Čís. 16090.

K vydržení služebnosti stačí vůle vykonávati obsah práva služebnosti vlastním jménem. Nezáleží na tom, domníval-li se držitel práva služebnosti, že služebný pozemek jest jeho vlastnictví.
(Rozh. ze dne 11. května 1937, Rv I 1796/35.)
Srv. rozh. č. 478 Sb. n. s.
Žalobci byli vlastníky pozemkových parcel č. kat. 1335 a 1336 role, zapsaných ve vlož. č. 129 pozemkové knihy pro katastrální území M. Vlastnictví to nabyli ha základě trhové smlouvy sjednané s Antonií Š. dne 13. května 1922. Řečené pozemky patřily původně roku 1873 manželům Františku a Antonii Š. a od 27. prosince 1886 pak jen Antonii Š. samé. Za sporu pozemky ty prodali. Žalovaným náleží vlastnicky pozemek č. kat. 1295/1 v M. jak žalobci, tak jejich předchůdci byli v domnění, že část pozemku parcely č. kat. 1295/1 v M. jest součástí, jich vlastní pozemkové parcely č. kat. 1335 nebo 1336 v M., tvrdíce, že vykonávali oni a jich předchůdkyně právo služebnosti jízdy po dobu delší než 30 let a že jim žalovaní brání ve výkonu řečené služebnosti, a domáhají se proto na žalovaných uznání a trpění výkonu práva služebnosti přes uvedený pozemek patřící žalovaným. Žalobkyni bylo vyhověno soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud uznal za vydržení práva služebnosti jízdy a chůze přes pozemek parc. č. 1295/1 v M. přesto, že na straně žalujících a jich právních předchůdců scházela vůle nesoucí se k držení práva služebnosti, ani byli v domnění, že chodí a jezdí po pozemku vlastním. Správně sice uvádí odvolací soud ve svém rozsudku, že žalovaní před prvým soudem netvrdili, že žalobci neměli vůli držitelskou nesoucí se k výkonu držby práva služebnosti, avšak prvý soud na základě výpovědi žalobců zjistil, že jak žalobci, tak i jejich právní předchůdkyně Antonie Š. byli v domnění, že sporná travnatá cesta je součástí parc. č. 1335 nebo 1336, tedy pozemků, k nimž jim příslušelo právo vlastnické. To zjištění nebylo v odvolacím řízení napadeno a proto jest z něho dovolacímu soudu vycházeti. Podle toho by se vůle žalobců a jejich právní předchůdkyně skutečně nenesla k výkonu držby práva služebnosti, nýbrž k výkonu držby věci samé. Než to není na závadu vydržení práva služebnosti, ježto lze vydržeti služebnost i na pozemku domněle vlastním, neboť k vydržení služebnosti chůze a jízdy stačila vůle vykonávati obsah řečeného práva vlastním jménem, aniž byly držitelům jasné právní poměry sporných ploch (§ 312 obč. zák.). I když by tedy část pozemku parc. č. 1205/1, kde žalobci chodili a jezdili, byla jimi a jejich předchůdkyní, ať již z jakéhokoliv důvodu považována za jejich vlastnictví, nabyli vydržením aspoň práva sporné služebnosti, když se ukázalo, že ona sporná část pozemku jest vlastnictvím žalovaných (§§ 480, 1460, 1470 obč. zák., víz též rozh. č. 478 Sb. n. s.). Není proto dovolání odůvodněno.

Citace:

č. 16090. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 626-627.