Čís. 6893.

Ručení banky za škodu, rozšířila-li neprávem komitentův směnečný závazek.
Škodou na jmění není jen zmenšení aktiv, nýbrž i rozmnožení pasiv. Vzešel-li komitentovi vzhledem k nesprávnému počínání si banky dluh stanovený pravoplatným rozsudkem, k jehož vydobyti byla také již vedena exekuce, jest komitent oprávněn domáhati se na bance, by zaplatila dluh jejím neoprávněným postupem vzešlý buď jemu (komitentu) nebo věřiteli onoho dluhu anebo by ho osvobodila jinakým způsobem od zaplacení dluhu. Komitent jest oprávněn domáhati se i náhrady útrat prosouzeného sporu proti věřiteli a útrat exekuce. Nemůže se však současně domáhati na bance, by obstarala též zrušení exekuce.
(Rozh. ze dne 10. března 1927, Rv I 1084/26.)
Žalovaná banka sloučila bez svolení žalobce Pavla V-a dne 10. prosince 1921 účet, který zřídila dne 23. srpna 1920, poskytnuvši úvěr Adolfu D-ovi do výše 300000 Kč, který, zněl na Pavla V-a a Adolfa D-a a byl kryt směnkami v téže výši, spolupodepsanými žalobcem, s účtem zřízeným pro Adolfa D-a dne 28. května 1920, znějícím původně na 200000 Kč, a současně převedla na květnový účet D-ův záruční směnku žalobcovu 100000 Kč. Tuto směnku převedla žalovaná později na Josefa V-a, který na jejím základě vymohl si proti Adolfu D-ovi a žalobci směnečný platební příkaz, kterým bylo oběma uloženo, by rukou společnou a nerozdílnou zaplatili Josefu V-ovi 100000 Kč s úroky a útratami, jež činily celkem 16506 KČ 70 h. Při dražbě byly prodány žalobcovy zlaté hodinky a výtěžek 1650 Kč byl vydán vymáhajícímu věřiteli. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované bance, aby žalovaná byla uznána povinnou, zaplatiti buď žalobci nebo za něho Josefu V-ovi 100000 Kč s 6%nimi úroky, útratami nebo žalobce jinakým způsobem osvoboditi od povinnosti k placení Josefu V-ovi. Při roku dne 9. července 1925 žalobce rozšířil žalobní nárok také v ten smysl, že žalovaná strana povinna jest obstarati zrušení exekucí již provedených. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě potud, že uznal
Civilní rozhodnutí IX. 30 — Čís. 6893 —
466
žalovanou povinnou obstarati zrušení exekucí, jež Josef V. proti žalobci provedl, a uznal dále žalovanou povinnou zaplatiti žalobci 1650 Kč; jinak žalobu pro tentokráte zamítl. Odvolací soud vyhověl žalobcovu odvolání potud, že uznal žalovanou povinnou zaplatiti žalobci 1.650 Kč, dále zaplatiti buď žalobci nebo za něho Josefu V-ovi 100000 Kč s úroky a útratami po srážce 1650 Kč aneb osvoboditi žalobce jinakým způsobem od závazku platiti Josefu V-ovi dluh právě uvedený; odvolání žalované banky vyhověl pak potud, že zamítl žalobní žádost, by byla žalovaná uznána povinnou obstarati zrušení exekucí (zřízením vnuceného zástavního práva atd.), jež provedl Josef V. proti žalobci ku vydobytí 100000 Kč s přísl. Důvody: Vychází-li se ze zjištění, že spojení obou účtů D-ových a přenesení žalobcovy záruky (s biancosměnkou na 100000 Kč) na spojený účet stalo se bez žalobcova svolení, nelze přisvědčiti k vývodům strany žalované, že žalobní žádání mělo býti vůbec zamítnuto proto, jelikož jde o žalobu o náhradu škody, žalobce však skutečné škody na majetku nebo na právech neutrpěl, nýbrž snad jen újmu na zájmech. Žalovaná dovozuje dále, že první soud béře za prokázanou škodu toliko částkou 1650 Kč a že mohla by proto žalovaná býti odsouzena nejvýše, by zaplatila tento peníz; v celém ostatním obsahu, že bylo žalobu zamítnouti. Útraty sporu a exekuce že prý zavinil žalobce sám tím, že vedl s V-em bezdůvodný spor a že nezaplatil včas, k čemu byl právoplatně odsouzen. Pokud žalobce nezaplatil to, oč žaluje, že je žaloba alespoň předčasnou. Žalobní prosba že je částečně neurčitá, jednotlivé části žalobního žádání že nemohou