NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 2102.

Byl-li rozsudek zrušen k zmateční stížnosti obžalovaného a odvolání veřejného obžalobce z výroku o trestu poukázáno na zrušovací rozhodnutí, lze v novém rozsudku uznati na vyšší trest, než ve zrušeném jen, bylo-li ono odvolání veřejného obžalobce důvodným (§ 293 odstavec třetí, § 344 čís. 12 tr. ř.).

(Rozh. ze dne 24. září 1925, Zm I 471/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Chebu ze dne 29. dubna 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zabití podle §u 140 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a odsoudil obžalovaného do těžkého žaláře na 13 měsíců.
Důvody:
Rozsudkem krajského jako porotního soudu v Chebu ze dne 21. října 1924 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zabití podle §u 140 tr. zák. a odsouzen podle §u 142 tr. zák. za použití §u 338 tr. ř. do těžkého žaláře na 13 měsíců, zostřeného a doplněného čtvrtletně postem a tmavou komorou 19. dubna. Ke zmateční stížnosti odsouzeného byl rozsudek nálezem nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1924 zrušen a odvolání, jež podal veřejný obžalobce do výroku o výši trestu, odkázáno na toto rozhodnutí. Po novém projednání věci uznal krajský co porotní soud v Chebu rozsudkem ze dne 29. dubna 1925 stěžovatele znovu vinným zločinem zabití a uložil mu trest těžkého žaláře v trvání dvou let, zostřený a doplněný čtvrtletně postem a tvrdým lůžkem každého 19. dubna. Do tohoto rozsudku podal obžalovaný znova zmateční stížnost, jež se dovolává důvodu zmatečnosti podle čís. 12 §u 344 tr. ř. a namítá, že byl výrokem o výši trestu porušen předpis třetího odstavce §u 293 (290) tr. ř. Stížnost namítá předem, že odvolání státního zastupitelství do prvého rozsudku jest bez vlivu na zákaz opravy trestu v neprospěch obžalovaného; odvolání nepropůjčilo prý prvé stolici právo, by vykročila z původního trestu, nýbrž zjednalo toliko státnímu zastupitelství možnost, by přivodilo novým odvoláním zvýšení trestu, uznala-li prvá stolice na týž trest. Námitka je zřejmě pochybena. Má-li se za to, že prvá stolice nesměla uložiti trest vyšší, nelze proti rozsudku připustiti ani opravný prostředek z důvodu, že trest jest neodůvodněně nízký.
Avšak stížnost jest v právu, pokud dovozuje, že dřívějším odvoláním žalobcovým nestal se zákaz opravy v neprospěch obžalovaného naprosto bezúčinným. Pro toto odvolání žalobcovo nemohl arciť nastati účinek závislý podle druhého odstavce §u 290 tr. ř. na tom, že byla zmateční stížnost podána jenom ve prospěch obžalovaného, totiž že přísnější trest jest naprosto nepřípustným. Avšak postavení obžalovaného, k jehož zmateční stížnosti rozsudek byl zrušen a věc vrácena prvé stolici k novému projednání a rozhodnutí, nemůže býti nepříznivějším než postavení obžalovaného, jehož zmateční stížnost byla zavržena a o jehož trestu rozhodl pak k odvolání žalobcovu ihned zrušovací soud. Dlužno přihlížeti také k tomu, že, uzná-li nový rozsudek prvé stolice na přísnější trest pod nejnižší hranici příslušné trestní sazby, nemá obžalovaný práva odvolacího ani, kdyby nový trest byl dle okolností případu zřejmě přemrštěným. Ustanovení třetího odstavce §u 293 tr. ř. dlužno z těchto úvah dáti výklad ten, že druhý rozsudek prvé stolice smí vysloviti přísnější trest, než byl vysloven zrušeným rozsudkem, jen tehdy a jen potud, když a pokud by bylo k opravě výroku o trestu došlo již následkem opravných prostředků obžalobcem do prvého zrušeného rozsudku podaných. Skutečnost, že do rozsudku prvé stolice bylo kromě úspěšné zmateční stížnosti ve prospěch obžalovaného podáno i odvolání obžalobce, nedává tedy prvé stolici úplnou volnost ve výměře trestu a nečiní zákaz opravy rozsudku v neprospěch obžalovaného naprosto neúčinným, nýbrž zúžuje působivost zákazu tak, že právo nalézacího soudu k přísnější výměře trestu závisí na tom, že odvolání obžalobcovo bylo netoliko včasným a přípustným, nýbrž i věcně důvodným, a omezeno na rozsah, ve kterém odvolání shledává se důvodným (rozh. sb. n. s. č. 1950 a rozhodnutí býv. zrušovacího soudu vídeňského úř. sb. čís. 730 a 3637). Takové důvodnosti odvolání obžalobcovu přiznati nelze.
Toto odvolání uznalo správnost stanoviska prvé stolice, že stěžovateli nepřitěžuje nic, že mu však polehčují okolnosti rozsudkem uvedené (doznání, rozčilení a že nebyl dosud pro zločin trestán) a uplatňovalo toliko, že trest 13 měsíců je příliš nízký, protože byl zničen lidský život. Než tato okolnost je právě složkou činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, a nutným předpokladem trestní sazby, jíž bylo na skutek použito. I nyní napadený rozsudek jest ohledně přitěžujících a polehčujících okolností téhož názoru, jako rozsudek zrušený. Oba rozsudky a i odvolání přehlížejí, že stěžovatel dle výpovědi manželů Otty a Anny K-ových ihned po skutku zašel k těmto svědkům a žádal, by se Otto K. podíval, leží-li R., jehož bodl do nohy nebo břicha, ještě na místě činu, a že se téhož dne sám na četnické stanici udal. Tyto skutečnosti poukazují k polehčujícím okolnostem §u 46 písm. g) a h) tr zák. Arciť byl stěžovatel již vícekráte trestán, mezi jiným jednou pro přestupek §u 335 a jednou nebo dvakráte pro přestupek §u 411 tr. zák. Avšak poslední z těchto trestů byl mu uložen v roce 1908 a pro pozdější dobu (v níž byl stěžovatel jen jednou a sice v roce 1922 pro nepatrný poklesek podle §u 431 tr. zák. podmíněně odsouzen k pokutě 5 Kč) dosvědčilo četnictvo, že stěžovatel není znám jako člověk násilný, dále domovská obec, že se vždy dobře snášel se spoluobčany a choval se řádně a poctivě, a zaměstnavatel, že byl poctivý a pilný dělník. Z toho dlužno souditi, že ve skutku stěžovatele, který svým výdělkem živí manželku a tři děti ve stáří 4 až 14 let, šlo o chvilkový výbuch mysli alkoholickými nápoji zneklidněné a chováním poškozeného podrážděné, jehož stěžovatel ihned litoval a přivoláním cizí pomoci v následcích zmírniti hleděl. Proto nelze dřívější odvolání obžalobcovo shledati důvodným, z čehož ve smyslu dřívějších vývodů plyne, že vyměření přísnějšího trestu, než byl vysloven v zrušeném rozsudku, příčilo se zákazu opravy v neprospěch obžalovaného a porušilo předpis třetího odstavce §u 293 tr. ř. Stížnosti bylo proto z důvodu čís. 12 §u 344 tr. ř. vyhověti, napadený rozsudek ve výroku o době trestu zrušiti a uznati dále, jak shora uvedeno.

Citace:

Poměr pensijního pojištění k invalidnímu a starobnímu podle zákona č. 221-1924.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1926, svazek/ročník 7, s. 482-485.