NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 568.

Prodej obecních pozemků: I. * Otázka, zda určité opatření obce zkracuje ve svém hospodářském účinku kmenové jmění čili nic, jest otázkou skutkovou. — II. * Pří výkonu svého práva dohlédacího nad zachováním nezkráceného jmění kmenového obcí může zemský správní výbor také zkoušeti, zda usnesení obce se jměním tím disponující se stalo formálně správným způsobem. — III. * Zemský správní výbor jest při výkonu svého dozorčího práva (§ 96 ob. zříz.) oprávněn přezkoušeti každé hospodářské opatření obce v tom směru, aby zjistil, neobsahuje-li zkrácení kmenového jmění obce. — IV. »Německé Čechy« právně nikdy neexistovaly, území tak pojmenované příslušelo již od 28. října 1918 k republice československé a platily v něm všecky zákony pro republiku tu vyhlášené hned dnem vyhlášení. — V. Řízení není vadné, zpozdil-li se počátek nařízené komise na místě samém pro opoždění vlaku a interesenti nevyčkali počátku komise, ač se mohli o příčině zpoždění informovati.
(Nález ze dne 27. října 1920 č. 10170.)
Prejudikatura: K II. a III. viz nález č. 140 této sbírky.
Věc: Václav Müller a spol. v Doubí (adv. Dr. K. Schreiter z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za stranu zúčastněnou Josefa Dymla a soudr. adv. Dr. Alfr. Meissner z Prahy) stran prodeje obecních pozemků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v Doubí usneslo se v sezení ze dne 28. května 1919 odprodati část pozemků obci do vlastnictví připsaných spolustěžovatelům Julii W. a Augustu P. za kupní cenu 4 K 60 h za 1 m2 a zažádala obec dne 23. června 1919 u okresního výboru v Liberci o schválení těchto kupních smluv.
Dne 14. července 1919 podal Josef D. spolu s 9 členy nově zvoleného obecního zastupitelstva u okresního výboru v Liberci proti tomuto prodeji stížnost jednak z důvodů formálních, jednak z důvodů věcných, poukazuje ve směru druhém k tomu, že kupní cena za pozemky ty docílená je nízká a že obec zbaví se tím stavebních míst. Okresní výbor v Liberci zamítl usnesením z 18. srpna 1919 doručeným Josefu D. dne 22. srpna 1919, stížnost tu jako opožděnou a vyslovil, že uzavření oněch kupních smluv je v zájmu obce, poněvadž úrok z kupních cen je vyšší než pachtovné, jehož možno je pronájmem pozemků těch docíliti.
Dne 5. září 1919 podal Josef D. a soudruzi u obecního úřadu v Doubí stížnost řízenou na zemský správní výbor v Praze, opakující vývody první stížnosti. Stížnost ta byla dne 9. září 1919 předložena okresnímu výboru. Zemský správní výbor, když provedl šetření na místě samém, rozhodl pak naříkaným rozhodnutím ze dne 3. prosince 1919, že ke stížnosti Josefa D. a soudr. z moci úřední zrušuje se rozhodnutí výboru okresního ze dne 18. srpna 1919 č. 2202/2853 jakož i usnesení obecního zastupitelstva v Doubí ze dne 28. května 1919.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud:
Stížnost namítá především, že naříkané rozhodnutí je samo sobě v odporu, když uvádí jednak, že bylo vydáno k rekursu Josefa D. a spol., jednak samo označuje se jako rozhodnutí z úřední moci vydané. Tato námitka je zcela bezdůvodnou. Vzhledem k poslednímu odstavci naříkaného rozhodnutí nemůže vůbec vzniknouti pochybnost o tom, že zemský správný výbor zakročil pouze z úřední moci bez ohledu na stížnost Josefa D. a soudr., kterou shledal opožděnou a proto nepřípustnou. Odvolávaje se na stížnost Josefa D. a soudr. naznačil žalovaný úřad pouze, že stížnost ta zavdala podnět k zakročení z moci úřední. Lze-li však naříkanému rozhodnutí rozuměti pouze jako rozhodnutí z moci úřední vydanému, pak jsou všechny námitky a vývody stížnosti, které vztahují se na rekurs Josefa D. a soudr. a zejména legitimací těchto osob se zabývají, bezpředmětny a proto i bezdůvodny.
Co se věci samé týká, není pochybnosti o tom, že prodej pozemku obci patřícího obsahuje disposici s kmenovým jměním obce, která může, abstraktně vzato, míti v zápětí ztenčení tohoto jmění. Otázka pak, zda ztenčení takového v konkrétním případě jest se obávati, musí býti již věcně zodpověděna dozorčím úřadem k tomu povolaným a nelze proto z tohoto důvodu popírati kompetenci i zemského správního výboru k zakročení z moci úřední. K odůvodnění této námitky dovolává se stížnost rozhodnutí správního soudu ve Vídni ze dne 14. listopadu 1890 č. 3552, ale neprávem, poněvadž nález ten nevyřkl nic jiného, než že je nepřípustno zrušení judikátu vydaného v případě sporu z moci úřední. V daném případě však jde nesporně o to, jak obec nakládá s kmenovým svým jměním, tedy nikoli o případ rozhodnutí nějakého sporu, nýbrž o hospodářskou disposici, která bez vší pochybnosti podléhá dozoru vyššího úřadu dohlédacího.
