Č. 2562.

Vyživovací příspěvek: Ani za platnosti zákona z 18.
března 1921 č. 120 Sb. nepřísluší dítěti, které v době povolání otce k vojenské službě bylo zplozeno, ale ještě nenarozeno, nárok na vyživovací příspěvek.
(Nález ze dne 27. června 1923 č. 10.063).
Prejudikatura: Boh. 572 a 674 adm.
Věc: Berta B. ve V. L. proti zemské vyživovací komisi v Brně o výživné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okr. vyž. komise zamítla žádost Berty B., matky Viléma B., nemanželského synka Viléma W., o vyživovací příspěvek, ježto nárok není v zákoně založen, a odvolala se při tom na ustanovení §u 2 zákona z 23. září 1919 č. 530 Sb.
Zem. vyž. komise odvolání nevyhověla, neboť výživa nemanželského dítěte nebyla na pracovním příjmu povolaného v době jeho narukování podstatně závislou, ježto se narodilo až po jeho narukování (§ 4 zák. z 18. března 1921 č. 120 Sb.).
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Synek st-lčin narodil se, jak sama stížnost uvádí, 10. listopadu
1922, tedy po povolání nemanželského otce k službě vojenské.
Názor stížnosti, že dítku tomu nárok na vyživovací příspěvek přísluší zřetelem na výslovné znění zákona z 18. března 1921 č. 120 Sb.,
jakož i na ustanovení § 22 o. z. o., poněvadž v době povolání otce byl již počat, nss nesdílí. Nss vyslovil v nálezu Boh. 572 a 674 adm., že za působnosti zákona z 23. září 1919 č. 530 Sb. nárok na vyživovací příspěvek před-
pokládá fysicky samostatnou existenci osoby, jež nárok činí a že proto nepřísluší dětem v době povolání ještě nezrozeným, byť i již zplozeným.
Na tomto názoru nss trvá i ohledně zákona z 18. března 1921 č. 120
Sb., neustanovujícího ani výslovně ani obsahově v žádném ze svých ustanovení úchylky od zásady obsažené v zákoně č. 530/19, že totiž
státní příspěvek má býti jenom jako náhradní alimentační renta těm, kdož povolaným byli již alimentováni a právě povoláním jeho k činné službě vojenské této alimentace byli zbaveni, při čemž za rozhodnou pro posouzení oné okolnosti byla prohlášena doba, kdy povolaný nastoupil činnou vojenskou službu.
Na nálezy ty se odkazuje dle § 44 j. ř.
Úvahou touto vyvrácena také námitka stížnosti, že vzhledem k ustanovení §§ 2 a 1 zákona č. 120/21 a dle zásady § 168 o. z. o. ve znění
novely z r. 1914 patří nemanželskému dítěti vyživovací příspěvek, neboť námitka ta zakládá se právě na zásadě § 22 o. z. o.
Namítá-li konečně stížnost, že rozhodnutí jest v odporu s účelem a duchem zákona, dlužno uvésti, že pro interpretaci zákona rozhodným jest jedině to, co zákonodárce jako svoji vůli v zákoně samém projevil, a že k motivům, které v tomto projevu výrazu nedošly a jichž také podle pravidel interpretačních nelze z něho vyčísti, přihlížeti
není možno.
Jeví se tedy stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 2562. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 395-396.