Čís. 4105.

Zahájená rozepře.
Na totožností stran nemění ničeho, že vystupují v různých rolích, a že vzhledem k tomu přizpůsobily své žalobní návrhy. Nejde o tentýž předmět sporu, domáháno-li se v prvém sporu vydání vkladních knížek, v druhém pak jich devinkulace.
(Rozh. ze dne 2. září 1924, R I 552/24.)
Ve sporu Adély D-ové proti Dru Otakaru Š-ovi a Ludvíku D-ovi o devinkulaci vkladních knížek po případě náhradu škody 150 000 Kč, vznesli žalovaní námitku zahájené rozepře, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku zahájené rozepře.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Důvodnost námitky rozepře již zahájené předpokládá: a) totožnost stran, b) totožnost sporu, t. j. totožnost žalobního nároku i jeho právního důvodu. Předpoklad písm. a) jest v tomto případě splněn a nezáleží na tom, že nynější žalobkyně Adéla D-ová a nynější spolužalovaný Ludvík D. vystupují v obou sporech v různých rolích a také na tom by nezáleželo, že své žalobní návrhy byli přizpůsobili svým protichůdným rolím. Ale není tu předpokladu písm. b) a to ani co do žalobního nároku, ani co do jeho právního důvodu. V přední žalobě, podané u sedrie v Bratislavě, domáhá se nynější spolužalovaný Ludvík D. kromě jiného též na nynějším spolužalovaném Dru Otakaru Š-ovi a na nynější žalobkyni Adéle D-ové vydání vinkulovaných vkladních knížek Všeobecné bratislavské banky, znějících jedna každá na 50 000 Kč, po případě jich anulování a to z důvodu práva vlastnického, tvrdě, že on jest vkladatelem a výhradným vlastníkem knížek a že se tyto knížky jen neoprávněně prostřednictvím Dra Mikuláše В-a a Dra Ota- kara Š-a dostaly do držení Adély D-ové. V žalobě pozdější, podané u zemského civilního soudu v Praze, o niž tu jde, domáhá se naopak Adéla D-ová na Dru Otakaru Š-ovi i na Ludvíku D-ovi devinkulace týchž vkladních knížek, po případě náhrady škody 150 000 Kč, tvrdíc, že Ludvík D. předal vkladní knížky prostřednictvím Dra В-a Dru Š-ovi, aby jich použil jako zástav ku zajištění nároků komitentů firmy »O« a že je Dr. Š. dal žalobkyni do zástavy za zálohu 150 000 Kč, hotově mu vyplacenou, s ujednáním, že si žalobkyně v případě, v žalobě blíže popsaném, může zálohu nahraditi vybráním vkladů, o což se marně pokusila, protože knížky byly Ludvíkem D-em vinkulovány. Již z toho jest viděti, že tu nemůže býti řeči ani o totožnosti nároků, ani o totožnosti žalobních důvodů. I kdyby se připustilo, že žalobní nárok na vydání knížek se strany jedné a nárok na devinkulaci knížek za účelem vybrání vkladů se strany druhé jsou totožny a jen různým rolím stran přizpůsobeny, není tu této totožnosti již při eventuálních nárocích jednak na prohlášení vkladních knížek za neplatné, jednak na náhradu škody. Vůbec pak není tu totožnosti právního důvodu, kterým jest v přední žalobě právo vlastnické, v pozdější žalobě právo zástavní. Také eventuální žalobní návrhy, právě tak jako návrhy alternativní, nejsou na závadu určitosti ža- lobního žádání, jak to zákon v §u 226 c. ř. s. předpisuje (Neumann k §u 226 str. 942). Že práva zástavního za určitých předpokladů může býti právně nabyto i tehdy, když zástavce nebyl vlastníkem zastavené věci movité a když ji bez vlastníkova svolení dal bezelstnému věřiteli do zástavy, předepsáno jest v § 456 a 367 obč. zák. Zdali tu zákonné předpoklady oněch §§ů byly splněny, jest věcí meritorního rozhodnutí. Z toho, co vyloženo, plyne, že rozsudek, který by byl vydán k přední žalobě, neučinil by nutně zbytečným rozhodnutí druhého sporu, pročež právem rekursní soud neuznal důvodnosti námitky rozepře již zahájené.

Citace:

č. 4105. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 171-173.