Čís. 1107.
Opatření Stálého výboru Národního shromážděni republiky Československé podle § 54 ústavní listiny ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n.,
o úpravě pachtovného z polních hospodářství a zemědělských pozemků
a obnově drobných zemědělských pachtů.
Soudce musí za základ výpočtu přirážky položití tabulku A a za základ
výpočtu nejvyšší meze tabulku B, aniž přísluší mu právo, správnost tabulek těch prozkoumávati. í
Výpočet pachtovného, jež záleží částečně v relutu za naturálie.
K výkladu § 2 (3) .
(Rozh. ze dne 21. června 1921, R II 251/21.)
Propachtovatelka propachtovala akciové společnosti celý dvůr na delší
řadu let za 15.000 К ročnč; mimo to byla pachtýřka povinna plniti naturální dávky pokud se týče jich relutum. Dle nařízení pozemkového úřadu
byla pachtýřka nucena dáti část pozemků do vnuceného pachtu. Opírajíc
se o opatření Stálého výboru č. sb. z. a n. 586/1920 domáhala se propachtovatclka zvýšení pachtovného základním penízem 32.384 K, po
srážce 20 proc. na udržování budov (6.476 K 80 h) 25.907 K 20 h a po další
srážce 25 proc., ježto šlo o zabraný statek (6.476 K 80 h) konečným penízem 19.430 K 40 h. Ostatní ustanovení smlouvy, jmenovitě o tom, že
pachtýřka má hraditi daně, přirážky a ostatní veřejná břemena a platiti
relutum v poměru ku zvýšenému pachtovnému měla zůstati nedotčena.
Pachtýřka namítla proti zvýšení jednak, že byla nucena dáti část pozemků
do podpachtu, za něž dosud není podpachtovné stanoveno a vyhradila si
uplatniti použití § 2 (4) opatření, kdyby zaplacené podpachtovné po srážce
15 proc. a po odrážce daní i s přirážkami bylo nižší, než-li přirážka vypočtená dle § 2 (1) (2). Dále namítla, že kromě pachtovného v hotovosti
poskytuje ještě naturální požitky, jež představují dnes značně vyšší cenu
než při uzavření smlouvy, že jest dlužno stanoviti jich nynější cenu, jakož
i cenu jich v r. 1913 a odečísti rozdíl jich od nájemné přirážky dle § 2 (1—3). Konečně uvedla, že třeba prokázati, že staré pachtovné včetně
vypočítané přirážky nepřekročilo nejvyšší meze 6 proc. válečné hodnoty
pozemků, méně 25 proc. (pro zabrání). Propachtovatelka souhlasila s použitím § 2 (4) potud, kdyby podpachtovné po odrážce 15 proc., nikoliv
však po odrážce daní i s přirážkami bylo nižší než přirážka dle § 2 (1) (2)
Opatř. Soud prvé stolice zvýšil roční pachtovné na rok 1921 a násl.
z dosavadních 15.000 K na 28.393 K 77 h. Důvody: Celková přirážka
k pachtovnému činí 19.150 K 32 h. Pachtýřka žádá, by se dále odrazilo
relutum za naturalie, na něž má propachtovatelka nárok a sice rozdíl mezi
relutem 2831 K 18 h z roku 1913 a relutem 18.544 K 54 h z roku 1920.
Protistrana namítá, že relutum toto srážeti nelze, ježto vzhledem k němu
bylo pachtovné nižší a že i kdyby relutum se mělo odpočítati, mohl by
přijití pouze v úvahu rozdíl mezi relutem 2.831 K 18 h z roku 1913 a
relutem 8587 K 73 h z roku 1919. Soud jest toho názoru, že relutum, jež
se odvádělo vedle pachtovného, pevnou číslicí stanoveného, sluší pokládali
za součást pachtovní činže a že tudiž relutum toto odpočítati se má a sice
penízem, jenž vyplývá z rozdílu mezi rokem 1913 a 1919, neboť rok 1919
jest rozhodným vzhledem k ustanovení § 2. Rozdíl obou těchto relut činí
5756 K 55 h a roční konečné zvýšení tudíž 13.393 K 77 h. K tomu dlužno
poznamenati, že, jak nesporno, pachtýřka odevzdala do vnuceného pachtu
32 ha 98 a 61 m2. Jest tudíž dle § 2 (4) opatř. pokud se týče těchto pozemků rozhodným pachtovné, jež platí podpachtýř po srážce 15 proc.
