »Literaturu«.
  4. » a proti vlastníkové služebnosti nelze ve skutečnosti namítnouti nic než dávno odbytý předsudek »nulli res sua servit« —, prázdné dogma, jež ostatně ve všech moderních právních řádech je prolomeno vlastníkovou hypotékou« (Koban, n. u. m.). »Zdá se mi však, že pojetím »alienitatis rei« do definice služebnosti se zdůrazňuje jakožto pojmový znak něco, co sice zde bude ve většině případů, co však není naprosto myšlenkovou nutností.« (Strohal, n. u. m., str. 488.)
  5. V římském právu nebyla vypracována přesná definice služebnosti. Společných znaků bylo užito k vytvoření systematických pojmů. Ofner (n. u. m., str. 3) prohlašuje: Man war darüber einig, dass Servituten Rechte an fremder Sache seien.
  6. n. u. m., str. 489.
  7. Stejně Strohal, na uv. m., str. 489, pozn. 25: »otázka, zda při sjednocení práva služebnosti a vlastnictví ke služeb, pozemku v jedné osobě mají služebnosti zaniknout nebo ne, zdá se mi proto jen otázkou vhodnosti (der Practicabilität) ......«
  8. Srv. Sedláček, v cit. spise, zvl. str. 102.
  9. Sedláček, n. u. m., č. 77.
  10. V tom smyslu jsou právy k cizí věci nejen práva věcná, nýbrž i obligační. Vzhledem k tomu, že obč. zákoník nepojímá práva obligační jako práva na cizí věc (jíž může být i činnost dlužníkova), ačkoli t. zv. práva věcná tak buduje, omezuje se se technický smysl rčení »práva k věci cizí« na věcná práva k cizí věci.
  11. Opírati možnost vlastníkovy služebnosti také o tu skutečnost, že v definici služebností v §u 472 není výslovně vytčen požadavek, aby věc byla cizí (srv. zvl. Koban, v cit. spise), se nám zdá málo přesvědčivým. Již vzhledem k tomu, co bylo řečeno výše o závaznosti legální definice, jíž citovaně ustanovení přes jisté normativně závazné jádro v podstatě jest, nemůžeme se tak bez výhrady upínat na zvolený výraz. Jak náhodná bývá často podrobná stylisace právního předpisu, o tom nás přesvědčuje právě historie uvedeného ustanovení. V pův. svém znění obsahoval o. z. o. výslovně slova »k věci cizí«. Byla-li tato v konečné úpravě vypuštěna, stalo se to z důvodů zcela jiných, než snad proto, aby dali redaktoři tím výraz svému přesvědčení o možnosti vlastníkových služebností v rámci občanského zákona: Nechceme tím říci, že by rozhodovala vůle redaktorů při výkladu proti logickému smyslu užitých slov. Zdůrazňujeme jen na tomto názorném příkladu, jak je nutno vykládati užitý výraz nikoliv isolované, nýbrž tak, aby harmonicky zapadl do logické stavby celého příslušného myšlenkového, celku. Proto ani naopak nám nebude opětovně zdůrazněná »alienitas rei« tak mocným příkazem, abychom pro ni nechávali bez povšimnutí tak závažný průlom do zásady »alienity«, jímž se citovaná druhá věta §u 52 beze sporu zdá býti. Pro zajímavost uvádíme stručně genesi ustanovení nyní platného obě. zákoníka o služebnostech, pokud jde o znak »alienitas rei«, jak je zachycena v Ofnerové sbírce »Der Urentwurf und die Beratungsprotokolle (1889), s. X.« a zvláště v monografii téhož autora »Der Servitutenbegriff nach römischen und österrrcichischen Recht«. Římské právo nemělo výslovné definice služebnosti. »Panoval jednotný názor, že služebnosti jsou právy k věci cizí« (Ofner n. u. m., str. 10). »Codex Theresianus« (z r. 1760, nevešel pro svou obsáhlost v život) stanoví výslovně: »Služebnosti příslušejí jen k cizímu statku, neboť vlastní věc nemůže být pánu svému služebnou.« (II. sv., kар. XXVII., § 1, č. 3.) Osnova Hortenova zdůrazňuje ve »všeobecných ustanoveních« požadavek alienity rei, ale nezmiňuje se o něm ve zvláštní části, upravující služebnosti pozemkové. Konečně návrh Martiniho, Který se stal podkladem redakčních prací na definitivním obč. zákoníku, i »Původní návrh« (Urentwurf), který uveden na zkoušku v platnost v západní Haliči (1797), výslovně praví v §u 257, že jen k cizí věci lze někomu zříditi služebnost: »Při věcných služebnostech slouží věc jiné cizí věci, při osobních pak určité osobě.« Zeillerova komise, která redigovala obecný občanský zákoník, vytkla této stylisaci »obraznost a nejasnost« (pozemek slouží), a navrhla a prosadila znění, které dodnes je obsahem §u 473 o. z. o.: »Je-li právo služebnosti spojeno s držbou pozemku k jeho prospěšnějšímu a pohodlnějšímu užívání, vzniká služebnost pozemková: jinak je služebnost osobní.« Tak se tedy stalo, že se konečný zákonný text liší od původního jeho návrhu, a to právě ve směru, který nás zajímá. Vypouští totiž zdůraznění znaku »alienity«. Že inspiratoli nové stylisace nepomýšleli na umožnění vlastníkovy služebnosti, je jasno.
