čís. 2395

Pro posouzení otázky, zda jest věznění (§ 93 tr. zák.) svémocným a vědomě bezprávným, jest přihlížeti k případné bezelstnosti pachatelově v příčině té neb oné z okolností, na nichž činí zákon trestnost závislou ve formě záporné podmínky; případný omyl v tomto směru může vyloučiti trestnost, jde-li o omyl skutkový nebo takovému omylu se rovnající neznalost (mylné pojetí) předpisů netýkajících se práva trestního (§ 3 tr. zák. úsudkem z opaku). Věznění dělníků uzavřením dveří továrny; pokud tu vyvinuje (§ 2 e) tr. zák.) domněnka pachatelova, že mu vzhledem k předchozí úmluvě s dělníky přísluší moc nutiti je k práci přes čas.
(Rozh. ze dne 29. května 1926, Zm 2 606/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 30. září 1925, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin veřejného násilí podle §u 93 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil témuž nalézacímu soudu, by ji znova projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 5, 9 a), b) §u 281 tr. ř. Oprávnění nelze jí přiznati, pokud zmatečnost rozsudku podle čís. 5 §u 281 tr. ř. (neúplnost jeho důvodů) spatřuje v tom, že soud opomenul uvésti, v čem spočívá při zločinu podle §u 93 tr. zák. zlý úmysl. Jak neúplnost výroku, tak nedostatek důvodů činí rozsudek zmatečným podle čís. 5 §u 281 tr. ř. pouze tehdy, je-li stižen tou neb onou vadou v příčině svého základu skutkového. Podle §u 270 čís. 5 tr. ř. dlužno sice v rozhodovacích důvodech rozsudkových uvésti mimo jiné, kterými úvahami byl soud veden při rozhodování právních otázek. Zmatečnost lze však po této stránce uplatňovati pouze v některém ze směrů, vytčených pod čís. 9 nebo 10 §u 281 tr. ř. V souzeném případe netvrdí však ani zmateční stížnost, že rozsudek podstatu zlého úmyslu, vyžadovaného ke zločinu podle §u 93 tr. zák., pojímá způsobem právně mylným. Konečný závěr rozsudkový vyznívá arci v ten rozum, že se na straně obžalovaného nedostává zlého úmyslu, nezbytně nutného ke zločinu. Než ze způsobu, jakým napadený rozsudek dospívá k tomuto závěru, jest zřejmo, že nalézací soud přiznává obžalovanému takový omyl, který nedovoloval spatřovati v jeho činu zločin, tudíž omyl po rozumu §u 2 písm. e) tr. zák., a že z tohoto důvodu sprostil obžalovaného z obžaloby. Nalézacímu soudu dlužno přisvědčiti, že skutková podstata zločinu podle §u 93 tr. zák. předpokládá svémocné věznění člověka, nad nímž pachateli podle zákona nepřísluší žádná moc, a jehož nemá příčiny ani pokládati za zločince, ani míti ho důvodně za člověka škodlivého nebo nebezpečného, že pachatelovým úmyslem musí býti, bezprávně omeziti jiného v užívání osobní svobody proti jeho vůli, a že při posouzení otázky, pokud sluší věznění shledati svémocným a vědomě bezprávným, dlužno přihlížeti k případné bezelstnosti pachatelově v příčině té neb oné z okolností, na nichž zákon v §u 93 tr. zák. činí trestnost závislou ve formě záporné podmínky. Případný omyl v tomto směru může ovšem podle zásady §u 1 tr. zák. a podle ustanovení §u 2 písm. e) tr. zák. zlý úmysl a tím trestnost vyloučiti, jde-li o omyl skutkový, nebo takovému omylu se rovnající neznalost (mylné pojetí) předpisů netýkajících se práva trestního (§ 3 tr. zák. úsudkem z opaku).
Přes to však jest závěr nalézacího soudu, že není tu subjektivní skutkové podstaty zločinu podle §u 93 tr. zák., poněvadž obžalovaný byl v takovém omylu, který podle §u 2 písm. e) tr. zák. vylučuje zlý úmysl, a na tomto závěru spočívající sprošťující výrok za dosud zjištěného stavu věci právně pochyben. Své přesvědčení, podle něhož obžalovaný se mohl domnívati, že je v právu, nařídiv, by tovární brána zůstala až do 6. hodiny uzamčena, opírá nalézací soud podle rozsudkových důvodů v podstatě o předcházející závěr, že obžalovaný mohl důvodně míti za to, že dělníci souhlasili s prodloužením normální doby pracovní a že se osudného dne již bude pracovati do 6. hodiny. Tímto zjištěním, jež týká se toliko případného omylu obžalovaného co do otázky, zda úmluva o práci přes Čas přišla k místu, kterýžto omyl však sám o sobe obžalovaného neomlouvá, se nalézací soud spokojil a nezabýval se blíže další otázkou, zda obžalovaný se také mohl důvodně domnívati, pokud se týče se skutečně domníval, že mu pro tuto jím předpokládanou úmluvu přísluší nad dělníky, zejména pak nad dělníky k další práci neochotnými podle zákona nějaká moc, která by ho opravňovala
22* — čís. 2396 —
340
k závadnému jednání, zda tedy i po této stránce u obžalovaného šlo o omyl, jenž, nedotýkaje se trestního práva, může bytí pokládán za omluvný důvod podle §u 2 písm. e) tr. zák. Bylo proto odůvodněné v tom směru zmateční stížnosti vyhověti, napadený rozsudek zrušiti a ježto pro nedostatečnost skutkových zjištění nelze se obejiti bez nového hlavního přelíčení, podle §u 288 čís. 3 tr. ř. věc vrátiti nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, aniž bylo· třeba zabývati se ostatními vývody zmateční stížnosti.

Citace:

č. 2395. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 354-356.