NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Čís. 3755.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.). I nápotomně se dostavivší zlý úmysl, nehlásiti se již k manželu, jest rozlukovým důvodem dle §u 13 c) rozl. zák. Opomenutí vyhlášky, vyzývající manžela, zdržujícího se v cizině, by se vrátil do společné domácnosti, v cizích listech není vadou vyhlašovacího řízení.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1924, Rv I 374/24.)
Manželka žalobcova odjela v roce 1912 s výpravou Červeného kříže do Bulharska, dostavši od manžela svolení k jízdě s podmínkou, že se za krátký čas vrátí do společné domácnosti. Ježto se manželka dosud nevrátila, vymohl si žalobce veřejnou soudní výzvu manželky k návratu dle §u 13 písm. c) rozlukového zákona. Soudní výzva byla doručena opatrovníku žalované a zůstala bez výsledku. Žalobě o rozluku manželství z důvodu §u 13 písm. c) rozl. zák. procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud považoval za podstatnou vadu řízení, že vyhláška, kterou byla žalovaná vyzvána, by se vrátila k žalobci, byla uveřejněna toliko v československém úředním listě a nikoli též v některých novinách bulharských, aby žalovaná aspoň s jakousi jistotou byla o něm uvědoměna. Odvolacímu soudu nelze přisvědčiti. Podle čl. 1. písm. b) vládního nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n., soud sice může k návrhu, neb i z úřední moci naříditi, by vyhláška byla uveřejněna i v jiných listech (než v novinách určených v té které zemi pro úřední vyhlášky), zejména v cizích, pobývá-li vyzvaný mimo toto území, avšak opomenutí tohoto uveřejnění, daného straně nebo soudu pouze na vůli, nemůže býti považováno za nedostatek vyhlašovacího řízení, zejména v tomto případě, poněvadž podle úřední zprávy československého vyslanectví v Sofii ze dne 19. května 1923 o osudu žalované od 22. května 1912 Červenému kříži bulharskému není ničeho známo, tedy předpoklad, že žalovaná dosud pobývá v Bulharsku, nemá ve spisech opory. Ale odvolací soud dospěl k názoru, že, i kdyby bylo bývalo šetřeno opatrnosti při vyhlášce v bulharských novinách, nebylo by lze žalobu uznati odůvodněnou, protože tu není předpokladu a podmínky pro rozluku manželství z jedině uplatňovaného rozlukového důvodu zlomyslného opuštění podle §u 13 písm. c) rozl. zákona. To usuzuje odvolací soud z dovolatelova přednesu, podle kterého dovolatel žalované sám dal svolení, by odjela do Bulharska a súčastnila se balkánské války, čímž má vyvráceno, že žalovaná opustila dovolatele zlomyslně. Odvolací soud k tomu poznamenává, že ani v odvolatelových tvrzeních, ani ve výsledcích jednání není opory pro další předpoklad, že žalovaná takový úmysl pojala snad později, a označuje za mylný právní názor prvého soudu, že již okolnost, že žalovaná v šestiměsíční lhůtě neobnovila se žalobcem manželské spolužití, sama o sobě odůvodňuje onen žalobcem uplatňovaný důvod rozlukový. Ani tu nelze odvolacímu soudu úplně přisvědčiti. Podle §u 13 písm. c) rozlukového zákona jest rozlukovým důvodem, opustil-li manžel manžela zlomyslně a nevrátil-li se na soudní výzvu do šesti měsíců. Byť i byl dovolatel původně svolil, aby žalovaná odjela na podzim roku 1912 jako ošetřovatelka Červeného kříže do Bulharska a súčastnila se balkánské války, přece sluší usuzovati z chování žalované, která od té doby, ač v Praze zůstavila manžela a dospívající dceru, nedala o sobě zprávy, že se u ní zlý úmysl, manžela opustiti, dostavil později. I nápotomně se dostavivší zlý úmysl, nehlásiti se již k manželu, musí býti považován za rozlukový důvod podle §u 13 písm. c) rozl. zák., neboť i takové nehlášení ukazuje na vědomé bezpráví, by byl manžel zkrácen ve výkonu svých manželských práv. K tomu přistupuje zjištění, že žalovaná nedala sluchu výzvě podle §u 13 písm. c) rozlukového zákona, a nerozhodno jest, jak správně vyslovil soud prvé stolice, že se výzva ani nedostala k vědomosti žalované, neboť právě veřejnost vyhlášky předpokládá neznámost pobytu strany vyzývané, a byl-li zachován postup předepsaný vládním nařízením ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n., je tím další předpoklad §u 13 písm. c) zákona splněn.

Citace:

č. 3755. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 607-608.