  12. Naproti tomu § 889 něm. obč. zák. praví výslovně, že služebnost nezaniká, jestliže se spojí po svém vzniku s vlastnictvím v jedné osobě. Není tedy jasno, proč Blecha n. u. m., seš. 1., str. 5, prohlašuje německé právo za mnohem nepříznivější vlastníkově služebnosti.
  13. Kirchsletter, n. u. m., str. 305: předpis druhé věty §u 526 může býli jako zcela výjimečný použit jen u pozemkových služebností. Jde oo »eine ganz spezielle Ausnahmsbestimmung, welche dieser Paragraph bloss in der Ansehung der Realservituten aufstellt.
  14. Z tohoto výslovného zdůraznění alienitatis rei o definici, jakož u poz. služebností není, vyvozuje Koban n. u. m., str. 577, nemožnost osobní vlastníkovy služebnosti, »ač i ty by byly praktické«.
  15. Paragrafu 526 nelze a netřeba se dovolávati, poněvadž se týká jen pozemkových služebností. Chce-li Kirchstetter (n. u. m., str. 305) jeho první věty zde analogicky použiti (přes jasné znění zákona), přehlédl patrně, že i pokud jde o pozemkové služebnosti, je tato věta nadbytečnou (viz obecné ustanovení o zániku služebnosti v §u 524) a tvoří jen jakýsi úvod pro novum, obsažené v další větě cit. §u.
  16. Že až jejich zavedením byl v plném rozsahu (de lege ferenda) umožněn, jak někteří autoři zdůrazňují, nás v rámci teoretické studie nezajímá.
  17. I když tak činí Zeiller, který měl dostatek příležitosti informovati se o »úmyslu zákonodárcovu«.
  18. Kritické místo Zeillerova komentáře zní: . . . . je třeba, »dass das herrschende Grund im gerechten Vertrauen auf das öffentliche Buch dem Eigentümer abgekauft worden ist.« K podpoře naší argumentace, dle níž positivní právo neskýtá podkladu pro tak úzký výklad druhé věty §u 520, dodáváme námitku Strohalovu, dle něhož případ Zeillerem pro uplatnění zmíněného předpisu požadovaný je skoro nepraktický, poněvadž o vlastnictví téže osoby k pozemku panujícímu i služebnému, tedy o zániku služebnosti konfusí a o neoprávněnosti toho, že zůstala zapsána, se mohl nabyvatel přesvědčili z knih a nemůže se dovolávati své dobré víry.
  19. Kdybychom chtěli přebudovati systematiku příslušné partie obč. zák. se zřetelem k přípustnosti »vlastníkovy služebnosti«, vznikla by nám při pozemkových služebnostech zvláštní kapitola o »služebnostech, jež nejsou právy k cizí věci«. Vznik i zánik jejich byl by normován tak, jak nahoře právě rozvedeno. Nadto § 489, jednající o vzniku normálních služebností, byl by rozšířen o případ z.měny vlastníkovy služebnosti v normální po konfusi. Uvidíme dále, pokud toto přísné oddělení vlastn. služ. od ostatních je odůvodněno zásadní odlišností práv. povahy jedněch a druhých.