Poněvadž výše podpachtovného není dosud úplně známa, nelze ovšem
zmíněnou srážku již nyní číselně stanoviti a dlužno pachtýřce vyhraditi,
že si může právo dle § 2 (4) uplatniti, jakmile bude známa výše podpachtovného. Rekursní soud vyhověl stížnosti propachtovatelky potud, že zvýšil pachtovné ročně o 19.259 K 75 h, stížnosti pachtýřky pak potud, že
vyslovil, že při pozemcích do podpachtu daných nejvyšší mez pro pacht
s přirážkou tvoří pachtovné, jež platí podpachtýř po odrážce 15 proc.
veškerých daní s přirážkami. Důvody: Náhled prvého soudu, že relutum za naturalie, jež pachtýřka odváděla až posud ve smyslu pachtovní
smlouvy vlastnici pozemků, tvoří součást pachtovní činže, jest správným.
O tom nemůže přece býti pochyby a není vůbec ani mezi stranami sporno,
že v odváděných naturáliích spatřovati dlužno část pachtovného, poněvadž tím povinnost pachtýřky vedle hotově placeného nájemného se ve
smyslu uzavřené smlouvy zvýšila. Nelze však porozuměti důvodu, ze
kterého pachtýřka se toho domáhá, aby relutum za tyto odváděné naturálie bylo jako součást pachtovného sráženo z vypočtené přirážky, nelze
ani pochopiti, ani se stanoviska zákona odůvodniti rozhodnutí prvého
soudce, že relutum má se odpočítati diferencí jeho mezi rokem 1913 a
1919. Odvolává-li se prvý soudce na ustanovení § 2 (1) opatření, činí tak
neprávem. Termín, rozhodný dle roku 1919, platí pouze pro vypočtení
6 proc. přirážky pachtovného dle rozdílu cen propachtované nemovitosti
před válkou a ke dni 1. března 1919 dle zásad platných ve smyslu § 11 (4)
zák. ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. Zmíněné opatření Stálého
výboru upravilo na jedné straně výpočet přirážky pachtovného s určením
různých srážek, a, stanovivší zásady, dle nichž tento výpočet se má díti, sestavilo na základě nich podrobné číselné výpočty této přirážky dle kat.
čistého výnosu jednoho ha propachtované půdy na různé oblasti obdělávané půdy ve zvláštní tabulce, jíž se zákon výslovně jako příl. A dovolává
a jež proto tvoří nerozlučnou, pro výpočty přirážky jedině použitelnou
součást zákona. Povolením této přirážky pachtovného míní zákon chrániti
vlastníka pronajaté půdy před citlivým poškozením, kteréž mu vzniklo
ze stanovení pachtovného dle starších smluv před 1. lednem 1918 následkem devalvace peněžní, ačkoliv na druhé straně pachtýř potomním
nesmírným zvýšením cen zemědělských plodin bere nepoměrně vysoké
užitky. Tato ochrana má však míti opět své meze a zákon současně chrání
pachtýře před přílišným zvýšením pachtovného, kdyby toto nastati mělo
nad míru zákonem připuštěnou, a sice tím způsobem, že v témže § 2 (1)
opatření stanoví zásady a na jejich základě vypočítává v přílohové tabulce B, jež jest rovněž nerozlučnou a jedině upotřebitelnou součástí
zákona, nejvyšší mez přirážky, takže tato přirážka je přípustná pouze
potud, pokud této nejvyšší meze nepřesahuje. Dle zásad shora vytknutých
vyslovuje tedy zákon, že přirážka obsahuje 6 proc. rozdílu cen nemovitosti před válkou a roku 1919, nejvyšší mez pak tvoří ryzí pachtovné,
nejvýše do 6 proc. ceny nemovitosti propachtované, ke dni l. března
1919. Zmíněné tabulky pak číselně znázorňují zásady tuto vytknuté. Měl
tudíž první soudce pouze uvažovati, zda dosavadní pachtovné včetně
reluta naturálií, což dle výše řečeného tvoří pospolu pachtovní činži, po
