NPD documents search: Sborník věd právních a státních, 1 (1901) - O příčetnosti osob mladistvých a jich potrestání dle práva francouzského, německého a rakouského.

Právo a řád trestní.

O příčetnosti osob mladistvých a jich potrestání dle práva francouzského, německého a rakouského. Napsal JUDr. Josef Prušák. Tiskem a nákladem J. Otty v Praze 1899. Str. 141.
Ve spise Prušákově vítáme velmi cenný příspěvek k literatuře kriminalistické, a to tím více, ježto nepřestává na thematu v nápise naznačeném, nýbrž dosti obšírně (str. 11—27) zabývá se otázkou příčetnosti vůbec. Při tom spisovatel patrně rád uchopil se příležitosti, aby bez obalu a s důrazem prohlásil svoje kredo co do některých otázek základných, jako jest zejména otázka o volnosti vůle lidské, a co do obou hlavních příkře proti sobě stojících směrů v dnešní literatuře kriminalistické — tak zv. školy klassické a a positivistické.
Že spisovatel tak učinil, počítáme mezi hlavní přednosti jeho spisu. Jednak zajisté jsou to vesměs otázky, o nichž v literatuře české posud nehrubě bylo uvažováno. 1 Jednak na určitém pojmu příčetnosti nemůže ustáliti se ten, kdo nedospěl k určitému rozhodnutí v oněch otázkách zásadných, poněvadž pojem ten nabývá jiné tvářnosti a jiného obsahu, podle toho, vycházíme-li z názoru deterministického či indeterministického. 2
Velmi pěkný přehled náuky o volnosti P. podává na str. 19 dd., vycházeje při tom od spisovatelů filosofických (Hobbes, Hume, Kant, Schopenhauer). Sám prohlašuje se výslovně pro determinism, ve zločinu pak spatřuje čin protispolečenský a ve zločinci člověka nebezpečného. Přidržuje se tedy t. zv. směru sociologického, jehož zakladatelem a nejpřednějším představitelem v literatuře německé jest Liszt. Při tom však pokládá patrně i anthropologické základy učení Lombrosova alespoň v tom směru za správné, že přivádí zmíněné názory v otázkách práva trestního ve spojení s moderním vývojem vědy lékařské (str. 11), ba i zcela ve smyslu školy anthropologické připouští možnost, že by — v daleko arciť vzdálené budoucnosti — na místo nynějších soudců nastoupil »soudce lékař«, a že bychom snad i vůbec přestali někdy mluviti »o zločinci, o vině a trestu«. Že při tom snaží se ještě zachovati pojem příčetnosti, jakožto pojem ethický a právní, a že svému »soudci-lékaři« přikazuje v budoucnosti úkol (str. 14) »ceniti činy lidské dle mravní jejich hodnoty, ... je spojovati s jistým subjektem,« jest o sobě dojista nedůsledno. V učení školy anthropologické pojem příčetnosti buď vůbec, jak i sám P. (str. 17) uznává, nemůže míti místa, anebo může býti toliko pojmem »medicinským«, jak bez obalu prohlašuje Zürcher; 3 že pak i konce školy sociologické vedou k naprostému popření příčetnosti, jakožto pojmu právně-trestního, to sám zakladatel této školy výslovně přiznal, zakončiv přednášku svoji konanou na III. mezinárodním sjezdu psychologů v Mnichově r. 1896 (sr. Ztschft. für die ges. Str. R. Wissensch. 17 sv. 1897, str. 70 dd.) slovy: »Die Begriffe „Schuld“ und „Sühne“ mögen in den Schöpfungen unserer Dichter weiter leben wie bisher; strenger Kritik der geläuterten wissenschaftlichen Erkenntnis vermögen sie nicht stand zu halten... Die begriffliche Scheidewand zwischen Verbrechen und Wahnsinn weicht u. fällt — und mit ihr die starre Herrschaft desjenigen juristischen Begriffs, über den ich heute zu Ihnen zu sprechen die Ehre hatte: der strafrechtlichen Zurechnungsfähigkeit.« Jest ovšem pravda, že téže nedůslednosti nedovedli, nebo spíše netroufali si uniknouti ani nejrozhodnější positivisté, jako Ferri (sr. Pfennniger, Grenzbestimmungen zur criminalistischen Imputationslehre, 1892, str. 53) nebo Kurella (Naturgeschichte des Verbrechers, 1893, str. 263), snažíce se uchrániti pojem příčetnosti i pro školu anthropologickou. Podobnou snahou lze sobě vysvětliti, že spisovatel (str. 23) zavrhuje nejen »náhled školy klassické«, podle něhož »člověk má způsobilost popudy, jimiž okolí na vůli jeho působí, pohnutkami volními učiniti, neb ne«, nýbrž i školy sociologické, kteráž učí, »že vůle naše je pouhým produktem obklopujícího nás okolí,« sám pak skutečnost, že vůle se rozhoduje, vykládá (str. 22) takto: »Při tom nepůsobí popud na naši vůli jako síla positivní, jež s nutností určitý náš čin musí míti v zápětí, nýbrž je toliko příčinou našeho jednání, jemuž rozhodný směr dán je teprve naší individualitou«. Jeť přece známo, že tímto a podobným způsobem vykládají lidské rozhodování nejen hlasatelé determinismu, ať již mezi filosofy, jako Schopenhauer (srov. Falckenberg-Procházka, Dějiny novověké filosofie, 1899, str. 673 a 674), nebo mezi psychology, jako Ziehen (Leitfaden der fysiologischen Psychologie, 3. vyd. 1896, str. 20), nebo mezi kriminalisty, jako Merkel (Lehrb. des deutschen Str. R. 1899, str. 73 dd), nýbrž i přívrženci t. zv. podmíněného nebo relativného indeterminismu, jako Binding (Normen, II. 1877, str. 3 dd.) 4 Gretener (l. c. str. 89), Beling (Grundzüge des Strafrechts 1899, str. 32). Vše to jest nám dokladem, že zdravý smysl pro potřeby skutečného života brání spisovateli vrhnouti se bez výhrady v náručí oněch moderních škol a přijímati nejkrajnější důsledky jejich učení. Proto také neklademe zvláštního důrazu na to, že charakteristiku t. zv. školy klassické podává příliš jednostranně ve smyslu Lisztově (str. 14. a 15), jakoby pro ni zločinec nebyl »živým a jednajícím člověkem, nýbrž abstraktním typem, jenž čistou spekulací mimo skutečný život byl postaven«; zločin pak jako by pro ni nebyl »částí tohoto života, nýbrž právnickou formulí v zákoně stanovenou«, ani trest »obranou útoku odpovídající, nýbrž theoretickým systémem sestaveným učenci, již o povahu zločincovu naprosto se nestarali.« Přece však myslíme, že by bylo slušelo také uvážiti, co o této věci poznamenali Buri (Gerichtssaal 53, sv. 1897, str. 406 a 407), Mittelstädt (též tam 46, sv. 1892, str. 254), Birkmeyer (Ztschft. f. d. ges. Str. R. W. 16 sv. 1896, str. 125 a 126) a Tagancev (u Gretenera (l. c. str. 16, pozn 20). Snad by potom spisovatel uznal, že leccos v dotčené charakteristice jest alespoň upřílišeno.