vedle sebe logicky obstáti, že žalobní nárok je promlčen, a že rozsudek ukládá žalované plnění nemožné, odsuzuje ji, by obstarala zrušení exekucí, jež proti žalobci vede Josef V. Vůči tomu jest uvésti: Jest zjištěno, že spojení obou účtů Adolfa D-a stalo se bez žalobcova svolení a že onen dluh D-ův, za který se žalobce žalované zaručil, pominul zaplacením již v roce 1923. Krycí směnku na 100000 Kč převedla žalovaná na Josefa V-a neprávem. Žalobce, ač dostál již úplně svému rukojemskému závazku, byl právoplatně odsouzen zaplatiti Josefu V-ovi 100000 Kč s úroky a útratami. K dobytí pohledávky té vedeny byly proti žalobci různé exekuce; při dražbě prodány jeho zlaté hodinky se řetízkem a výtěžek 1650 KČ vydán vymáhajícímu věřiteli. Spor i exekuce a výlohy s tím spojené, jichž výše je nesporná, zavinila žalovaná svým nesprávným, právu se příčícím postupem. Je proto povinna nahraditi žalobci škodu, jež mu z toho vzešla, a za tím účelem uvésti vše, pokud možno, v předešlý stav; pokud by to nebylo možno, dáti náhradu (§§ 1293, 1294, 1295, 1323 obč. zák.). Žalobce domáhal se, aby žalovaná byla uznána povinnou a) zaplatiti buď jemu, b) nebo za něj Josefu V-ovi 100.000 Kč s úroky a útratami, c) nebo žalobce jinakým způsobem osvoboditi od povinnosti zaplatiti tento peníz s příslušenstvím Josefu V-ovi, d) obstarati zrušení exekucí Josefem V-em proti žalobci již provedených. Právem uznal první soud žalovanou stranu povinnou, by zaplatila žalobci 1650 Kč (,se 6%nimi úroky od 28. srpna 1925), kteroužto částku Josef V. na žalobci za tohoto sporu již vymohl; pohledávka V-ova činila tedy v čase vynesení rozsudku o těchto 1650 Kč méně. Nebylo však — Čís. 6893 —
467
důvodu nevyhověti žalobnímu žádání pod a)—d) uvedenému, ohledně zbytku pohledávky vysouzené V-em (100.000 Kč s úroky a útratami po srážce 1650 Kč s úroky od 28. srpna 1925). Žádání pod a)—c) uvedené je žádáním alternativním. Žádáním takovým ponechává žalobce žalovanému právo volby sprostiti se závazku tím neb oním způsobem. Ponechal-li pak žalobce žalované právo volby, by zaplatila buď jemu nebo přímo Josefu V-ovi peníz potřebný k uspokojení vykonatelné pohledávky V-ovy (nyní jejího zbytku) nebo aby žalobce jiným způsobem osvobodila (zprostila) od povinnosti uspokojiti V-a, nebylo závady vyhověti tomuto přípustnému alternativnímu žádání a uznati podle něho. Také odvolání strany žalované bylo částečně vyhověti a změniti rozsudek prvního soudu ve výroku, že je žalovaná povinna obstarati zrušení exekucí Josefem V-em vedených v ten smysl, že se tato část žalobního žádání zamítá. Především není správným názor, že žádané zrušení exekucí je pojmem širším, v němž jiné možnosti a alternativy jsou již zahrnuty, jinými slovy, že žalobce již zrušením exekucí těch dosáhne účelu, jehož se sporem tím domáhá, totiž, aby byl sproštěn povinnosti platiti Josefu V-ovi. Neboť, i kdyby exekuce již zavedené byly zrušeny, mohl by V. na základě exekučního titulu, jejž si proti žalobci dobyl vymoci si proti žalobci jinaké exekuce. Mimo to však není žádání, že žalovaná strana je povinna obstarati zrušení exekucí těch, žádáním alternativním a nelze straně žalované, když jí žalobce sám ponechal právo sprostiti se závazku zaplacením zažalovaného peníze k jeho rukám, ukládati vedle toho ještě povinnost, by postarala se o to, aby Josef V. zakročil o zrušení exekucí. Zaplatí-li žalovaná přímo žalobci, což jí ža- lobce ponechal na vůli, bude jemu náležeti, by V-a uspokojil a vymohl si na něm zrušení exekucí. A i kdyby žalovaná zaplatila V-ovi, nebo jej jinak uspokojila, nebo s ním se vypořádala, byl by V. povinen zakročiti o zrušení exekucí a mohl by se toho žalobce na něm domáhati a to po případě pouhou žádostí podle §u 40 ex. ř.
