Na soudní smíry nevztahují se předpisy §§ 7 a 7 lit a. nař. ze 18. prosince 1918. č. 83 sb. z. o obnovení smluv nájemních. — Nařízení to má platnost zákona.

Soudním smírem ze dne 24. července 1918 zavázali se nájemci, že najatý byt do 14. února 1919 pod exekucí vyklidí. Návrh exekuční na nucené vyklizení dne 25. února 1919 podaný první soud zamítl s poukazem na ustanovení cit. nař. o ochraně nájemců a na to, že by se byl musil pronajimatel zachovati v čase vytčeném v § 7. lit. a), příp, v § 21. odst. 5 téhož nařízení tak, jak tam jest ustanoveno, aby mohl na zrušení nájmu toho v ujednanou dobu naléhati. Že tato ustanovení vztahují se i na tento případ, plyne nejen z toho, že běží o nájemní smlouvu, která zaniká projitím času bez výpovědi a jejíž smluvní doba nájemní přesahuje půl roku, takže pokládá se za obnovenou na dobu neurčitou, ale i z účelu nařízení, aby i smlouvy dříve ujednané na dobu určitou byly podrobeny přezkoumání soudnímu, je-li zrušení odůvodněno a tím dostalo se nájemcům ochrany co nejširši, tedy i tam, kde ujednání stalo se soudním smírem v době, kdy nového předpisu ještě nebylo. Soudní smír s hlediska hmotného práva není ničím jiným než smlouvou (§ 1380. o. z.) Poněvadž jsou tu veškery podmínky vyžadované v § 7. lit. a) onoho nař., jeho vykonatelnost přestala.
Rekursní soud exekučnímu návrhu vyhověl prohlásiv, že nesdílí náhled soudu exekučního, že by se předpis tohoto §u vztahoval též na soudní smíry. Jím se nenařizuje prodloužení nájemních smluv vůbec na další dobu, nýbrž stanoví jen, že se dotyčné smlouvy pokládají za obnovené na další dobu, že se tedy předpokládá souhlas obou stran s prodloužením nájemní smlouvy, leč že by strany výslovně způsobem v § 7. lit. a) vytčeným projevily vůli, že smlouvy na další dobu neobnovují. Předpoklad takový jest však při soudním smíru ve věcech nájemních vyloučen, neboť pronajimatel již danou výpovědí projevil vůli, že na zrušení nájemní smlouvy trvá a nájemce uzavřením soudního smíru nejen se zrušením nájemní smlouvy souhlasil, nýbrž i případnému nucenému vyklizení bytu se podrobil. Proto také § 7 lit. a) výslovně ustanovuje, že předpis ten platí pouze při smlouvách nájemních, které bez výpovědi zanikají, a nelze proto ustanovení toho užiti na nájemné smlouvy již vypověděné. Soudní smíry tvoří podle § 1. č. 5 ex. ř., tedy ustanovení zákonného, titul exekuční a nelze proto též cit. nař. na smíry ty vztahovati a nemohlo to také býti úmyslem nař. toho, poněvadž ustanovení zákona pouhým min. nař. nelze měniti.
Dovolací stížnosti nejvyšší soud nevyhověl z těchto důvodů:
Zákonem ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. byla vláda zmocněna, aby po čas mimořádných, válkou způsobených poměrů opatřila nařízením, čeho třeba, aby obyvatelstvu zabezpečeny byly potraviny a jiné potřeby. Nařízení vydaná vládou na základě tohoto zákonného zmocnění mají dle č. 11 zákl. zákona a moci vládní a výkonné č. 145 ř. z. moc zákona a není proto použíti jich na závadu, že se jimi na dobu mimořádných poměrů změňují nebo účinnosti zbavují předpisy zákonné.
Tento právní stav nebyl změněn zřízením státu č.-s., ježto podle § 2. zák. z 28. října 1918 č. 11 sb. z. veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení prozatím zůstávají v platnosti a shora řečené zákonné zmocnění vlády dosud odvoláno nebylo. Takovýmto nařízením s mocí zákonnou jest zejména i nař. ze 17. prosince 1918 č. 83 sb. z., jež vydáno bylo s výslovným poukazem k zmocněni zák. ze 24. července 1917 č. 307 a v mezích tohoto zmocnění.
Poukazuje-li tedy soud rekursní k tomu, že ustanovení § 1. č. 5 ex. ř. jakožto ustanovení zákonné pouhým min. nař. nebylo by lze změniti, jest toto stanovisko, jak dolíčeno, ovšem pochybeno.
Nicméně lze s ostatními důvody soudu rekursního souhlasiti a přidati se k jeho právnímu názoru, že § 7. lit. a) nař. o ochraně nájemců povolení žádané exekuce není na závadu. Soudním smírem nabyla vym. strana vykonatelného nároku na to, aby najaté místnosti byly nájemci v ujednaný čas vyklizeny. Tohoto nabytého práva § 7. lit. a) nař. se nedotkl, hledíc k zásadě § 5. o. z. ježto v tom směru zpětná účinnost v cit. § 7. lit. a) není ani výslovně stanovena, aniž lze ji z něho dovoditi. Kdyby byl správný výklad zastávaný stranou povinnou, byl by pronajimatel zcela bezmocným i v případě, že by mu v době mezi soudním smírem a ujednaným časem k vyklizení najatých místností vzešly důležité důvody k zrušení nájmu, neboť na požadavek pronajimatele o zrušení nájmu ze závažných důvodů, slušelo by dle zmíněného § 7 a) použíti obdobně předpisů o výpovědi nájmu, pronajimatelově výpovědi soudní bylo by však lze čeliti námitkou věci soudním smírem již urovnané. Nelze proto dovolací stížnosti přiznati oprávněnosti.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 2. května 1919 čj. R-I 164-19-1.
R. z. s. Dr. J. Říha.

Citace:

Na soudní smíry nevztahují se předpisy §§ 7 a 7 lit. a. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1919, svazek/ročník 58, číslo/sešit 7, s. 240-242.