Č. 12563.


Živnostenské právo. — Řízení správní: I. * Z ustanovení § 146 odst. 4 živn. řádu plyne, že určité správní akty živnostenskoprávní jsou neschopny materiální právní moci. — II. * Z ustanovení § 146 odst. 4 živn. řádu nemůže strana čerpati právní nárok, aby úřad odstranil určitý, podle jejího názoru nezákonný správní akt, který je formálně pravoplatný.

(Nález z 13. října 1936 č. 15142/36.)
Věc: Gremium zubních techniků pro obvod obch. a živn. komory v Praze proti rozh. min. obchodu v Praze z 10. března 1934 o zubotechnické koncesi.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody:
Zem. úřad v Praze výměrem z 29. září 1933 udělil Agnii S.-G. koncesi pro živnost zubotechnickou se stanovištěm v Praze XIX. Stěžujícímu si gremiu bylo sděleno, že žadatelce byla pravoplatným výnosem zem. úřadu v Praze z 3. března 1933 udělena dispense k nastoupení a samostatnému provozování koncesované živnosti zubního technika, čímž její průkaz způsobilosti je plně prokázán.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání podanému proti uvedenému výměru zem. úřadu v Praze, vysloviv a dovodiv, že Agnie S.-G. podala dostatečný průkaz způsobilosti pro živnost zubotechnickou a jiných zákonných překážek zde není. Nehledíc k tomu, byl — jak se v nař. rozhodnutí uvádí — jmenované nadto ještě prominut průkaz odborné způsobilosti v cestě dispense rozhodnutím zem. úřadu v Praze z 3. března 1933, které nabylo moci práva, ježto odvolání stěžujícím si gremiem z tohoto rozhodnutí podané bylo rozhodnutím zem. úřadu v Praze z 8. května 1933 zamítnuto jako opožděné, tudíž nepřípustné.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
V nař. rozhodnutí dovozuje žal. úřad předem, že Agnie S.-G. podala dostatečný průkaz způsobilosti pro živnost zubotechnickou, dále pak vyslovuje, že — i když se k tomuto průkazu nehledí — byl průkaz způsobilosti jmenované v cestě dispense pravoplatně prominut. Je tedy nař. rozhodnutí opřeno o dva samostatné důvody. Proti důvodu, ve kterém se odkazuje na pravoplatně udělenou dispensi od průkazu způsobilosti, namítá se ve stížnosti, že formálně platné udělení nezákonné dispense nemůže pro obor živn. řádu se zřetelem na ustanovení § 146 odst. 4 tohoto zákona nabyti platnosti materiální. Rozvádějíc tuto námitku poukazuje stížnost na to, že Agnie S.-G. se vůbec neučila živnosti zubotechnické a nebyla zaměstnána jako pomocnice tři roky u zubních lékařů a nejméně tři roky u zubních techniků, a dovozuje, že tento materiální nedostatek průkazu nelze platně nahraditi dispensí; udělení dispense zůstalo podle stížnosti se zřetelem na cit. ustanovení živn. řádu nezákonným, i kdyby rozhodnutí o udělení dispense formálně vstoupilo v právní moc. Mimo to se ve stížnosti vytýká, že rozhodnutí zem. úřadu, kterým byla zúčastněné straně udělena dispense, je neurčité a nejasné a tudíž bezobsažné, poněvadž byla jím udělena dispense k nastoupení a samostatnému provozování koncesované živnosti zubotechnické, kterýžto rozsah dispense je zákonu vůbec neznámý. Nss se stanoviskem stížnosti nesouhlasí.
I kdyby pravda bylo, že zúčastněné straně byla udělena dispense v rozsahu, který je živn. řádu neznámý, a i kdyby tedy pravda bylo, že rozhodnutí zem. úřadu v Praze z 3. března 1933 spočívá na mylném výkladu zákona, což však nss nezkoumal, přece jen toto rozhodnutí, vydané úřadem k tomu příslušným, nestalo se zmatečným proto, že snad ustanovení § 23 a) a § 14 lit. c) živn. řádu mylně byla vyložena, nýbrž mohlo býti jen stranou naříkáno v řádném postupu instančním. Vždyť právě jen k tomu cíli, aby byly odstraněny věcné chyby (nesprávný výklad a nesprávné použití zákona), je stranám dáno právo, aby se odvolaly k vyšší instanci a domáhaly se tak přezkoumání a nápravy rozhodnutí nižších stolic. Strana, jež práva odvolati se z rozhodnutí nižší stolice k vyšší stolici buď vůbec anebo včas nepoužila, nemůže již tento správní akt napadati řádnými prostředky opravnými, a to ani tehdy, když úřad položil tento správní akt, odvolávaje se na jeho pravoplatnost, za základ pozdějšímu rozhodnutí. Totéž platí i pro obor živnostenského práva. Je pravda, že z ustanovení § 146 živn. řádu lze dovoditi, že určité správní akty živnostenskoprávní jsou neschopné materiální právní moci, než z toho ještě neplyne, že strana, která se proti správnímu aktu živnostenskoprávnímu řádně nebránila v postupu instannčním, může tomuto formálně pravoplatnému správnímu aktu — když ho později je proti ní použito — s úspěchem vytýkati, že je nezákonný. Podle § 146 odst. 4 živn. řádu má nadřízený úřad živnostenský zakročiti, zví-li o nedostatku zákonité náležitosti. Tento zákrok je výkonem moci dozorčí, jež jest úřadům dána toliko na ochranu objektivního práva, stranám tudíž na výkon tohoto dozorčího práva v jejich zájmu individuálním právní nárok nepřísluší. Z cit. ustanovení živnost. řádu nemůže proto strana čerpati právní nárok, aby úřad odstranil určitý podle jejího názoru nezákonný správní akt, který je formálně pravoplatný.
V konkrétním případě výměrem z 3. března 1933 udělil zem. úřad v Praze zúčastněné straně ve smyslu odst. 2 § 23 a), resp. odst. 2 § 14 c) živn. řádu dispensi k nastoupení a samostatnému provozování koncesované živnosti zubního technika. Tento výměr — jak je nesporno — stal se formálně pravoplatným. Jestliže zem. úřad v Praze položil tento výměr — odvolávaje se na jeho pravoplatnost — za základ svému roz-
Bohuslav-Dusil, Nálezy správní XVIII. 47 hodnutí z 29. září 1933 a žal. úřad toto rozhodnutí potvrdil, nelze se zřetelem na to, co bylo pověděno, důvodně tvrditi, že nezákonným postupem úřadu bylo porušeno subjektivní právo stěžujícího si gremia.
Byly tedy vyvráceny námitky, jež stížnost vznáší proti důvodu, který žal. úřad uvedl v nař. rozhodnutí na místě druhém. Poněvadž tento důvod sám o sobě stačí, aby podepřel zákonitost nař. rozhodnutí, musila býti stížnost zamítnuta, aniž bylo třeba se jí zabývati, pokud vznáší námitky proti důvodu uvedenému v nař. rozhodnutí na místě prvním.
Citace:
Č. 12563. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 892-894.