Způsob, jak P. určuje podmínky příčetnosti, dává nám v jednom směru příčinu k pochybnostem. Vykládaje ustanovení § 56. německého zák. tr., jež týká se období t. zv. pochybné příčetnosti (mezi dokonaným 12. a 18. rokem života, spisovatel (str. 102.) prohlašuje za nevhodné, že má při osobách tohoto věku býti zkoumáno, zdali měly »die zur Erkenntnis der Strafbarkeit erforderliche Einsicht«. Jakožto důslednost tohoto ustanovení, s jeho stanoviska patrně politování hodnou, uvádí, že »odsuzují se děti, jež vědí sice o trestnosti svého činu, jež však pravé povahy skutku trestného, jeho významu v životě společenském naprosto chápati nemohou.« Jest patrno, kdyby tato schopnost měla býti podmínkou příčetnosti, že by nedostatek její vylučovati musil příčetnost nejen při osobách mladistvých, nýbrž i při zletilých. A tu tážeme se: Nebyl by snad počet těch, kdož by potom pro nedostatek příčetnosti trestání unikli, přece jen příliš veliký?
Za nemalou přednost spisu pokládáme, že v něm hledí se obšírně k ustanovením nejen práva rakouského, nýbrž i francouzského a německého, kteráž se tu obšírně, a to ještě před právem rakouským, vykládají, tak aby zvláštnosti různých systémů zákonodárných vynikly a mohly mezi sebou býti srovnávány. Největší péče věnována jest ovšem dogmatickému výkladu práva rakouského, kdež spisovatel nepomíjí mlčením žádné závažnější otázky sporné nebo pochybné, a všade přivádí k platnosti mínění vlastní, opíraje je o důvody uvážení hodné a důkladně vyvraceje důvody protivné. Měrou zvláště vynikající platí to o výkladu, jejž podává na str. 119. dd., kdež obratně potírá mínění Fingrovo, že by právo rakouské osoby nedospělé pokládalo za úplně příčetné a jenom stanovilo zvláštní, privilegovaný způsob jich trestání — snaže se naproti tomu dovoditi, že zákon náš vychází z předpokladu t. zv. zmenšené příčetnosti dotčených osob. I jinak dogmatická část spisu zasluhuje plné chvály, podávajíc všude svědectví, že spisovatel konal ve svém oboru důkladná studia, že neopominul všimnouti si kde kterého zjevu literárního sem zasahujícího a že vždy a všude hleděl dospěti samostatných úsudků a dodělati se výsledků vážných, poznání pravdy napomáhajících. Za neméně záslužné a cenné pokládáme úvahy rázu kriminalně-politického, jež spisovatel na vhodných místech podává, rozbíraje kriticky platné normy právní ku příčetnosti a trestání osob mladistvých se vztahující (ku př. str. 28. dd., 78. dd., 88., 100., 110. dd., 126. dd.).
Nejméně ze všeho uspokojuje část historická (str. 52.—74.). Ta na rozdíl od částí ostatních poměrně menší měrou svědčí o samostatných studiích spisovatelových. Alespoň ve statích jednajících o právu římském, kanonickém a německém nedovídáme se téměř ničeho, co by již před tím, na mnoze i týmže způsobem, jiní nebyli pověděli, zejména Geib, Lehrbuch des deutschen Strafrechts II., 1862, str. 69. dd. a Baumert, Über die Zurechnungsfähigkeit und Bestrafung jugendlicher Personen, 1877, str. 2. dd. Právem také bychom byli mohli očekávati několik slov o domácím právu českém, z nichžto bychom mohli poznati, kterak v něm nedostatek věku byl posuzován. Zmínkou o městských právích Brněnském a Pražském stol. 14., z nichžto citáty uvedeny jsou ovšem správně v kapitole o právu německém, a otištěním příslušných článků z trestního řádu Josefa I. z r. 1707, který obsahuje již jen obecné právo trestní německé, není v tom směru nikterak dosti učiněno; zbýváť vždy ještě vážná mezera co do práva zemského a, pokud jde o právo městské, co do doby od století 14. do r. 1707.
Ku konci nemůžeme nevytknouti pochvalně živý a svěží způsob mluvy, kterýž i na místech podávajících výklad ryze dogmatický uchránil spisovatele úskalí suchopárnosti a těžkopádnosti. Tím více naplňuje nás podivem, že spisovatel opominul vynaložiti náležitou péči na svoje dílo i po stránce jazykové. Již nápis knihy: »O příčetnosti osob mladistvých a jich potrestání« (místo správného: »trestání« neb »potrestávání«) zaráží český sluch, podobně jako na str. 85.: »mladistvé osoby, jež... ve vězení jsou přidrženy« (m. drženy nebo přidržovány), anebo dokonce již (str. 58.): »ustanovení, že nedospělý míru zbaven býti neměl« (m. zbavován). Tu a tam nacházíme germanismy hrubšího zrna a jiné nesprávnosti jazykové, z nichž ku př. vytýkáme: spočívá m. záleží (ku př. str. 14.: »v tom spočívá význam vědy«, podobně str. 16., 23., 24., 27. a mn. j.), vysazen (!) m. vydán (str. 26.: »člověk..... je pádu vysazen«, podobně str. 46. a 130.), vyhrožený (!) trest (str. 107., 139., 141.), »udány nejsou důvody« (m. uvedeny, vytčeny, str. 67.), »jistá (m. některá) ustanovení« (str. 57.), »poslední« ve smyslu »tento« (str. 113.), »podléhati podmínkám« (str. 138.), »příliš pokročil, než aby« m. prostého aby (str. 104.), »byť by i nebylo« m. byť i nebylo (str. 105.), »proto byly osvobozeny, poněvadž« m. že (str. 138.).
Storch.

