Čís. 4434.

V nesporném řízení se připouští dovolací rekurs do zrušovacího usnesení rekursního soudu.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1924, R I 967/24).
V pozůstalostním řízení zrušil rekursní soud usnesení prvého soudu a nařídil mu, by, doplně řízení, znovu rozhodl. Dovolací rekurs do tohoto usnesení rekursní soud odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že prohlásil dovolací rekurs přípustným.
Důvody:
Rekursní soud, odvolav se na předpis §u 527 odstavec druhý c. ř. s., odmítl dovolací rekurs z toho důvodu, že napadeným usnesením zrušena byla odevzdací listina pozůstalostního soudu a že tomuto soudu bylo nařízeno, by po doplnění řízení znova rozhodl, takže prý dovolací rekurs jest nepřípustný. S tímto názorem rekursního soudu nelze souhlasiti. Jde o projednání pozůstalosti, tedy o řízení nesporné podle cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. zák., který nemá předpisu jako jest předpis z §u 15 nesp. pat., jenž ve případech tam uvedených dovoluje rekurs užíti, protože zmíněný patent má o opravných prostředcích zvláštní, od civilního řádu soudního odchylná ustanovení. V nesporném patentu není vůbec předpisu, z něhož by názor rekursního soudu bylo možno odůvodniti. Neopak, z §u 16 nesp. pat., jenž připouští mimořádný dovolací rekurs do potvrzujícího rozhodnutí rekursního soudu jen za zvláštních předpokladů, lze souditi, že jinak jest dovolací rekurs vždy přípustný, pokud nejde o případy §u 14 odstavec druhý nesp. říz. Také u §u 15 nesp. pat., jenž ve případech tam uvedených dovoluje rekurs soudce první stolice do usnesení rekursního soudu, aniž by rozeznával mezi změnujícím a zrušujícím usnesením, lze vyvozovati, že jako soudci přísluší i straně rekurs do zrušovacího usnesení. Zmiňuje-li se § 14 odstavec prvý nesp. říz. jen o rekursu do změňujícího opatření nadřízeného soudu, nelze z toho pro opačný názor nic vytěžiti, protože podle celého znění §u 14 jest jasno, že zákonodárce nechtěl tam rozhodovati otázku, zdali dovolací rekurs jest přípustným do zrušovacího usnesení rekursního soudu, nýbrž chtěl jím vyloučiti rozklad do opatření nadřízeného soudu (v tom smyslu; také judikát bývalého Nejvyššího soudu ve Vídni uveřejněný pod č. 1502 příl. k Věstn. 1914).

Citace:

č. 4434. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 724-724.