K tomu přistupuje, že 1650 Kč bylo V-ovi již zaplaceno a to ze jmění žalobcova.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
Jest zjištěno, že žalovaná banka sloučila bez svolení žalobcova dne 10. prosince 1921 účet, který zřídila dne 23. srpna 1920, poskytnuvši úvěr Adolfu D-ovi do výše 300000 Kč, který zněl na Pavla V-a a Adolfa D-a a byl kryt směnkami v téže výši, spolupodepsanými žalobcem, s účtem zřízeným pro Adolfa D-a dne 28. května 1920, znějícím původně na 200000 Kč, který však před provedením sloučení obou účtů byl debetní penízem 224.051 Kč 64 h, kdežto srpnový účet byl v téže době pasivní již jen penízem 199.450 Kč. Pozdějším platem žalobcovým v roce 1923 a platy, které konal Adolf D. v roce 1921 (135000 Kč) byl by býval srpnový účet úplně vyrovnán. Současně převedla žalovaná na květnový účet D-ův také záruční směnku žalobcovu 100000 Kč. Tím ovšem neprávem rozšířila směnečný závazek žalobcův na dluh D-ův, původně nezaručený, a zodpovídá z toho žalobci (§ 1295 obč. zák.).
30* — Čís. 6893 —
468
Není sporno, že žalovaná směnku tuto převedla později na Josefa V-a, který na jejím základě vymohl proti Adolfu D-ovi a žalobci směnečný platební příkaz, kterým bylo oběma uloženo, aby rukou společnou a nedílnou zaplatili žalobci 100.000 Kč se 6% úroky od 11. března 1924 a útratami, které s útratami sporu a exekuce vedené proti žalobci činí úhrnem 16.606 Kč 70 h, správně 16.506 Kč 70 h. Při dražbě byly prodány žalobcovy zlaté hodinky s řetízkem a výtěžek 1.650 Kč byl vydán vymáhajícímu věřiteli. Jde tedy jen o to, zda zjištěný, pokud se týče doznaný postup banky odůvodňuje také žalobou uplatněný nárok, který, jak žalovaná v dovolání správně uvádí, a jak jej také pojímá odvolací soud, jest povahou svojí nárokem z náhrady škody. Žalovaná banka má za to, že by se žalobce mohl na ní domáhati náhrady škody jen tehdy, kdyby byl peníz, k němuž byl ve směnečném sporu právoplatně odsouzen se vším příslušenstvím, zejména také s útratami exekuce zaplatil, neboť pak by prý teprve utrpěl újmu na majetku a mohlo by se mluviti o škodě. Žalovaný nenahradil však dosud (nepřihlíží-li se k výtěžku za prodané hodinky s řetízkem 1.650 Kč) ničeho. Není prý proto odůvodněn výrok rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byla žalovaná odsouzena, by zaplatila žalobci neb za něho Josefu V-ovi 100.000 Kč se 6% úroky od 11. března 1924 a útratami 16.606 Kč 70 h (správně 16.506 Kč 70 h) po srážce 1.650 Kč s 6% úroky od 28. srpna 1925 — neb aby osvobodila žalobce jinakým způsobem od závazku platiti tento dluh Josefu V-ovi, zvláště když se vůči tomuto k náhradě škody neb k tomu, že osvobodí žalobce od jeho závazku, nikdy nezavázala. Než tomuto právnímu názoru nelze přisvědčiti. Podle §u 1293 obč. zák. jest škodou každá újma, která byla někomu učiněna na jmění, právech nebo na jeho osobě. Škodou na jmění není však jen zmenšení aktiv, nýbrž také rozmnožení pasiv. Počinem žalované vzešel žalobci dluh stanovený právoplatným rozsudkem, k jehož vydobytí byla již také vedena exekuce, a jímž byla zejména zatížena také polovice jeho reality, takže žalobce již nyní utrpěl majetkovou