Uvésti můžeme jen tyto, v celku dosti stručné rozpravy: Čáda, O trestní příčetnosti, ve Zprávách společnosti pro vědy státní a sociální v Praze, seš. 3 1897; Bouček: O antropologické škole trestní, též tam a nejnověji Moník, Právo trestati (Bibl. sociálních a polit. nauk, sv. VII.). V Praze 1900. Otázky volnosti lidské a její souvislosti s právem trestním dotýká se stručně také Masaryk, Theorie dějin, 1884, str. 13 dd. Nejobšírněji pak o »záhadě zákonnosti a volnosti« pojednává (se stanoviska deterministického) F. X. Procházka v Osvětě 1885.
Sr. co proti mínění těch, kdož neuznávají souvislosti mezi náukou o příčetnosti a otázkou determinismu neb indeterminismu, namítá Birkmeyer, Ztschft. f. d. ges. Str. R. W. 16 (1896), str. 100.
Sr. Gretener, Die Zurechnungsfähigkeit als Gesetzgebungsfrage, 1897 str. 30 a Zürcher, Die Zurechnungsfähigkeit als Gesetzgebungsfrage ve Schweizerische Zeitschrift f. Strafrecht sv. 11 (1898) str. 66 a 67. Na str. 59 Zürcher přímo vyznává, že positivism neví, co s pojmy příčetnosti a nepříčetnosti si počíti.
Nechceme při tom pominouti mlčením, že mnozí názor Bindingův prohlašují za prostý determinism, jako van Calker, Strafrecht und Ethik, 1897, str. 10 dd. a Liepmann, Einleitung in das Strafrecht 1900, str. 92, 93, 175.

Citace:

STORCH, František. O příčetnosti osob mladistvých a jich potrestání dle práva francouzského, německého a rakouského.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1901, svazek/ročník 1, s. 276-279.