  20. Patří sem na příklad prof. Krčmář, jenž ve své Učebnici věcného práva (na str. 244) praví: » ukazuje se na praktickou cenu a na § 74 knih. zák., než ustanovení obě. zák. stěží připouštějí toto řešení.« (Pokus Kobanův o užití §u 74 kniž. zákona pro zřízení vlast, služebnosti vlastníkem bude osvětlen níže.) Kirchsletter, n. u. m., str. 305, naznačuje kritický rozdíl výrazy »erlöschen — aufleben« atd. Stubenrauch, n. u. m., str. 733, praví, že zapsaná služebnost po konfusi »ist als aufrecht bestehend anzusehen«, aniž se dotýká stavu za konfuse.
  21. Koban, n. u. m., str. 588. Tamtéž dále: »Má-li býti podána souhrnná teoretická konstrukce vlastníkovy služebnosti, budiž zdůrazněno: zřízením vlastníkovy služebnosti odděluje se z plného práva vlastníkova, z negativní stránky jeho vlastnictví, pomocí knihovního vkladu komplex práv, a připravuje se, zatím ještě právně bezvýznamný (rechtlich wessenlos), ke změně v opravdové »ius in re aliena« kdykoli možným rozdělením vlastnických poměrů«.
  22. Ehrenzweig, n. u. m., I. Bd., II. oddíl, str. 337.
  23. Obsah konkrétní služebnosti nás zde nezajímá, klademe jen rovnítko mezi právem služebnosti a aktivní legitimací ke konfesorii.
  24. S tou jsme se, pokud jde o vlastníkovu služebnost, vypořádali v úvodu.
  25. Nelze-li nikde v právním našem řádu nalézti ustanovení, které by odpíralo našemu závěru, musíme hledati jinde odůvodnění pro názor těch mnohých, kteří vlastníkovu služebnost ne-li zavrhovali, ledy aspoň konstruovali jinak než jako plné právo (viz výše). To spočívá jednak v přecenění zásady »nulli res sua servit«, jednak v nepřípustném ohledu na »účel« služebností.
  26. Stejně Strohal v cit článku. Jeho argumentace: a) služebnost je bezprostředním právem k věci, b) zavázaný (vlastník služebného pozemku) je k oprávněnému v témže poměru jako kdokoli třetí, povinný k nerušení služebnosti, c) není nutno, aby služebná věc vůbec někomu náležela; ze všeho plyne, že je nerozhodné, kdo je právě náhodou vlastníkem služeb, věci. Stejně i Junker, n. u. m., str. 36, poukazuje, vyvraceje opačný názor Iheringův, že také k věci bez práva se uznává služebnost, ač žaloba proti vlastníkovi, dle mnohých podstatný znak konfesorie, je vyloučena.
  27. Heinrich Klang, n. u. m. v pozn. k §u 526. Dodává, že dobré víry nabyvatele není potřebí, zřejmě jako odpověď na názor nahoře citovaný (Zcillcrüv a j.). Stejné v odst. 7. pozn. k §u 472, kde dovozuje, že podle §u 26 je trvání služebnosti po konfusi možné (ist der Fortbestand möglich).
  28. Stejný závěr plyne z doslovného výkladu druhé věty §u 526, jehož ovšem nechceme přeceňovat. Uvádíme jej jako podporu konkluse, k níž jsme došli jinou, přesvědčivější cestou. Aby služebnost prospívala vlastníkovi panujícího pozemku po konfusi, je nerozhodné, zda vlastnictví rozloučeno zcizením pozemku panujícího nebo služebného (arg.: »jestliže některý ze spojených pozemků opět bude zcizen«). Další zdůraznění, že »nocý vlastník panujícího pozemku má právo vykonávati služebnost« může miti jen ten rozumný smysl, že právo dosavadního vlastníka vykonávati služebnost v případě, že zcizí pozemek služební, je nesporné, poněvadž nedotčeno přetrvává konfusi.
  29. viz výše terminologický exkurs.
  30. n. u. m., str. 40 a násl.
