Čís. 1281.

Branec odvedený, ale dosud nezařazený, není osobou k válečné službě přísežně zavázanou ve smyslu §u 222 tr. zák.
(Rozh. ze dne 4. října 1923, Kr II 263/22).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. února 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem dle §u 222 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a uznal obžalovaného vinným přečinem dle §u 305 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 4. září 1921 na táboře komunistické mládeže v P. brance vybízel, podněcoval a svesti hleděl k činům nemravným a v zákonech zapovězeným.
Důvody:
V právu jest zmateční stížnost, uplatňujíc s hlediska zmatku dle §u 281 čís. 10 tr. ř., že nalézací soud neprávem podřadil čin stěžovatelův pod skutkovou podstatu §u 222 tr. zák., ježto ustanovení to předpokládá, by někdo sváděl vojína, který má služební povinnost a který přísežně se zavázal tuto povinnost plniti, o čemž při branci, nepodléhajícím ani vojenskému trestnímu zákonníku, ani vojenským služebním řádům, nemůže býti řeči. Neboť služební povinnost, druhá to část branné povinnosti (§ 2 (3) branného zákona), počíná podle §u 14 (2) a §u 15 branného zákona teprve dnem zařazení. Nelze tedy brance, teprv odvedené, avšak dosud nezařáděné pokládati za osoby, k válečné službě přísežně zavázané ve smyslu §u 222 tr. zák. Nehledíc k tomu, bylo však nesprávně použito trestního zákona v neprospěch obžalovaného také v tom směru, ovšem stížností neuplatňovaném, že nalézací soud považoval jednání obžalovaného za intelektuální působení na brance, by se dopustili určitých konkrétních činů trestných, jak toho vyžaduje § 222 tr. zák. Podle zjištění soudu nalézacího přečetl obžalovaný na schůzi komunistické mládeže jen citát z Maupasanta znějící: »osobují-li si vlády právo, posílat národy na smrt, není divu, že i národové přivlastňují si někdy právo, posílat na smrt své vlády. Proč by nebylo možno odsouditi též vládce po každé vypovězené válce. Kdyby to jen národové pochopili, kdyby soudili mocnosti, vedoucí je ku vraždění, kdyby zdráhali se jíti na smrt bez potřeby, kdyby užívali zbraně dávané jim, proti těm, kteří jim je dali ... « a vyzýval přítomné brance, by, až narukují, kdyby jich mělo býti použito k vraždění, si to pamatovali. Z toho vidno, že obžalovaný nevybízel a nepodněcoval ani určitou osobu, ani k určitým konkrétním trestným činům, nýbrž dal jen veřejně všeobecně theoretické a abstraktní podněty k činům nemravným a v zákonech zapovězeným, neboť snažil se svým projevem ony posluchače, kteří přicházeli v úvahu jako branci, zviklati ve správném pojímání a neochvějném plnění těch povinností, jež jsou základem a pilířem vojenské kázně. Jednání stěžovatelovo zakládalo by nyní skutkovou povahu přečinu §u 15 čís. 2 zákona na ochranu repuliky, kteréžto ustanovení nastoupilo na místo zrušené části §u 305 tr. zák. Ježto však citované ustanovení zákona na ochranu republiky, jenž v čas spáchání trestného činu ještě neplatil, jest přísnější než tehdy ještě platné ustanovení §u 305 tr. zák., zakládá jednání stěžovatelovo skutkovou povahu přečinu dle tohoto posléze uvedeného ustanovení (čl. 4 úv. zákona k trestnímu zákonníku).
Bylo tedy zmateční stížnosti vyhověti a rozsudek zrušiti a stěžovatele ve smyslu §§ů 288 čís. 3, 262 tr. ř. uznati vinným přečinem dle §u 305 tr. zák.

Citace:

č. 1281. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 381-382.