NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 5402.

Předpis § 53 min. nař. čís. 81/1910 ř. z. nebyl zrušen vládním nařízením ze dne 30. června 1932, čís. 107 Sb. z. a n.
Zavinění majitele autodopravy (§ 53 min. nař. čís. 81/1910 ř. z.), pustil-li přeplněný autobus v horském kraji na cestu s terénem majícím prudký spád, ačkoli mu bylo před odjezdem vozu sděleno, že ruční brzda autobusu je vadná.
Příčinná spojitost mezi tímto opominutím a nastalým úrazem není přerušena tím, že řidič autobusu vlastním neopatrným jednáním přivodil nemožnost použití nožní brzdy a dovršil tak nezpůsobilost brzdy ruční.
Okolnost, že majitel autodopravy nemohl předvídati, že řidič autobusu bude brzdy používati neodborně, je s hlediska § 337 tr. zák. nezávažná.
(Rozh. ze dne 17. října 1935, Zm I 661/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného J. R. do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 25. března 1935, jimiž byli J. R. a A. H. uznáni vinnými přečinem proti bezpečnosti života podle § 337 tr. z.
Z důvodů:
Nejasnost, spatřovaná stěžovatelem v citaci zrušeného prý min. nařízení č. 81/1910 ř. z., je obsahově již prováděním hmotněprávního zmatku podle č. 9 lit. a) § 281 tr. ř., avšak ani v tomto směru neshledána zmateční stížnost odůvodněnou.
Tvrzení, že citované vládní nařízení bylo prostě zrušeno, — tudíž celé, — nenachází v zákoně opory. Naopak praví vládní nařízení ze dne 30. června 1932, č. 107 Sb. z. a n. výslovně, že účinnosti pozbývají ona ustanovení dosud platných předpisů, která upravují týž předmět, a uvádí ve čl. IV., které z předpisů dosud platných pozbývají platnosti, a v druhém odstavci téhož článku vypočítává ony jednotlivé paragraty vl. nař. č. 81/1910 ř. zák., které se zrušují, pokud se týče nahrazují novými ustanoveními, avšak předpisu § 53 min. nař. č. 81/1910 ř. z., jehož předmět nebyl nově upraven, se nedotýká, tudíž ponechává jej právě jako všechny ostatní, jež nejmenuje jako zrušené, v neztenčené platnosti. Nemohl proto býti zákon porušen, nebo nesprávně ho užito vyneseným výrokem pro domnělou neplatnost zákonného předpisu, o nějž se výrok opírá, neboť jak bylo dovoženo, předpis § 53 min. nař. č. 81/1910 ř. z. nebyl vl. nař. č. 107/1932 Sb. z. a n. derogován, a soud prvé stolice dovolává se ho tudíž právem.
Po rozumu citovaného předpisu jsou držitelé jízdních silostrojů povinni pečovati o to, aby části pro bezpečnou jízdu vozidla důležité byly udržovány v přiměřeně dobrém stavu. Stěžovatel, jemuž bylo podle skutkových zjištění soudu prvé stolice, vížících i soud zrušovací, sděleno před odjezdem vozu, že ruční brzda autobusu účinkuje pouze, zatáhne-li se úplně dozadu, — protože táhla jen za poslední zuby, — věděl tedy před odjezdem, že součástka vozidla, důležitá pro bezpečnou jízdu, v přiměřeném stavu není, věděl také, že plně obsazenému autobusu jest jeti po silnici, jež má značný svah, přes to však nechal spoluobžalovaného H. odjeti, aniž se postaral o nápravu zmíněného, jemu známého defektu. V těchto okolnostech dlužno spatřovati opominutí, o němž byl obžalovaný R. i podle přirozených, každému snadno poznatelných následků, krom toho však taktéž podle předpisů zvláště vyhlášených, jmenovitě předpisu § 53 min. nař. č. 81/1910 ř. zák. a podle své živnosti a povolání, jako majitel autodopravy s řidičskou zkouškou, s to nahlédnouti, že jimi mohou býti způsobena nebezpečenství v § 335 tr. z. uvedená.
Příčinná spojitost mezi tímto opominutím a nastalým neštěstím nebyla přerušena tím, že spoluobžalovaný H. jel se svahu s vypnutým motorem a stále zataženou brzdou, neboť to neznamená více, než že H. svým vlastním neopatrným jednáními zavinil nemožnost použití nožní brzdy a dovršil nezpůsobilost ruční brzdy, čilí přispěl další ne¬ dbalostí k tomu, že autobus nebylo lze ovládnouti. K tomu však nemohlo dojiti vůbec, kdyby byl stěžovatel autobus pro vadu v ruční brzdě, jak mu to jeho povinnost kázala, nenechal prostě odejeti, kdyby pak bývala ruční brzda, jak rovněž bylo povinností stěžovatelovou, uvedena do pořádku včas, byla tu možnost, jak zjišťuje soud prvé stolice v souhlasu se znaleckým, posudkem, i při spádu silnice zablokováním zadních kol vůz pomalu zastaví ti a tím zameziti úraz. Neštěstí je tedy výsledkem opominutí stěžovatelova, jež další jednání řidičovo pouze dovršilo k tragickému konci, aniž tím však vznikla nová samostatná řada příčinná. Zákon nevyžaduje ovšem, aby protizákonný výsledek nastal výhradně z opominutí obžalovaného samého. Za předpokladů prokázané již nepřerušené příčinné řady postačuje, tak jako je tomu zde, že opominutí bylo jednou složkou, jednou z podmínek, jež zmíněný výsledek připravily.
Námitka, že stěžovatel nemohl věděti, že řidič bude brzdy neodborně používati, je nezávažná. Nebylo třeba, aby si stěžovatel možnost tohoto druhu představoval. Z toho však, co bylo soudem prvé stolice zjištěno, plyne naprosto důvodně závěr, že obžalovaný, autodopravce s odbornými znalostmi, jednaje proti platným předpisům, nejen že mohl, ale dokonce musil předvídati, že je tu v krajní míře, a to za okolností zvláště nebezpečných, ono nebezpečenství, o němž mluví ustanovení § 335 tr. z., jestliže přes sdělení o vadnosti staré a opotřebované ruční brzdy, pustil přeplněný autobus v horském kraji na cestu s terénem majícím prudký spád, a je tudíž výrok o vině obžalovaného i po subjektivní stránce odůvodněn.

Citace:

čís. 5402. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 413-415.