připočtení přirážky zjištěné dle tabulky A nepřesahuje nejvyšší meze, dle
tab. В. Důvod, proč má býti relutum z přirážky odpočteno, nelze, jak
již výše řečeno, dobře pochopiti se stanoviska rozumové úvahy a odporuje
také zákonu, jenž v § 2 (2) (3) podrobně uvádí srážky, kteréž jedna nebo
druhá strana si musí při výpočtu dáti líbiti. Je-li nyní mezi stranami beze
sporu výměra propachtované půdy, druh oblasti, výše kat. výnosu a dokonce po srážkách vypočtená čistá jednotka přirážky 105 K 60 h na 1 ha, pak činí při celkové výměře 182 ha 32 a 40 m2 celková přirážka 19.258 K
75 h (v tom směru se nepřesný matematický výpočet 19.150 K 32 h v usnesení prvého soudce opravuje) a s připočtením starého pachtovného
15.000 K obnáší celkové zvýšení 34.259 K 75 h. Připočte-li se k tomu
relutum a to dokonce ve výši z roku 1920 18.044 K 54 h, nepřesahuje
celkové zvýšení 52.304 K 29 h nijak nejvyvšší meze, která činí dle tab. B
při jednotce 411 K па 1 ha celkem 74.959 K 82 h. Bylo proto zvýšení
pachtovného po odstranění početní chyby správně stanoviti na 34.259 K
75 h. Kdyby názor prvého soudce byl správným, mohlo by se snadno
státi, že by propachtovatel vůbec nemohl zvýšení se domáhati. To by
bylo možné v případě, že pachtýř plnil dle smlouvy svou povinnost z vvětší části, nebo výhradně odváděním naturálií. Ovšem cena naturálií v poměru
ke klesnutí kupní síly peněz též stoupla a propachtovatcl při vypočítávání
přirážky musí započísti zvýšenou cenu naturálií do pachtovného, takže
smí nanejvýše žádati ještě do nejvyšší meze přípustnou přirážku hotové
činže, a tu zajisté žádná křivda se mu neděje. Раk-li však dle náhledu
odpůrkyně a prvého soudce relutum za naturálie v cenách dokonce nynějších se od vypočtené přirážky peněžního nájemného, třeba jen diferenci,
jak to činí usnesení prvého soudu, sráží, děje se vlastníku půdy křivda,
jež se ani rozumnými úvahami, ani zněním zákona nedá vysvětliti, an
nemůže vůbec přirážky žádati, poněvadž přirozeně při značnějších naturáliích bývá hotová činže tím nižší. Ba mohlo by se státi, že by mohl
pachtýř dle § 2 (6) Opatř. žádati snížení posavadní činže. Že tomu skutečné
tak jest, vysvítá z vývodů a výpočtu rekursu odpůrkyně, kteráž dochází
tam k tomu výsledku, že navrhovatelka na ten čas vůbec není oprávněna
žádati přirážku, pokud se týče že by tuto přirážku žádati mohla teprve
tehdy, až ceny zemědělských výrobků klesnou tak, že hodnotou jich nebude přirážka úplně vyrovnána. To jsou však náhledy, jak prokázáno,
nesprávné a stížnosti navrhovatelky bylo proto úplně vyhověti. Těmito
vývody jsou zároveň vyvráceny v téže věci uplatňované důvody stížnosti
odpůrkyně, kteráž tu myslí předně, že přirážku dlužno vypočítati jen dle
zásad § 2 (1), t. j. dle rozdílu skutečných cen nemovitostí, ke dni 1. března
1919 a 6procentním výpočtem té hodnoty, ze které vlastník sám státu
platí dávku z majetku, nikoliv dle číselné tab. A. Dle toho ovšem by činila
cena nemovitostí v roce 1919 811.590 K, cena předválečná 463.780 K.
rozdíl 347.830 K. Z toho 6 proc. po odečtení všech zákonných srážek, tedy
přirážka čistá 12.522 K 09 h místo 19.150 KК 32 h či správně 19.259 K 75 h.
Tyto výpočty nelze prováděti dle toho, jak odpůrkyni jsou právě vhod,
nýbrž, jak již výše bylo uvedeno, dle všeobecných, pro všechny případy
upotřebitelných tabulek, jež k zákonu jako nerozlučná část jsou připojeny.
