Čís. 4093.

Započítání vojenské služby do advokátní praxe (nařízení ze dne 21. srpna 1916 čís. 268 ř. zák.). Nelze započítati dobu, již kandidát advokacie, skončiv povinnou vojenskou službu, ztrávil ve vojsku jako důstojník z povolání.
(Rozh. ze dne 19. srpna 1924, R I 659/24.) Kandidát advokacie Dr. Jindřich T. skončil povinnou službu vojenskou dne 31. prosince 1919 a vstoupil dnem 1. ledna 1920 do služby důstojníka z povolání, v níž setrval až do 16. září 1922. Žádost jeho o započítání doby od 1. ledna 1920 do 16. září 1922 do advokátní praxe, výbor advokátní komory zamítl. Vrchní zemský soud usnesení potvrdil a Nejvyšší soud nevyhověl odvolání.
Důvody:
Podle §u 1 min. nař. ze dne 21. srpna 1916, čís. 268 ř. zák. lze v této právní věci rozuměti vojenskou službou toliko činnou službu vojenskou za světové války, nebo ve lhůtě, nařízením určené. Takovou službu jest kandidátům advokacie započítati do jejich advokátní praxe, poněvadž dotyčné zákonné předpisy vycházejí z předpokladu, že tato služba znemožnila kandidátům advokacie bez jejich viny výkon civilní služby. Stěžovatel však tvrdil ve své žádosti o započítání vojenské služby, o kterou jde, že skončiv povinnou službu válečnou použil výhody setrvání v činné vojenské službě jako důstojník z povolání na dobu trvání od 1. ledna 1920 do 31. prosince 1922 a že byl od 1. ledna 1920 do 16. září 1922, tedy přes 2 roky, aktivním důstojníkem, načež vymohl sobě teprve dnem 15. září 1922 přeložení do zálohy a dne 16. září 1922 vstoupil do praktické služby právní. V odvolání do rozhodnutí výboru advokátní komory pak uvedl, že ke konci roku 1919 byl přeložen od pluku pěchoty do Prahy k justičnímu oddělení, že v této době při počínající demobilisасi se obával, že bude demobilisován a ztratí obživu, a že proto použil výhody aktivování důstojníků legionářských na dobu tří roků. Vystoupil tedy koncem roku 1919 dobrovolně z válečné služby a byl z ní propuštěn, načež dne 1. ledna 1920 vstoupil do služby aktivního důstojníka, v níž setrval do dne 16. září 1922. V této době tudíž nekonal vojenské válečné služby ve smyslu §u 1 min. nařízení ze dne 21. srpna 1916, č. 268 ř. z., která by mu byla bránila ve výkonu služby civilní, nebyla to tedy vojenská služba započítatelná, pročež soud právem potvrdil rozhodnutí výboru advokátní komory. Nerozhodno jest, z jakých pohnutek vystoupil koncem roku 1919 z válečné služby a vstoupil dobrovolně do služby aktivního důstojníka. Důležito jest, že tak skutečně učil a že mu to bylo povoleno. Co by snad nastalo, kdyby byl setrval i po dni 31. prosince 1919 v dřívější vojenské službě, není známo a nelze o tom vůbec uvažovati; zvláště nelze tvrditi, že by z oné dřívější vojenské služby nebyl býval propuštěn před začátkem roku 1921, pokud se týče přede dnem 12. října 1920 jako dnem úplné demobilisace. Pokud toto neprokázal jest nerozhodno, kdy došlo k úplné demobilisaci a rovněž nerozhodným jest obsah potvrzení ministerstva Národní obrany ze dne 18. července 1924, připojeného k odvolání do rozhodnutí vrchního zemského soudu. Stěžovatel praví, že mu nešlo především o započítání vojenské služby do praxe advokátní, jak prý mylně a nesprávně má za to vrchní zemský soud, nýbrž že mu šlo o výhodu vládního nařízení čís. 262 z roku 1922 v nejvyšší přípustné míře, totiž zkrácením efektivní praxe u advokáta na 2 1/2 roku, po jejichž uplynutí směl by již přistoupiti ke zkoušce advokátní. Této vý- hody však nemohl by dosáhnouti jinak než započítáním vojenské služby do advokátní praxe, pročež vytýká vrchnímu zemskému soudu neprávem, že jeho žádost vykládal mylně a nesprávně.

Citace:

č. 4093. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 157-159.