Čís. 4076.

Jde o nedostatek procesní způsobilosti (nikoliv o nedostatek pasivního oprávnění ku sporu), který na příslušný příkaz soudní (§ 6, odstavec druhý c. ř. s.) nemůže býti odstraněn, byla-li žalována pozůstalost po ukončení pozůstalostního řízení o zaplacení pozůstalostního dluhu.
(Rozh. ze dne 29. července 1924, Rv I 915/24.)
Žalobě na pozůstalost, dědicům již odevzdanou, o zaplacení pozůstalostního dluhu, bylo oběma nižšími soudy vyhověno. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů i s předchozím řízením a odmítl žalobu. Důvody:
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že odmítl, obírati se otázkou nedostatku pasivní legitimace z té příčiny, poněvadž tato námitka nebyla vznesena v řízení na soudě prvé stolice, že tento soud nemohl opodstatněnost této námitky zkoumati, a že podle civilního řádu soudního směl použíti pozůstalostních spisů, jimiž provedl důkaz, pouze k důkazním, nikoli k informativním účelům. Výtce té nelze upříti oprávněnosti, přihlédne-li se ku právní povaze dovolatelkou arci teprve ve druhé stolici vznesené námitky nedostatku pasivní legitimace, neboť ve skutečnosti nejde o tuto námitku, nýbrž o námitku nedostatku procesní způsobilosti, ku které dlužno dle §u 6 odstavec prvý c. ř. s. hleděti z úřední povinnosti v každém období rozepře. Že ve skutečnosti jde o námitku nedostatku procesní způsobilosti, vyplývá z odvolacího přednesu, podle kterého bylo soudu prvé stolice v odvolacím řízení vytýkáno, že nepřihlédl k okolnosti, že žalovaná pozůstalost byla odevzdací listinou okresního soudu dědicům odevzdána každému jednou polovicí, že projednání pozůstalosti bylo dle §u 174 nesp. říz. prohlášeno za ukončené, tedy pozůstalost jako právnická osoba v době podání žaloby, t. j. dne 23. února 1923 již neexistovala a proto také nemohla býti žalována. Když není procesní stranou fysická osoba, musí soud podle §u 230 c. ř. s. zkoumati již při vyřízení žaloby, zda-li takové straně přísluší právní osobnost, a, není-li tomu tak, musí postupovati dle §u 7 c. ř. s. Odvolací soud konstatoval sám, že žalovaná pozůstalost byla odevzdací listinou okresního soudu dědicům odevzdána každému jednou polovicí, že projednání pozůstalosti bylo dle §u 174 nesp. říz. prohlášeno za ukončené, tedy pozůstalost jako právnická osoba v době podání žaloby t. j. dne 23. února 1923 již neexistovala. Neexistovala-li v době podání žaloby jako taková, jmenovitě nebyla-li jako taková schopna vcházeti v platné závazky (§§ 865—869 obč. zák.), nebyla podle §u 1 c. ř. s. způsobilou jako strana samostatně na soudu jednati. Toť jest podle §u 7 c. ř. s. takový nedostatek procesní způsobilosti, který na příslušný příkaz soudní (§ 6 c. ř. s.) nemůže býti odstraněn. Proto měla býti žaloba již soudem prvé stolice podle §u 230 c. ř. s. odmítnuta. Když se tak nestalo ani v druhé stolici, bylo tak podle §u 510 c. ř. s. učiniti dovolacímu soudu, a bylo nejen rozsudky nižších stolic, nýbrž i jim předcházevší řízení pro zmatečnost zrušiti.

Citace:

č. 4076. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 131-132.