Čís. 17506.

Jestliže zůstavitel nezanechal v písemné poslední vůli nikomu ani celou pozůstalost, ani určitou poměrnou část pozůstalosti, nýbrž pořídil jen o jednotlivých věcech a o jednotlivých částkách, které dohromady nevyčerpávají celé pozůstalostní jmění, jest jeho poslední pořízení pouhým dovětkem, nikoliv závětí, třebaže zůstavitel v něm pojmenoval některé obmyšlené osoby jako dědice.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1939, R I 701/39.)
V pozůstalostní věci po Petru F. vyslovil prvý soud, že poslední pořízení zůstavitelovo jest pokládatí za testament, nikoliv dovětek a vyzval zákonné dědice, kteří poslední pořízení zůstavitelovo za testament jeho neuznali, aby nastoupili proti dědičce Marii Č. (z posledního pořízení) pořad práva. Rekursní soud vyslovil, že při projednání pozůstalosti po Petru F. jest přihlížeti k jeho poslednímu pořízení jen jako k dovětku. Důvody: Podle § 553 o. z. o. jest poslední pořízení pokládati za závěť, je-li v něm ustanoven dědic, jinak však za dovětek. Poslední vůle Petra F. z 15. srpna 1937 ustanovuje sice dědice, leč pamatuje na jednotlivé osoby určitými peněžitými částkami a věcmi, aniž by zůstavovala jedné nebo několika osobám jmění Petra F. nebo jeho část, jak jest předepsáno ustanovením § 552 o. z. o. V takovém případě, i když jmenované osoby byly nazvány dědici, jsou odkazovníky, byly-li omezeny na určitou částku a nikoliv na poměrný díl celé pozůstalosti. V daném případě jde tudíž o odkaz ve smyslu § 535 o. z. o. V otázce, zda jde o závěť či dovětek, nezáleží na tom, jak zůstavitel obmyšlenou osobu jmenoval, nýbrž na tom, zda ji povolal k celé pozůstalosti nebo aspoň k poměrné její části. Poslední vůli Petra F. nezůstavil tento nikomu celou pozůstalost, ani určitou poměrnou část pozůstalosti, nýbrž pořídil o jednotlivých věcech; nejde tudíž o závěť, nýbrž o dovětek §§ 535, 552 a 553 o. z. o. (rozh. Sb. n. s. č. 2242). Aby poslední pořízení bylo dále pokládáno za závěť, je třeba, aby zůstavitel pořídil v něm o svém celém jmění. Prvý soud vyvozuje toto ze rčení poslední vůle, podle níž má býti pohřeb hrazen ze zbytku jmění. Sám však již v usnesení svém ze dne 12. května 1939 prohlásil, že zůstavitel nepořídil o svém celém jmění, nýbrž jen o jmění ve výši 108 100 K, kdežto celé jeho jmění podle pozůstalostního soupisu činí 121 319 K 50 h. Zůstavitel tudíž nevyčerpal celé pozůstalostní jmění jednotlivými odkazy a proto jest také jeho poslední pořízení pokládati za dovětek a nikoliv závěť, neboť i když pozůstalostní jmění, nepojaté v závěť, jest nepatrným vůči jmění pojatému do posledního pořízení, i tak jest takové poslední pořízení pokládati jen za dovětek, zvláště když zůstavitel neurčil nikoho z dědiců k zaplacení pozůstalostních dluhů (Sb. n. s. č. 2242).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu a v otázce, o niž jde, uvedl
v důvodech:
Podle § 553 obč. zák. jest arciť pro rozlišení závětí a dovětku směrodatným, zda v posledním pořízení byl ustanoven dědic, či zda poslední pořízení obsahuje jen jiná ustanovení. Avšak pro otázku, zda osoba v posledním pořízení obmyšlená jest dědicem ve smyslu § 553 obč. zák., není rozhodným, jak zůstavitel tuto osobu pojmenoval, nýbrž obsah oprávnění k pozůstalosti, zůstaveného obmyšlené osobě v posledním pořízení, zda totiž obmyšlený má míti právo uvedené v § 532 obč. zák. ujmouti se výlučně držby celé pozůstalosti nebo aspoň její poměrné části (na př. poloviny, třetiny atd.). Zůstavitel v písemné poslední vůli ze dne 15. srpna 1937 nikomu nezůstavil ani celou pozůstalost, ani určitou poměrnou část pozůstalosti, nýbrž pořídil vpravdě jen o jednotlivých věcech a o jednotlivých sumách, které dohromady ani nevyčerpávají celé pozůstalé jmění. Proto jest toto poslední pořízení, jak rekursní soud správně rozhodl, pouhým dovětkem, nikoliv závětí, třebaže zůstavitel pojmenoval v něm některé obmyšlené osoby jako dědice. Námitka dovolacího rekursu, že zůstavitel pořídit o celém pozůstalém jmění, ježto pojal do poslední vůle i přání o pohřbu, jenž měl býti ze zbytku jmění hrazen, jest již proto lichá, že zůstavitel neustanovil, že celý zbytek jmění má býti vynaložen na pohřeb, nýbrž vymezil výši tohoto nákladu slovy »jednoduchý křesťanský pohřeb«. Také ve skutečnosti vystrojila stěžovatelka sama tento pohřeb nákladem 2 119 K 70 h, ač zbytek jmění, o němž zůstavitel jinak nepořídil, činí 7 828 K 50 h, i když se nepřihlíží k hodnotě nábytku, šatstva a prádla 5 391 K, jež zůstavitel zůstavil stěžovatelce, jež však v napadeném usnesení omylem nebyly připočteny ke jmění, o němž zůstavitel pořídil.

Citace:

čís. 17506. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 699-701.