Čís. 4365.

Bankovní úřad ministerstva financí jest oprávněn vymáhati lombardní zápůjčky, poskytnuté rakousko-uherskou bankou.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1924, Rv I 1149/24.)
Žalobě, jíž domáhal se Bankovní úřad ministerstva financí na žalované firmě v Kč zaplacení zápůjček, poskytnutých Rakousko-uherskou bankou na lombard válečných půjček, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. trvá dovolatelka na námitce, že žalující erár (Bankovní úřad ministerstva financí) není oprávněn vymáhati lombardní zápůjčky, poskytnuté Rakousko-uherskou bankou, protože předpis §u 38 vládního nařízení ze dne 12. května 1919, čís. 246 sb. z. a n. nemá zákonného podkladu, a, i kdyby takový podklad v §u 8 zák. ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. měl, že byl zrušen článkem 206 smlouvy St. Germainské, podle které pohledávky z lombardních zápůjček jsou a zůstaly aktivy Rakousko-uherské banky, o nichž jedině likvidátoři mohou činiti opatření, ledaže by tito jako jedině z pohledávek banky oprávnění а k žalobě legitimovaní svého zákonného práva smlouvou se byli vzdali, nebo je byli změnili, nebo toto právo na žalující stranu byli přenesli. Z toho důvodu vytýká žalovaná firma odvolacímu soudu též neúplnost řízení, protože nebyl připuštěn nabídnutý důkaz označenými likvidátory o tom, že nedali souhlasu k převodu žalobních pohledávek z Rakousko-uherské banky na žalující erár a že teprve po skončení likvidace mají býti výtěžky její ve smyslu mírové smlouvy rozděleny. Leč důkazu toho nebylo pro rozhodnutí tohoto sporu třeba a není tu vady řízení, když proveden nebyl, jak bude dále dolíčeno. Názor žalované firmy, že předpis §u 38 vládn. nař. čís. 246/1919 nemá moci zákona, jest mylný, a jest naopak právní posouzení odvolacího soudu v tomto směru správné. Podle opětovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu jest zmíněné nařízení kryto zmocněním, uděleným vládě v §u 8 zák. čís. 187/1919. Okolkováním a proměnou bankovek rakousko-uherské banky, obíhajících v oblasti Čs. státu, v československé státovky, zbavením ostatních bankovek vlastností zákonného platidla, proměněním závazků, znějících na rakousko-uherské koruny, v závazky v Kč v poměru 1:1 a zrušením funkce Rakousko-uherské banky jako státní banky cedulové, stalo se nutným, učiniti opatření též o lombardních zápůjčkách, které rakousko-uherská jako cedulová banka ve svých nyní stažených bankovkách poskytla, které v nich zase měla obdržeti zpět, a které podle čl. 84 jejího statutu byly bankovní úhradou obíhajících a nyní za československé státovky zaměněných bankovek. Toto nutné opatření ohledně lombardních zápůjček jest zahrnuto ve všeobecném zmocnění §u 8 zák. čís. 187/1919, jímž byl finanční ministr zmocněn, by pečoval o oběh a opatření platidel ve státě Československém a za tím účelem zařídil čeho potřebí, v poměru k Rakousko-uherské bance buď cestou smluvní nebo nařizovací a aby vůbec až do jinaké zákonné úpravy obstarával funkce státní cedulové banky. Byl tedy finanční ministr též zmocněn, by převzal od Rakousko-uherské banky hodnoty, jimiž byly kryty bankovky této banky, které okolkováním staly se československými platidly. Zákonnost předpisu §u 38 vládn. nař. čís. 246/1919 plyne také ze čl. 107 stanov Rakousko-uherské banky příl. k cís. nař. ze dne 21. září 1899, čís. 176 říz. zák. vyhražujicího súčastněným vládám po schválení zákonodárných sborů právo, že při zániku výsady ra- kousko-uherské banky mohou převzíti její bankovní obchody za bilanční cenu s jedinou výjimkou hypotekárních zápůjček, a že nabudou vlastnictví ke jmění banky se závazkem, aby i její závazky splnily. Neprávem trvá dovolání na námitce, že § 38 vládn. nař. čís. 246/1919 a § 8 zák. čís. 187/19 odporují čl. 206 mírové smlouvy. Předem dlužno podotknouti, že mezinárodní smlouvy zavazují sice státy, by svá právní zařízení přizpůsobily převzatým závazkům a aby tedy ve smyslu mezinárodní smlouvy zrušily, změnily nebo doplnily své zákony a svá nařízení, avšak takové smlouvy nemají a také si neosobují moci zákona a nemohou zákon nahraditi. I kdyby tedy bylo pravda, že ustanovení čl. 206 mírové smlouvy St. Germainské nepřipouští, aby lombard Rakousko-uherské banky byl převzat vládou Československé republiky, nebylo by tím pro nedostatek pozdějšího zákona