Ohledně reluta míní odpůrkyně ve své stížnosti, že se má od přirážky
odpočísti diference cen z roku 1913 a 1920 nikoliv 1919, tedy dle skutečných posledních cen v době odvádění jich. Že relutum vůbec nelze srážeti,
nýbrž k přirážce připočítati, při porovnání, zdali přípustná mez dle tab. B.
není překročena, bylo již s dostatek prokázáno a stížnost tudíž ani v tom
nemá úspěchu. Pouze v jediném bodě dlužno jí přiznati positivní výsledek,
totiž pokud se domáhá při pozemcích, daných ve vnucený podpacht, stanovení nejvyšší meze dle § 2 (4) Opatř. a vřadění dotyčné doložky do výroku usnesení, poněvadž prvý soudce učinil tak pouze v důvodech svého
rozhodnutí. Prvý soudce pochybil však při tom i potud, že vyřkl, že odpůrkyně kyně je oprávněna při stanovení přirážky ohledně pozemků, jsoucích
v podpachtu, sraziti si pouze 15 proc., nikoli též veškeré daně a přirážky.
Rekursní soud v zásadě je toho názoru, že případy vnuceného podpachtu
sluší zařaditi pod ustanovení § 3 Opatř., neboť jedná se o půdu zabranou,
kteráž dle § 63 příd. zák. ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n. může
byti dána pozemkovým úřadem způsobem vnuceným do pachtu drobným
zemědělcům, o nichž mluví § 2 v míře, určené §§ 15, 16 příd. zák., což se
úplně srovnává s pojmem osob, zmíněných v § 3 Opatř., proti nimž zvýšení pachtovného je nepřípustné. Pak ale zároveň není přípustným zvýšení pachtovného u těchže pozemků ani v poměru propachtovatcle a
hlavního pachtýře. Předpisu § 2 (4) Opatř. bylo by proto lze použíti pouze
na případy dobrovolného podpachtu pro zvýšení pachtovného mezi vlastníkem a hlavním pachtýřcm. Avšak v daném případě obě strany na základě
svého dispositivního práva dobrovolně připouštějí použití ustanovení § 2 (4) Opatř. a proto nutno určiti jen správně onu nejvyšší přípustnou mez pro
přirážku pachtovného v poměru mezi vlastníkem a pachtýřcm. Regulativ
pro nejvyšší možné zvýšení pachtovného jest stanoven v § 2 (1) Opatř.,
kterýmž má býti ryzí pachtovné, nepřekročující 6 proc. ceny nemovitosti
ke dni 1. března 1919. Tyto výpočty přirážky a nejvyšší meze jsou obsaženy v obojí přílohové tabulce. Při pozemcích, jež jsou v podpachtu, stanoven je tento regulativ v poměru mezi pachtýřcm a propachtovatelem
v § 2 (4) způsobem odchylným a to z příčin snadno pochopitelných. Nejvyšší mezí pro přirážku propachtovatelovu nemůže býti nějaké absolutní
měřítko, jaké je v případě předešlém, neboť máme zde dvojí poměr, propachtovatele k pachtýři, a pachtýře k podpachtýři. Tu může býti jen
podpachtovné tímto měřítkem, neboť přirozeně nesmí propachtovatel
žádati i se zvýšením více než pachtýř sám dostává, což by se jinak
snadno mohlo státi, když by na příkl. pachtýř brzy po 1. lednu 1918
v důvěře v posavadní své nízké pachtovné byl pachtované pozemky opět
nízko dal zcela neb z části v podpacht, nebo v případě již zmíněných
vnucených podpachtů. Jedná se i v tomto případě o sporný výklad zákona,
za jakých podmínek má platiti podpachtovné jako nejvyšší mez zvýšení,
dle § 2 (4). A tu rekursní soud se přidává úplně k názoru stížnosti, že ku
zvýšení pachtovného lze svoliti jen pokud čistá podpachtovní činže po
srážce daní a 15 proc. na to stačí. Opatření Stálého výboru na tomto
místě ovšem mluví pouze o srážce 15 proc. Avšak přirozený, rozumný a
spravedlivý výklad smyslu a tendence celého tohoto předpisu musí napraviti nedokonalost jeho koncepce, která jest zajisté tu patrna. V § 2 (1— 2) se při výpočtu maximální přirážky odpočítávají daně, jež platí
propachtovatel, tak aby jen čisté pachtovné po zvýšení činilo nejvýše
6 proc. zúročení ceny nemovnosti. V jakém poměru k tomu a ke spravedlnosti vůbec byl by výklad odst. (4), že při pozemcích v podpachtu
činiti může zvýšení pachtovného až tolik, kolik činí podpachtovné, méně
15 proc., avšak bez ohledu na to, kolik daní a jiných dávek platí pachtýř.