Stížnost má dále za to, že důvody, které zemský správní výbor uvádí k odůvodnění svého zakročení z úřední moci, odporují zákonu. I v tom směru jsou názory stížností hájené právně mylný.
Rozhodnutí okresního výboru ze dne 18. srpna 1919 č. 2202/1853 a usnesení obecního zastupitelstva v Doubí ze dne 28. května 1919 byly zrušeny z moci úřední předně proto, poněvadž okresní výbor nebyl příslušným, aby rozhodl o věcných námitkách Josefa D. a soudr., a poněvadž konání schůze obecního zastupitelstva z 28. května 1919 nebylo řádně vyhlášeno.
Důvody ty jsou ve shodě se zákonem. Dle § 97 zákona z 16. dubna 1864 čís. 7 z. z. čes. je prodej věci náležející ke kmenovému jmění obce podroben schválení okresního zastupitelstva a je tedy pouze toto příslušným, aby kupní smlouvu schválilo. Z toho plyne, že pouze okresní zastupitelstvo příslušným je k rozhodnutí, je-li prodej kmenového statku na prospěch obce čili nic, nikoli však okresní výbor, který v daném případě výrok ten učinil. Pokud jde o usnesení obecního zastupitelstva z 28. května 1919, tu odpovídá spisům skutkové zjištění žalovaného úřadu, že konání schůze té nebylo řádně vyhlášeno. Obecní tajemník A. R. udal při svém výslechu dne 24. října 1919, že schůze ta nebyla ve smyslu zákona ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. vyhlášena. Poněvadž pak předpis § 3 tohoto zákona je jus cogens (arg. slovo »musí«), nalezl žalovaný úřad právem, že usnesení, k němuž došlo ve schůzi svolané a konané proti tomuto předpisu, jest formálně vadné.
Uvádí-li stížnost naproti tomu, že citovaný zákon v době, kdy ona schůze byla konána, pro obec Doubí neplatil, poněvadž nebyla ještě podepsána mírová smlouva, jíž bylo rozhodnuto o příslušnosti území, o které jde, k republice Československé, stačí poukázati na to, že »Německé Čechy« právně nikdy neexistovaly, že obec Doubí od 28. října 1918 naležela k Československé republice, platil tedy pro obec Doubí zákon ze 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. ode dne 18. února 1919, tedy i v době, kdv ona schůze obecního zastupitelstva ze dne 28. května 1919 byla konána. Na příslušnosti t. zv. »Německých Čech« k Československé republice, jež trvala již od 28. října 1918, nezměnila mírová smlouva ničeho, nýbrž pouze příslušnost tu potvrdila.
Stížnost brojí dále proti zjištění naříkaného rozhodnutí, že sporný prodej pozemků ztenčuje jmění obecní. Otázka, je-li transakce určitá pro obec prospěšnou či škodlivou, není však otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou. Zodpovídání její úřadem správním nemůže proto se zřetelem na ustanovení § 6, odst. 1 zák. o správ. soudě býti nejvyšším správním soudem věcně přezkoumáváno. Proto nelze se ani v daném případě zabývati vývody stížnosti, které snaží se dovoditi, že je pro obec prospěšnějším, obdrží-li jako kupní cenu kapitál nesoucí úroky, než kdyby zůstala vlastnicí půdy ničeho nenesoucí. Nejvyšší správní soud může naříkané rozhodnutí, které kupní smlouvu označilo jako méně výhodnou pro obec, zkoumati jen potud, pokud netrpí snad podstatnou vadou řízení, která by měla za následek použití § 6, odst. 2 zákona posléz citovaného.
V tom směru vytýká stížnost, že komise nařízená zemským správním výborem za účelem zjištění hodnoty prodaných pozemků, nebyla konána řádně na místě samém a za účastenství všech interesentů. Nejvyšší správní soud neshledal však, že by řízení touto vadou trpělo. Komise byla nařízena a interesenti o ní uvědomeni. Jest ovšem správné, že komise pro zpoždění vlaku nemohla se konati v hodinu, na kterou byla ustanovena. Ale o tomto zpoždění počátku komisionelního jednání mohli se interesenti dodatečně informovati, takže opožděním tím nebylo jim zabráněno komise té se zúčastniti a stanovisko své uplatniti. Neučinili-li tak, nemůže proto konání komise té býti označeno za formálně vadné a nemůže býti tvrzeno, že by skutkové okolnosti při komisi té zjištěny byly vadně.
Když pak zemský správní výbor výsledky tohoto jednání položil za základ svého rozhodnutí, nelze v tom shledávati podstatné vady řízení. Zejména má skutkové zjištění, že sporné pozemky jsou co do kvality i hodnoty rovny oněm pozemkům, jež v lednu roku 1919 za cenu mnohem vyšší byly prodány, proti kterémužto zjištění stížnost zejména brojí, ve výsledku onoho šetření dostatečný podklad a nelze právem označovati je jako zjištění spisům odporující. Z rozdílu těchto kupních cen mohl zemský správní výbor utvořiti si úsudek o prospěšnosti nebo nevýhodnosti sporných kupních smluv a jsou proto i námitky stížnosti v tomto směru vyvráceny.
Vycházeje z těchto úvah zamítl nejvyšší správní soud stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 568. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 646-649.