NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2973.

Ke skutkové podstatě zločinu křivého svědectví podle § 199 a) tr. zák. se vyhledává pouze, by svědek udal na soudě vědomě nepravdu; nezáleží na tom, zda se svědectví týče okolností rozhodných či nerozhodných, ani, zda může míti vliv na rozhodnutí soudu čili nic.
Také s hlediska zločinu ucházení se o křivé svědectví jest právně nezávazným, zda mohlo míti svědectví, o něž se pachatel ucházel, vliv na rozhodnuti soudu čili nic.
Zapírání obžalovaného a nedostatek projevu lítosti samy o sobě nemohou býti důvodem pro odepření podmíněného odsouzení.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1927, Zm I 186/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. února 1927, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. zák. Zároveň usnesl se nejvyšší soud jako soud zrušovací v zasedání neveřejném nevyhověti odvolání státního zastupitelství z výroku, jímž byl obžalovaným přiznán podmíněný odklad výkonu trestu. Důvody:
Po stránce věcné namítá stížnost, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., že tu není skutkové podstaty trestného činu, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými. Podle skutkových zjištění rozsudkových potvrdil prý obžalovaný Gh. jako svědek na soudě v přestupkových věcech, o něž šlo, že obžalovaná K-ová užila výrazu »Gesellschaft« (správně slov »To je kselšaft«), ač, jak mu bylo známo, ve skutečnosti užila výrazu »pronárod« (správně slov »Takový pronárod jsem, neviděla«), a že obžalovaná C-ová nenazvala soukromého obžalobce Václava V-ů »sprosťákem« (správně řečeno, že neslyšel, že by byla řekla »sprosťák«), nýbrž že užila slova »sprostý« (správně slov »To je sprostý od Vás, nadávati mé matce«), ač ve skutečnosti slyšel, jak pravila k Václavu V-ů: »Sprosťáku«. Udál-li prý takto Ch. jako svědek před soudem vědomě nepravdu potud, že potvrdil místo zažalovaných výrazů »pronárod« a »sprosťák« nezažalované výrazy »kselšaft« a »sprostý«, nemohla prý tím býti státu způsobena újma ve vykonávání spravedlnosti, poněvadž i výrazy Ch-ou jako svědkem potvrzené byly prý nadávkami, a to dokonce nadávkami téhož smyslu jako výroky zažalované, takže prý záměna výroků nemohla míti vliv na rozhodnutí soudu, již proto, že nebylo třeba rozšíření obžaloby na potvrzené nezažalované výroky a nepřicházelo v důsledku toho v úvahu promlčeni po rozumu § 530 tr. zák. Za tohoto stavu věci nelze prý spatřovati ani v jednání stěžovatelů, kteří podle rozsudkových zjištění Ch-u k vydání, onoho svědectví na soudě navedli, .skutkovou podstatu zločinu podle §§ 197, 199 a) tr. zák. Zmateční stížnost, jsouc toho názoru, že zjištěné jednání stěžovatelů nezakládá z uvedených důvodů vůbec skutkovou podstatu trestného činu příslušejícího před soud, jest na omylu. Svědek je povinen udati při výslechu na soudě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí čistou a úplnou pravdu. V důsledku toho se vyhledává ke skutkové podstatě zločinu křivého svědectví podle §§ 197, 199 a) tr. zák. pouze, by svědek udal na soudě vědomě nepravdu. Na soudu jest, by svědectví hodnotil: Zda se svědectví týče okolností rozhodných či nerozhodných, zda může míti vliv na rozhodnutí soudu čili nic, je s hlediska § 199 a) tr. zák. lhostejno. Křivé svědectví trestá se sice proto, že ohrožuje vykonávání spravedlnosti, avšak ke skutkové podstatě zločinu křivého svědectví se nevyžaduje konkrétní ohrožení vykonávání spravedlnosti, nýbrž stačí již abstraktní ohrožení, jež je podle povahy věci dáno již tím, že svědek potvrdil vůbec nepravdu. Otázkou, zda mohlo míti křivé svědectví obžalovaným Ch-ou vydané vliv na rozhodnutí soudu v přestupkových věcech, v nichž byl Ch. jako svědek slyšen, netřeba se tudíž vůbec obírati. Z uvedeného plyne však zároveň, že je také s hlediska zločinu ucházení se o křivé svědectví podle §§ 197, 199 a) tr. zák., jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými, právně nezávažným, zda mohlo míti svědectví, o něž se pachatel ucházel, vliv na rozhodnutí soudu čilí nic. Bylo tudíž zmateční stížnost jako dílem neodůvodněnou, dílem po zákonu neprovedenou zavrhnouti. Odvolání státního zastupitelství z výroku, jímž byl obžalovaným Janu C-ovi a Anně K-ové přiznán podmíněný odklad výkonu trestu, není důvodno. Poukazuje především na to, že nalézací soud přehlédl, že se C. a K-ová nepřiznali k činu a že tedy neprojevili nad ním lítost. Než zapírání obžalovaného a nedostatek projevu lítosti nemohou samy o sobě býti důvodem pro odepření podmíněného odsouzení, neboť zákon o podmíněném odsouzení nečiní použití tohoto zákonného dobrodiní odvislým na doznání se obžalovaného k činu a na projevu lítosti nad ním, a ani jinak není příčiny, předpokládati, že jeho ustanovením měl býti učiněn průlom do zásad, ovládajících předpisy XV. hlavy trestního řádu, jmenovitě § 202 tr. ř. Nalézací soud právem nevyvodil z povahy trestného činu důsledky obžalovaným nepříznivé, neboť výroky, jež měl Ch. u, soudu potvrditi, se podstatně nelišily od zažalovaných výroků. Z bezprostředního dobrého dojmu, jejž obžalovaní na nalézací soud učinili, lze usuzovati na jejich povahu, zejména přistupují-li k tomu, jako tu, i jiné závažné okolnosti, mluvící ve prospěch obžalovaných. Oba obžalovaní jsou zachovali, K-ová má podle sdělení obecního úřadu v L. dobrou pověst a C. podle zprávy obecního úřadu v B. pověst bezúhonnou. Tento předchozí život obžalovaných ve spojení s dobrým dojmem, který si o nich nalézací soud z vlastního pozorování učinil, odůvodňuje u obou, i u C-y, třeba že čin opakoval, důvodnou naději, že pohrůžka trestem budě.pro ně dostatečnou výstrahou, by se budoucně vystříhali konfliktu s trestním zákonem. Podmínky pro přiznání podmíněného odsouzení podle § 1 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 562 sb. z. a n. jsou u obou dány; bylo proto odvolání státního zastupitelství jako neodůvodněné zamítnouti.

Citace:

Čís. 2973. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 856-858.