  31. Zajímavý názor o poměru vlastnictví k právům k věci vlastní má Hartmann, n. u. m., zvl. str. 73 a násl. Vlastnictví je sice nejvyšší soukromoprávní mocí a panstvím nad věci. Přece však není silou neobmezenou. Omezení jsou provedena proti vůli vlastníkově z důvodů veřejného prospěchu, není ani možno, aby někdo svou věc vzal svémocně z cizí protiprávné držby, v římském právu vyloučena reálná exekuce a vlastník se musil spokojiti litis aestimatione. Je mylné konstruovat a priori jako neobmezené právo vlastnictví, do něhož si positivní právo dovolilo nadělati výjimek. Ona omezení, daná ohledem na společenský život, jsou imanentní právnímu pojmu vlastnictví. Kromě těchto omezení má každé ius in re (mezi něž počítati i vlastnictví a neisHavěti je v protivu k ostatním) omezení ve svém předpokládaném účelu. Proto některá taková práva nemohou* býti pojmově pokládána za jiná než in re aliena. Pokud však tato práva mají nějaký účel a smysl jakožto práva k věci vlastní, otevírá se možnost připustiti je. Právo římské do jisté míry, více práva moderní tak činí. Při stanovení pojmu těchto práv má býti kromě jejich věcného charakteru vyzdvižen i jejich vůdčí účel. Jen opatrně dlužno tedy do pojmu těch kterých práv zahrnovati »alienitatem rei«.
  32. Nechybí ovšem hlasy, které i de lege ferrenda z nepochopitel ných důvodů prohlašují vlastníkovu služebnost za zcela zbytečnou (na př. Elvers: Die römische Servitutenlehre, str. 125).
  33. n. u. m., str. 576. Na tomto místě má ovšem na mysli především vlastníkovu služebnost původní, jíž se, jak níže uvidíme, zastává.
  34. viz pozn. 30.
  35. Bekker, n. u. m., str. 11 a násl.
  36. Junker, n. u. in., str. 31 a násl.
  37. Pro pozemkové služebnosti lze příkladu mutatis mutandis beze všeho užiti.
  38. Krainz, Pfaff, Ehrenzweig n. u. m., str. 381, cit. rozh. rak. u. s. Entsch Slg. 4036) ; stejně Klang, n. u. m. v pozn. k §u 526.
  39. Koban, n. u. m., str. 585, § 74 kn. zák. dává vlastníkovi dvou sousedních pozemků možnost upraviti jejich vzájemné hranice jednostranným prohlášením před knihovním úřadem. Provádí se zde zřejmě analogie mezi hmotným a právním »statusem« dvou sousedních pozemků. — Ze »titulus« přistoupí teprve po »modu« není našemu právu novinkou (na př. »traditio brevi manu«). Ehrenzweig ve svém »komentáři« se k této argumentaci staví sympaticky, Klang ji pouze registruje.
  40. Stejně usuzuje většina autorů, zvláště pak Junker v často zde citovaném spise pro obor práva německého, v tomto směru s naším obdobného. Jediná možnost původní vlastn. služebnosti ve prospěch spoluvlastníka služ. pozemku je opřena o § 1009 něm. obč. z., jenž nemá u nás obdoby.
  41. Zná je na př. § 575 obč. práva saského. Faktická zařízení, zřízená na jednom pozemku ve prospěch jiné nemovitosti téhož vlastníka, se po rozloučení vlastnictví mění (mlčkg) ve služebnost téhož obsahu. Jde zde zřejmě jen o svérázný způsob vzniku služebnosti, který nadto vyžaduje výslovného předpisu, jehož u nás není. Správně proli: Kobau, n. u. m., str 575,pozn. 3 , Ehrenzweig, n. u. m., str. 337, rozh. Slg. 10926, pro: rozh. 14427. — Typický je francouzský institut »destination du père de famille«, rozebraný u Junkera.
  42. »Dem Eigetümer aber das verweigern, was er auf einem umständlichen und zufolge dann gebühren kostspieligen Umwege doch erreichen kann, wäre wahrlich kein erhebender Reichtszustand« (Koban, n. u. m., str. 586). — Junker uvádí v závěru své knížky řadu oklik, jimiž lze na základě platného práva docíliti stejného výsledku jako vlastníkovými služebnostmi.
Citace:
Juristenzeitung für das Gebiet der Tschechoslowakischen Republik XVIII.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 6., s. 394-395.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).