nebo nařízení na shora zmíněných předpisech nic změněno. Ale názor, že mezi těmito předpisy a čl. 206 mírové smlouvy jest rozpor, jest mylný. Převzetí lombardních zápůjček stalo se proti výplatě nebo vyúčtování jich v bankovkách Rakousko-uherské banky a proti převzetí všech závazků, jich se týkajících. Jmění Rakousko-uherské banky nebylo tedy tímto převzetím nijak zmenšeno, a mírovou smlouvou zaručená práva držitelů bankovek v cizině dlících nebyla nijak dotčena. Z ustanovení, že likvidace banky má býti provedena komisaři, jmenovanými reparační komisí, neplyne, že by tito komisaři musili sami vymáhati všechny lombardní pohledávky a že by jich nesměli postoupiti nebo že by se nesměli spokojiti s provedeným již postupem nástupnickým státům. Naopak likvidátorům bylo uloženo za povinnost, aby šetřili při likvidaci bankovních stanov, tedy i citovaného článku 107, jímž bylo súčastněným státům převzetí lombardního obchodu vyhraženo. Podle odst. (7) čl. 206 mírové smlouvy byla reparační komise pověřena úkolem, by vyložila pravidla, daná mírovou smlouvou nebo bankovním statutem o likvidaci banky a aby rozhodla spory vzniklé při likvidaci. Podle vyhlášky ministerstva financí ze dne 13. prosince 1923, č. 237 sb. z. a n. schválila reparační komise v té příčině pravidla, o nichž se před tím nástupnické státy mezi sebou dohodly, a mezi těmito pravidly také ono, že nástupnické státy převezmou veškerá obchodní aktiva a pasiva Rakousko-uherské banky, tedy i její lombard. Tím bylo provedené již převzetí lombardu vládou republiky Československé schváleno jediným orgánem, který podle mírových smluv by byl mohl proti němu činiti námitky, takže schválení toto obsahuje v sobě i dodatečné udělení souhlasu jménem Rakousko-uherské banky a stalo se převzetí lombardních zápůjček platným i dle pravidel práva smluvního. Z řečeného plyne, že jest tu také souhlas likvidátorů, o němž žalovaná firma důkaz provedený míti chtěla. Tím padají všechny vývody dovolání o »vyvlastnění« bez svolení oprávněného. Ostatně uznala i žalovaná firma převzetí lombardní zápůjčky v původní výši 375000 Kč nyní ve zbytku 250000 Kč Bankovním úřadem ministerstva financí tím, že mu přímo vydala dlužní úpis ze dne 4. července 1919. Ve příčině zadržených úroků zjistily nižší soudy specifikacemi Bankovního úřadu ministerstva financí, jaké sazby úrokové stanoveny byly bankovním výborem při lombardu cenných papírů v jednotlivých obdobích podle §u 32 nař. ze dne 12. května 1919, č. 246 sb. z. a n. a jaké úrokové částky jsou zadrženy. Podle dlužních úpisů podrobila se žalovaná firma obchodním podmínkám bankovního statutu. Slib, daný rakousko-uherskou vládou při upisování válečných zápůjček ohledně 5% úroků z lombardních zápůjček, z něhož prý podle tvrzení dovolatelky lombardní dlužníci podle §u 881 obč. zák. práv nabyli, jest bez významu, protože podmětem lombardních pohledávek nebyl stát, nýbrž banka a protože takové sliby vlády nebyly pro Rakousko-uherskou banku závazny (§ 880 a) obč. zák.). Co se týče konečně měny, ve které zápůjčky mají býti zaplaceny, nebylo o tom vůbec sporu, že zápůjčky poskytnuty byly na území Československé republiky a to Rakousko-uherskou bankou, filiálkou v Trutnově, žalované firmě v Broumově. Ať tedy za splniště pokládá se podle §u 905 obč. zák. a čl. 324 a 325 obch. zák. Trutnov nebo Broumov, vždy jsou zápůjčky splatny v oblasti Československé republiky a musí podle §u 6 zák. ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. býti zaplaceny v Kč. Tím jest vyřízena také námitka žalované firmy, že prý Československá republika zaplatila nebo súčtovala rakousko-uherské bance lombardní zápůjčky ve starých bankovkách, že její právo jako postupnice jest totožné s právem postupitelky a že tedy nemůže žádati zaplacení v Kč. Tvrdí-li dovolatelka, že československý erár nemůže žádati od dlužníků více, než mohla žádati rakousko-uherská banka, dlužno ji odvětiti, že Československý stát opatřil si bankovky rakousko-uherské banky, potřebné k zaplacení převzatých lombardních zápůjček, výměnou za československé státovky v poměru 1:1, takže obdrží po splacení lombardních zápůjček v Kč na penězích zase jen tolik zpět, kolik sám k jejich nabytí vynaložil a do oběhu dal, a niс více.

Citace:

č. 3772. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 632-633.