Při tom uvážiti dlužno, že činže ze vnucených podpachtů není snad ještě
určena a, kdyby byla známa a značně vyšší než pachtovné, jak tomu
přirozeně u podpachtů obyčejně bývá, takže by i po srážce zmíněných
15 proc. bylo ještě rovno zvýšenému pachtovnému neb sahalo dokonce
nad ně, pak vždy ještě byl by pachtýř ve značné škodě, kdyby si nesměl
kromě toho odpočísti daně. Číselný výpočet tudíž jasně vyvrací názor navrhovatelky. Zákon tu má na mysli zajisté jen ten pravidelný případ
že pachtýř daní neplatí. Pak by ovšem při projeveném opačném názoru
ke škodě nepřišel. Platí-li však pachtýř v daném případě daně s přirážkami též z pozemkû daných ve vnucený pacht, nutno při určení podpachtovného jako maximálního regulátoru připustiti též odpočtení všech daní,
jež pachtýř platí, a mimo to oněch 15 proc., jež zákon míní jako paušál
na různou režii, risiko i částečný zisk pachtýře při podpachtu. V této
části bylo tedy opět vyhověti rekursu odpůrkyně.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu pachtýřky nevyhověl, k dovolacímu rekursu propachtovatelky zrušil však usnesení nižších soudů a
uložil prvému soudu, by, doplně řádně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Usnesení nižších stolic bylo už z té příčiny zrušiti, protože po rozumu
§ 5 (1) a § 4 (1) opatření Stálého výboru Nár. shrom. ze dne 8. října 1920,
č. 586 sb. soud rozhodnouti musí o výši požadované přirážky, musí ji
tedy ciferně určiti s konečnou platností, tak aby o cifře té žádného sporu
více býti nemohlo, čemuž však usnesení nižších stolic nevyhovují, rozhodujíce jen s výhradami a ponechávajíce takto příštím sporům dvéře do
kořán otevřené, to tím více, když nejde snad jen o matematický výpočet,
nýbrž dlužno zjistiti především základy, na nichž výpočet dle zákona
spočívati má, tak zejména výši podpachtovncho a případně i výši daní a
přirážek, jež podpachtýři platí, což jest zjištění skutkové, které nemožno
zůstaviti stranám, nýbrž musí je učiniti soud po náležitém vyšetření věci.
Poněvadž však sporny jsou mezi stranami zásady výpočtu, dlužno sporné
otázky už zde rozhodnouti. Ad I. K dovolacímu rekursu pachtýřky. Tady jde především o to, zdali výše přirážky vytčená v tabulce
A a nejvyšší mez vytčená v tabulce В představují zákonnou normu a
dlužno je tedy bezpodmínečně za základ výpočtu a rozhodnutí položiti,
či má-li soud, jak pachtýřka tomu chce, správnost tabulek přezkoumávati,
t. j. přirážku i nejvyšší mez sám podle zásad daných v § 11 (4) zákona
z 8. dubna 1920, č. 309 sb. vypočítati, a pokud by byla úchylka, na výpočtu svém a nikoli na cifře tabulek rozhodnutí založiti. Tento názor
pachtýřky jest zcela mylný. Zákonodárce sám provedl výpočet přirážky
a nejvyšší meze, pokud jde o pozemky, a poukazuje-li na citovaný zákon,
sděluje tím jen, podle jakých zásad se při tom řídil. Soud ani nemá možnosti výpočet ten předsevzíti, protože předpoklady § 11 (4) cit. zák. t. j.
