NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Č. 5133.

Učitelstvo: Učitel, který jsa na dovolené v cizině podá žádost za pensionování, není po vypršení dovolené zproštěn závazku nastoupiti opět své služ. místo, dokud žádost jeho není vyřízena; v opačném postupu může býti spatřováno svévolné opuštění služby, mající za následek ztrátu nároku na výslužné.
(Nález ze dne 17. listopadu 1925 č. 21283.) Věc: Gizela E. v B. (adv. Dr. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka, učitelka na dívčí obecné škole v B na Mor., odebrala se v roce 1914 počátkem hlavních prázdnin k návštěvě svých rodičů do Spojených Států Severoamerických a nemohla se pro vypuknutí války do svého služ. místa vrátiti. Rozhodnutím mor. zšr-y z 20. října 1914 bylo jí její služební místo zachováno. Plat byl jí rozhodnutím téže zšr-y poukázán až do 30. listopadu 1916 a to k rukám zplnomocněné Františky F. v G. v Dol. Rakousích.
Žádostí z 23. února 1921 domáhala se st-lka, aby byla ze zdravotních důvodů přeložena na trvalý odpočinek. Žádost ta byla rozhodnutím zšr-y z 1. července 1924 zamítnuta z důvodu, že se st-lka po ukončení světové války koncem roku 1918 až do doby, kdy podala shora zmíněnou žádost o přeložení na odpočinek, tedy v době delší dvou roků, nevrátila k opětnému nastoupení služby na obecné škole v B. a nepodala také v této době nijaké doložené zprávy, že by ze zdravotních důvodů nebyla způsobilou k návratu do domova a k opětnému nastoupení služby; nelze proto přihlížeti k žádosti z 23. února 1921 a dlužno míti za to, že tím, že od doby ukončení světové války t. j. od 1. ledna 1919 až do doby, kdy podala zmíněnou žádost, nehlásila se k opětnému nastoupení služby, dobrovolně se vzdala svého služ. místa bez jakýchkoliv nároků na výslužné. K okolnosti, že jak dodatečně bylo zjištěno, Gisela E. již během světové války, totiž podáním datovaným z Chicaga dne 31. října 1916 žádala o přeložení na odpočinek, nelze přihlížeti, protože tato žádost, o níž se ani ve svém podání z 23. února 1921 nezmiňuje, došla k ošv-u v M. teprve dne 17. listopadu 1923.
Odvolání st-lčinu nebylo nař. rozhodnutím vyhověno, při čemž žal. úřad přihlížel k tomu, že st-lka, když nastaly normální poměry a odpadly příčiny, jež znemožňovaly jí návrat na její služ. místo, tohoto místa nenastoupila, kterážto okolnost, již dlužno považovati za svémocné opuštění školní služby, má již podle § 59 zák. mor. o právních svazcích učit., za následek ztrátu nároku na přeložení do výslužby.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Srovnává-li se znění shora uvedeného rozhodnutí zšr-y a nař. rozhodnutí, tedy je patrno, že žal. úřad neodmítl odvolání st-lky z důvodů první stolice, nýbrž že opustiv toto udůvodnění — opřel své rozhodnutí o důvody jiné; nepřevzal zejména onen passus, že podání datované dnem 31. října 1916 z Chicaga nepřichází v úvahu, protože tato žádost, o níž se st-lka ve svém podání z 23. února 1921 nezmiňuje, teprve dne 17. listopadu 1923 došla ošv-u v M. Odporuje tudíž tvrzení stížnosti, že odvolání st-lky bylo zamítnuto z důvodů výnosu zšr-y, a že názor žal. úřadu se shoduje s argumentací, kterou uvádí první stolice k odůvodnění svého výnosu, spisům a padá tím také dedukce stížnosti, že jest nutno, aby brojila výhradně proti důvodům první stolice.
Předmětem kognice nss-u jest výlučně nař. rozhodnutí a nemůže se proto soud zabývati námitkami směřujícími proti důvodům rozhodnutí první stolice, pokud nebyly převzaty do nař. rozhodnutí. Vzhledem k tomu jde stížnost mimo, pokud vytýká, že st-lka již podáním z 31. října 1916 žádala o pensionování a že nemá viny na tom, že tato žádost došla teprve dne 17. listopadu 1923 k ošv-u v M., neboť žal. úřad na této okolnosti své rozhodnutí nezaložil.
Nař. rozhodnutí, jehož podkladem jest žádost st-lky o pensionování, opírá se o jediný důvod, totiž že st-lka, když nastaly normální poměry a odpadla příčina, jež znemožňovala jí návrat na její služební místo, tohoto místa nenastoupila; stojí tudíž na stanovisku, že st-lka byla povinna před podáním své žádosti o pensionování z 23. února 1921 sve služební místo nastoupiti resp. prokázati, že službu nastoupiti nemohla. Proti tomuto důvodu neformuluje stížnost žádného přesného stížního bodu, netvrdí zejména, že normální poměry v době od ukončení války do podání žádosti ještě nenastaly, po případě, že příčina, jež st-lce znemožňovala návrat, neodpadla. Ale i kdyby se stížnost mohla vykládati tak, že st-lka nebyla vzhledem k tomu, že žádala již den 31. října 1916 o své pensionování, povinna, své služ. místo nastoupiti, když odpadla příčina, jež bránila jí v návratu, nelze' jí dáti za pravdu. Služ. poměr st-lčin trval až do kladného vyřízení žádosti o pensionování, až do tohoto okamžiku jest učitelskou osobu pokládati za učitelskou osobu v činné službě a proto podrobenou všem předpisům týkajícím se činně sloužících učitelů. Podle těchto předpisů nemá však podání žádosti o pensionování samo o sobě ten účinek, že by již tím okamžikem byla učitelská osoba zbavena povinností zastávati své dosavadní místo, pokud se týče toto místo nastoupiti, leč, že by jí byla kompetentním úřadem udělena dovolené až do vyřízení žádosti neb že by byla výslovně od povinnosti k nastoupení zproštěna. Že by zde o takový případ šlo, neb že by st-lka byla vůbec takovou žádost vznesla, stížnost netvrdí a jest proto zcela nerozhodno, zda st-lka již v roce 1916 žádost o pensionování podala, neboť taková žádost, i kdyby byla skutečně došla — což nss vzhledem ke shora uvedeným důvodům nemůže zkoumati, — by nerušila povinnosti sl-činy k nastoupení služby.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 5133. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 526-528.