Notorita v novém soudním řádu. § 269. nového s. ř. obsahuje toto ustanovení: Okolnosti soudu vůbec známé nepotřebují důkazu. K tomu podotýkají motivy vládní osnovy: Při charakterisování notority (všeobecné známosti), jež činí vedení důkazu zbytečným, nepostavila se v popředí známost místní, ježto jest zajisté možno, že jistá okolnost, o níž lze říci, že v jistém místě jest tak známou, že ji možno označiti jako místně známou, přece zůstane soudu neznámou. Pro soudce bude jen tehdy důkaz zbytečným, je-li okolnost u soudu vůbec známa. Při rozhodování o tom, je-li nějaká skutečnost všeobecně známou (notorickou), rozuměti jest soudem veškeren personal soudu. Jestiť on jednak částí společnosti, jejímuž pozorování nikdo nemůže uniknouti, jednak nositelem funkce veřejné, jakožto takový. Aby se však uváděly zákonné domněnky o této souvislosti jakožto důvody osvobozující od důkazu, nezdá se býti oprávněným, ježto zákonné domněnky začasté nesprošťují povinnosti důkazní, nýbrž způsobují jen změnu průvodů nebo přesunutí břemene průvodního. Při otázce, co je vůbec známým, již nechává § 269 nového s. ř. nerozhodnutou, bude míti spíše význam posouzení a uvážení soudcovo, neboť, aby se zde jisté hranice vymezily, bylo zákonodárci obtížno. Zůstává tudíž pojem všeobecné známosti stále sporným. Též od praxe lze se nadíti jen objasnění jednotlivých případů. Vymezení pojmu tohoto zůstane závislým na oné míře volnosti, kterou výklad § 269 sobě uhájiti dovede.