újmu. Jestliže se tedy domáhá, by žalovaná uvedla vše v předešlý stav odklizením jeho dluhu ať již kterýmkoli ze tří v žalobní prosbě alternativně uvedených způsobů, jakož i náhrady za prodané hodinky s řetízkem, jest nárok jeho v zákoně plně odůvodněn. (§§ 1293, 1294, 1295, 1323 obč. zák.). Že žalovaná zodpovídá za útraty sporu a exekuce, dovodil již správně odvolací soud a stačí tu poukázati k důvodům napadeného rozsudku. Rozsudečné, tak jako ostatní poplatky ze sporu vzešlé jest částí útrat sporu a nemění ničeho na této jeho právní povaze okolnost, že je vyměřuje a vymáhá státní úřad pro sebe. Odvolací soud posoudil však věc po právní stránce správně také, pokud zamítl žalobní žádost směřující k tomu, aby byla žalovaná uznána povinnou, obstarávati zrušení exekucí, které Josef V. pro svou pohledávku 100.000 Kč s příslušenstvím vymohl proti žalobci. Primérním účelem žaloby, jak z celého jejího obsahu zřejmě vysvítá, jest sproštění žalobce dluhu. Zrušení exekuce jest jen toho důsledkem. To vystihl žalobce sám, třeba že plnění dle rozšířené žalobní prosby prohlašuje za plnění alternativní, jímž ve skutečnosti není. Žalobce rozšířil žalobní prosbu při roku dne 9. července 1925 v ten smysl, »že jest — Čís. 6894 —
469
žalovaná strana povinna obstarati zrušení exekucí již provedených, totiž . . .«, tedy vlastně nikoli alternativně, pak ovšem vysvětlil, kam cílí rozšíření žaloby, uváděje, že nejde o přímé zrušení exekuce, nýbrž jen o to, by byla žalovaná strana uznána povinnou opatřiti zrušení exekuce anebo sjednati jeho zákonné předpoklady, tedy zdánlivě alternativně. Takovýmto zákonným předpokladem jest však v prvé řadě zaplacení neb jinaké vypořádání se s věřitelem, zde s Josefem V-em ať již přímo neb nepřímo, a o to žalobci vlastně jde а k tomu právě byla odsouzena žalovaná výrokem odvolacího soudu. Uvádí proto odvolací soud správně, že žalobní návrh na zrušení exekuce není návrhem alternativním, neboť se jím účel žaloby nevyčerpává, tak jak je tomu při jednotlivých návrzích v odst. A č. 2 rozsudečného· výroku. Vždyť pouhým zrušením exekuce, k němuž by mohlo dojiti po případě pouhým upuštěním vymáhajícího věřitele od exekuce, nebyla by dotčena jeho pohledávka a tudíž ani žalobcův dluh, a prosté zrušení exekuce již povolené nebylo by samo o sobě ještě postačitelným důvodem pro oposiční žalobu při povolení exekuce nové. K tomu přistupuje ještě úvaha, že žalobce sám ponechal žalované právo, by se svého závazku sprostila zaplacením zažalovaného peníze k jeho rukám. Nelze jí tedy ukládati vedle toho ještě povinnost, by se postarala o to, by Josef V. zakročil o zrušení exekucí, neboť zaplatí-li přímo žalobci, bude na něm, aby on V-a uspokojil a vymohl na něm zrušení exekucí. Uvádí-li konečně žalobce v dovolání, že jest jisto, že by Josef V. k vyzvání žalované banky exekuce zrušil, ježto se postup směnky na něho stal jen na oko, poněvadž mu banka ničeho nedluhovala, ani směnku nedarovala, tak že byl V. vlastně jen jejím plnomocníkem, dotýká se otázky, která nespadá v rámec tohoto sporu.

Citace:

Čís. 6893. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 491-495.