určení výpočetních pomůcek vládou, dány nejsou. Přezkum zákonodárcova výpočtu je tedy naprosto vyloučen. Ostatně přehlíží tu pachtýřku,
že kdyby se mělo počítati dle § 11 (4) cit. zák., musily by se počítati také
hospodářské a obytné budovy, jak § 2 (2) Opatř. nařizuje, čímž by se cena
nemovitosti a tudíž i přirážka a nejvyšší mez pro ni zvýšila. Vlastnice na
svůj neprospěch budovy vůbec pominula. Dále jde o to, jak naložiti s relutem za naturálie, jež pachtýřka vedle pachtovného odváděti povinna
jest. Nejvyšší soud souhlasí tu s názorem nižších stolic, že relutum
tvoří součást pachtovného a tudíž je zvyšuje. Kdyby pachtýř neplatil
žádné pachtovné v penězích, nýbrž jen v naturálicích, nebyla by to dle
pojetí zákona nominelně ani pachtovní smlouva, nýbrž dle § 1103 obč. zák. smlouva společenská, když by vlastníku příslušel jistý poměrný ροdíl na výtěžku na př. 1/2 neb 1/3 atd., pokud se týče kontrakt innominátní,
když by totiž příslušelo mu určité, od velikosti úrody nezávislé množství
naturálií na př. 10 q. Tu by bylo možno zvýšení činže odpírati, i srovnávalo by se to se spravedlností, neboť činže by tu byla podle hodnoty své
pořád stejná jak před válkou, tak za války a po válce. Neboť by stála
pořád v stejném poměru k výnosu hospodářství, obnášejíc pořád stejný
podíl neb stejné množství jeho výtěžku. Znehodnocení peněz se poměru
toho netklo, hodnota věcí mezi sebou se podstatně nezměnila, jen výraz
její v penězích, cena věcí následkem řečené devalvace peněz stoupla, ale
to poměrně skoro stejně u všech věcí, a stoupla-li cena výtěžků pachtýřových, stoupla v stejném poměru i cena jejich části vlastníku odváděné,
pokud se týče výše jejich reluta. Jiná však je věc, pakliže pachtovné platí
se mu výhradně jen v penězích, anebo aspoň z části v penězích a jen
z části v naturáliích pokud se týče jich relutu. Tu spravedlnost vyžaduje,
aby peněžité pachtovné bylo zvýšeno, sice by vlastník trpěl škodu, protože peníze právě byly znehodnoceny a obnos, který dostává, nemá nyní
tu hodnotu, jakou měl dřív. Této křivdě právě cit. opatření chce odpomoci
a jde jen o to, jak se to má upravit v našem případě, na který zákon
nepomyslil, kde se pachtovné platí v penězích, ale s přídavkem jistého
pevného množství naturálií pokud se týče dle volby vlastníka s přídavkem
jich reluta dle dočasných cen. Tu je předkem vyloučeno, aby se výpočet
děl každoročně, dle dočasných cen naturálií, neboť zákon upravuje zvýšení pachtovného najednou pro celou zbývající dobu (§ 2 [1]) a musí tedy
cena naturálií či relutum vzato býti určitým pevným obnosem — jednou
pro vždy. Jest pak otázkou, z které doby se má ta cena vzíti. Zákon v § 2 (1) upravuje přirážku podle ceny propachtované nemovitosti ke dni 1.
