Čís. 4347.

Zákon o ochraně nájemníků ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n.
Smlouvy nájemní, ujednané pod rozvazovací výminkou, jest s hlediska zákona o ochraně nájemníků pokládati za uzavřeny na určitou dobu; podléhají zákonu o ochraně nájemců.
(Rozh. ze dne 6. listopadu 1924, Rv I 1042/24.)
Žalující banka zažádala na soudě o svolení k výpovědi nájemníků, mezi nimiž byla i Emilie E-ová. Dříve, nežli bylo soudem dáno právoplatně svolení k výpovědi, svolila žalující banka k tomu, by Emilie E-ová postoupila byt Josefu Č-ovi pod podmínkou, že, bude-li soudem dáno svolení k výpovědi, bude i Josef Č. povinen byt vykliditi. Josef Č. na podmínku přistoupil, dne 8. listopadu 1923 bylo pak soudem pravoplatně svoleno k výpovědi ku dni 1. května 1924. V prosinci 1923 žalovala banka Josefa Č-a o vyklizení bytu ku dni 1. května 1924. Procesní soud prvé stolice rozsudkem ze dne 26. února 1924 žalobu zamítl. Odvolací soud zamítl žalobu pouze pro tentokráte. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Názor odvolacího soudu, že žalobní žádost jest jako předčasnou zamítnouti jen pro tentokráte, poněvadž lhůta vyklizovací nedospěla ani v den rozsudku, by byl správným, kdyby nešlo o smluvní poměr, podrobený zákonu o ochraně nájemníků. Než o takový poměr tu jde. Přiznává totiž žalující strana výslovně v odvolacím spise, že spornou místnost pronajala žalovanému pod rozvazovací výminkou, že výpověď, daná Emilii E-ové, bude-li soudem schválena, má platiti i pro žalovaného, Smlouvy nájemní, ujednané pod rozvazovací výminkou, je s hlediska zákona o ochraně nájemníků pokládati, jak Nejvyšší soud vyřknul a blíže odůvodnil již ve svém rozhodnutí čís. sb. n. s. 1331 za uzavřeny na určitou dobu a podléhající zákonu o ochraně nájemníků. Rozlišují se totiž od jiných smluv, ujednaných na určitou dobu jen v tom, že jejich čas není určen jmenovitou dobou (určitý počet měsíců nebo roků, určitý kalendářní den), nýbrž nějakou budoucí událostí, o které se neví, kdy nastane, pokud se týče, zdali nastane vůbec. Najal-li kdo byt na dobu, až do určité události, která možná nastane teprve v neznámé budoucnosti nebo snad vůbec nenastane, má v duchu zákona o ochraně nájemníků a podle jeho účelu zajisté aspoň stejný, ne-li lepší nárok na dobrodiní ochrany podle tohoto zákona, nežli ten, kdo byt najal na př. na jedno čtvrtletí. Pro tohoto zákon na ochranu nájemníků platí (§ 2 zákona o ochraně nájemníků), musí proto platiti i pro onoho. Žalobkyně se proto může domáhati zrušení nájemného poměru se žalovaným — když ani netvrdí, že by tu byly jiné důvody ke zrušení bez výpovědi — jen výpovědí podle §§ 1 a 4 zmíněného zákona a nemohla by tudíž ani tehdy, i kdyby doba, na kterou nájemní smlouvu ujednala, byla splněním rozvazovací podmínky včas rozsudku prvé stolice dospěla, žalovati na vyklizení pro její uplynutí.

Citace:

č. 4347. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 583-584.