Čís. 1153.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Trestnost pachatelovu vylučuje i zaviněná nevědomost předpisů, zakládajících trestní zodpovědnost dle zákona lichevního, třebas byl pachatel povinen je dle svého povolání znáti.
(Rozh. ze dne 10. března 1923, Kr I 236/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu pří zemském trestním soudě v Praze ze dne 10. prosince 1921, jímž byla obžalovaná podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěna z obžaloby pro přečin dle §u 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.
Důvody:
Soud lichevní zjistil sice, že objektivně jest zjištěným jednáním obžalované splněna skutková podstata pletich, sprostil však obžalovanou z obžaloby, jednak upíraje pletichám těm způsobilost, stupňovati ceny předmětů potřeby, jednak nemaje prokázaným, že obžalovaná, neznající předpisů, vylučujících volný obchod obilím a mlýnskými výrobky, vědomě do pletich se pustila a byla si vědoma toho, že její jednání jest způsobilé stupňovati cenu předmětu potřeby. Výrok rozsudku, že pletichy nebyly způsobilými, stupňovati cenu předmětu potřeby, a že si toho obžalovaná nebyla vědoma, napadá stížnost z důvodu §u 281 čís. 5, 9 a) tr. ř. Než netřeba zabývati se otázkou, pokud tyto výtky zmateční stížnosti jsou důvodný. Neboť přečin pletich dle §u 11 čís. 4 lichevního zákona předpokládá po stránce subjektivní nejen vědomí pachatelovo, že činnost jeho je způsobilou, stupňovati ceny předmětu potřeby, nýbrž, i vědomí nedovolenosti dotyčného jednání. Výrok rozsudku, vědomí to u obžalované vylučující, zmateční stížnost sice rovněž napadá, ale jen po stránce hmotněprávní, dovozujíc, že jest lhostejno, zda obžalovaná dotyčné předpisy skutečně znala čili nic, ježto dle svého zaměstnání jako obchodnice byla povinna, by je znala, a jejich neznalostí nemůže se dle §u 233 tr. zák. omlouvati. Avšak tohoto předpisu tr. zák. nelze se s úspěchem dovolávati, ježto vědomí, rozsudkem vyloučené, tvoří podstatný předpoklad, by v jednání obžalované pletichy ve smyslu §u 11 čís. 4 lichevního zákona vůbec mohly býti spatřovány. I výroku rozsudku, že se obžalovaná, obchodujíc obilninami, pustila do pletich, možno rozuměti jen tak, že vykonala skutek, který byl pouštěním se do pletich, kdyby právě jeho nedovolenosti bývala si vědoma. Když obžalovaná nevěděla, že provozuje obchod nedovolený, nemůže se toto obchodování označiti pouštěním se do pletich ani tehdy, když nevědomost obžalované měla původ svůj v kulposní neznalosti předpisů, jež dle svého povolání znáti byla povinna. Zmateční stížnost není tedy způsobilou, by správnost sprošťujícího výroku dle §u 11 čís. 4 lichevního zákona vyvrátila, i bylo ji v tomto směru zavrhnouti.

Citace:

č. 1153. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 167-168.