března 1919, kterou vypočítává dle výnosu (příloha А а В a § 11 (4) zákona z 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n., na němž jeho výpočet spoléhá),
počítá tedy s výnosem a tudíž cenou výtěžků k řečenému dni 1. března
1919, což je potud v prospěchu pachtýře, pokud ceny a tudíž výnos po
tomto dni stouply, neboť k stoupnutí tomu, ač by mělo za následek zvýšení přirážky k pachtovnému, nehledí. Co však jest spravedlivé jednomu,
musí býti i druhému. Proto nelze také relutum počítati dle pozdějších
vyšších cen, nýbrž opět jen dle cen k 1. březnu 1919, neboť by to byla
křivda na vlastníku, kdyby pachtýři čítal se výnos v starších nižších
cenách, vlastníku však část výnosu toho, jemu v naturáliích odváděná,
čítala se v pozdějších vyšších cenách. Vyrovnanost nastane jen, čítá-li se
pro oba pokud se týče proti oběma dle cen stejných. Nelze tedy souhlasiti
s rekursním soudem, čítá-li relutum ve výši roku 1920 obnosem 18.044 K,
kdežto v roce 1919 činilo dle samé pachtýřky 8.587 K 73 h. a už dokonce
mylný jest názor pachtýřky, že v daném případě právě proto, že část
pachtovného platí se naturáliemi pokud se týče jejich relutem, vlastník
na žádnou přirážku k pachtovnému vůbec nároku nemá, i je neoprávněna
její žádost, aby se z přirážky dle tabulky A vypočtené srazila diference
mezi relutem z roku 1913 a jeho výší přítomnou. Od přirážky relutum
srážeti vůbec nelze, nýbrž dlužno je připočítati k peněžitému pachtovnému a pak zkoumati, zdali pachtovné toto i s přirážkou dle tabulky A
vypočtenou, t. j. tak zvané pachtovné zvýšené nepřekročuje nejvyšší mez
(§ 2 (1) Opatř.). Dále míní pachtýřka, že srážka 25 proc. předepsaná
v § 2 (3) Opatř. při půdě zabrané platí nejen pro přirážku samu, ale i pro její nejvyšší mez. I to je názor zcela mylný. Zákon praví, že udržuje-li
pachtýř budovy, snižuje se přirážka i její mez o 20 proc., jde-li však o půdu
zabranou, snižuje se takto zjištěná přirážka o 25 proc. Tedy když přirážka už je zjištěna, což předpokládá, že také nejvyšší mez byla už pevně
stanovena, povoluje zákon pachtýři zabrané půdy ještě slevu 25 proc.,
patrně proto, aby ho na účet vlastníka, na jehož vrub zábor jde, odškodnil
za to, že nebude moci pachtovní doby snad plně využiti. Výpočet dle
zákona, t. j. § 2 (1) (3) opatř. vzhledem k těmto vývodům bude tedy
tento: Staré pachtovné v penězích činilo nesporně obnos 15.000 Kč, k tomu
relutum za naturálie v ceně k 1. březnu 1919 8.587 Kč 73 h, k čemuž se
podotýká, že cenu tu pachtýřka sama udala za rok 1919, že tedy bezpečně možno ji počítati tak k 1. březnu 1919 a nebude to na její úkor, ježto
když cenu tu udala pro celý rok 1919, bylať počákem roku, t. j. 1. březnem
spíše menší, ježto stále stoupala, a připočítává se tedy spíše více než
náleží, což jest na úkor vlastníka a na prospěch pachtýřky, úhrnem pachtovné staré 23.587 Kč 73 h. K tomu přirážka, která, když bezesporně půda
patří oblasti řepařské a výměra činí 182.384 ha s čistým kat. výnosem
68 Kč 78 h z 1 ha, obnáší dle tabulky A 176 Kč za 1 ha, tedy za celou
výměru 182.384 ha 32.099 Kč 58 h, snižuje se však, an pachtýř udržuje
budovy, o 20 proc., t. j. o 6.419 Kč 91 h, takže zbude 25.679 Kč 67 h, dohromady čili zvýšené pachtovné 49.267 Kč 40 h. Nejvyšší mez pak činí
dle tabulky В př lha 411 Kč, při 182.384 ha tedy 74.959 Kč 82 h, která
se však snižuje, ježto pachtýř udržuje budovy, o 20 proc., tedy o· 14.991 Kč 96 h, takže zbude 59.967 Kč 86 h, takže zvýšené pachtovné hořejších
49.267 Kč 40 h mez tu nepřekročuje. Shora zjištěná celková přirážka
25.679 Kč 67 h snižuje se, poněvadž jde o půdu zabranou, o 25 proc., tedy
o 6.419 Kč 91 h, takže zbude přirážka 19.259 Kč 76 h, která se starým
pachtovným na penězích per 15.000 Kč činiti bude úhrnem 34.259 Kč 76 h,
tedy to, co vlastnice žádala a rekursní soud přisoudil, takže dovolácí
stížnost pachtýřky není opodstatněna. Počet rekursního soudu a tudíž
jeho důvody, jež počet ten představuje, arciť nejsou správny, neboť nedrží
se zákonného postupu, a přijímá jako nejvyšší mez obnos 74.959 Kč 82 h.
nesrážeje 20 proc. § 2 (3), za to zase připočítává relutum obnosem z roku
1920 per 18.044 Kč 54 h místo obnosem z roku 1919 per 8.587 Kč 73 h.
nicméně, poněvadž i správným výpočtem dojde se k výsledku, že zvýšené
pachtovné nejvyšší mez nepřekročuje, jc výrok jeho správný. Na hořejším
výpočtu nic by se do výsledku nezměnilo, i kdyby relutum z roku 1919
nevzalo se obnosem 8.587 Kč 73 h od pachtýřky v první stolici udaným,
nýbrž obnosem 9.702 Kč 73 h, jejž udávala v rekursu, neboť ani tím by se
nejvyšší mez daleko ještě ani nedosáhla. Poněvadž část půdy ve výměře
32'98 ha je, jak nesporno, ve vnuceném podpachtu, a tu tvoří nejvyšší
mez dle § 2 (4) Opatř. podpachtovné po srážce 15 proc., tedy by se,
kdyby tato mez, až bude zjištěna, byla zvýšeným pachtovným na tuto
půdu vypadajícím překročena, musel hořejší vypočet provésti toliko
ohledně půdy, jež není v podpachtu, t. j. ohledně výměry 149 40 ha čili
z přirážky 19. 259 Kč 76 h musil by se vypočísti podíl na tuto výměru
vypadající, a ohledně výměry v podpachtu se nalézající 32'98 ha musila
by se přirážka na ni vypadající snížiti až na uvedenou mez.
Ad II. K dovolacímu rekursu vlastnice. Tady jde o to, mají-li se při pozemcích, nalézajících se ve vnuceném
podpachtu per 32‘98 ha z podpachtovneho, jež po srážce 15 proc. tvoří
dle § 2 (4) Opatř. nejvyšší mez, sraziti také daně a přirážky, jež zde dle
smlouvy platí pachtýřka a o nichž tu zákon nemluví, a teprv zbytek pokládán býti za nejvyšší mez. Tuto otázku dlužno zodpověděti záporně tak,
že daně a přirážky srážeti nelze. Podrobně odůvodnil to nejvyšší soud
v rozhodnutí svém ze dne 7. června 1921 R II 219/21 č. sb. 1086 ve věci
týchž stran, týčící se dvora v P., pročež se strany na vývody tam obsažené odkazují a zde se jen výsledek jich shrnuje. § 3 Opatř. vztahuje se
jen na případ, kdy zabraná půda je v pachtu drobných pachtýřů, nikoli
tedy na případ náš, kde je v pachtu vclkopachtýřky, má proto v daném
případě místo i předpis §u 2 (4) Opatř., který však na odst. (2) pokud se
týče (3) nemění nic, leč že stanoví jinou nejvyšší mez, t. j. místo 6 proc.
ceny nemovitosti k 1. březnu 1919 podpachtovné po srážce 15 proc. Otázka
daní je vyřízena v odst. (1). Daně se při zkoumání, zda zvýšené pachtovné
nepřekročuje nejvyšší mez, srážejí z něho jen, nese-li je propachtovatel,
nikoliv však, nese-li je pachtýř, neboť tu musily by se, tvoříce součást
pachtovného, k němu napřed připočísti a ovšem pak zase dle předpisu
odst. (1) § 2 zase odpočísti, zkrácený pochod tedy je, že se k nim vůbec
nehledí. Ale aby se daně a přirážky srážely z nejvyšší meze §em 2 (4)
stanovené, t. j. z podpachtovného po srážce 15 proc., jak tomu chce pachtýřka a rckursní soud, o tom nemůže býti řeči. Podpachtovným po rozumu
§ 2 (4) rozuměti dlužno pachtovné efektivní, t. j. platí-li daně a přirážky
podpachtýř, tvoří to součást podpachtovneho, dlužno je tedy připočísti
k podpachtovnému nominálnímu, jež se platí pachtýři. Naříkané rozhodnutí rekursního soudu neprávem tedy chce srážeti z podpachtovného vedle
§ 2 (4) Opatř. kromě 15 proc. ještě daně a přirážky a má tedy stížnost
vlastnice úplně pravdu, když se proti tomu brání, a bylo jí proto vyhověti.
Ovšem nejsou skutkové základy výpočtu, zejména, jak řečeno, výše podpachtovného a případně i výše daní i přirážek, jež podpachtýři platí, zjištěny, nebylo proto možno konečný výpočet předsevzíti, nýbrž bylo nutno
usnesení nižších stolic zrušiti a zjištění a nové rozhodnutí naříditi.