Čís. 1070.

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Pletichy podloudným obchodováním cukrovou zadinou. Pokud přichází tu v úvahu pouhý správní přestupek dle § 24 vládního nařízení ze dne 23. září 1919, čís. 519 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1923, Kr. I. 1113/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Bedřicha k-a do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 12. května 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a přestupkem dle § 7 (1) téhož zákona — mimo jiné z těchto
důvodů:
Nalézací soud podřadil jednání obžalovaných K-a a T-а skutkové podstatě přečinu pletich, shledav je jednáním nedovoleným, nezákonným, jelikož obžalovaní jednali proti známým jim předpisům vládního nařízení ze dne 23. října, 1919, čís. 519 sb. z. a n. Rozsudkové důvody poukazují především na § 8 tohoto nařízení, dle něhož veškeré v Československé republice toho času pohotové zásoby nezdaněného cukru byly pod závěrou s účinkem, že dotčený cukr bylo lze toliko dle pokynů cukerní komise zpracovati, spotřebovati, dobrovolně nebo vnuceným způsobem zciziti a že nebylo vůbec dovoleno s ním nakládati bez poukazu komise. Bylo pak jen důsledkem uplatnění této stěžejní zásady úpravy obchodu řepovým cukrem, vztahující se na všechny druhy cukru, tedy i na cukrovou zadinu, stanovisko, které zaujala Československá cukerní komise ve svém přípise ze dne 31. ledna 1921 a které dle rozsudkových důvodů za své přijal i nalézací soud, že totiž podnik měl, nebyl-li s to přidělené mu zadiny zpracovati, požádati cukerní komisi, by přebytečné množství zadin oddisponovala, že však v žádném případě nebyl oprávněn, zadiny ty prodávati jiné firmě. Přípis poukazuje v tom směru, výslovně na vládní nařízení čís. 513 sb. z. a n. z roku 1919, dle jehož § 9 (6) byly podniky, jež používají cukru a jej zpracovávají a jimž byl cukr přidělen přímo komisí nebo na její rozkaz, povinny tohoto cukru použíti neb jej zpracovati jen v témž podniku, k témuž účelu a v témže čase, pro který byl cukr přidělen, a dle něhož nebyly oprávněny upotřebiti nebo zpracovati jiný cukr než cukr, jenž jim byl přidělen komisí nebo příslušným správním úřadem první stolice. Důležitým je dále ustanovení § 8 (6) vládního nařízení, dle něhož závěra, která jinak končila zdaněním nebo vyvezením cukru, v příčině cukru přiděleného podnikům, používajícím a zpracovávajícím cukr [9 (6)] oživla co do cukru, který by nebyl v ustanovené době použit nebo zpracován. Tyto předpisy nepřipouštějí, jsouce správně vykládány, ni nejmenší pochybnosti o tom, že způsobem, vytčeným v nich pro případ, nebyl-li podnik s to, přidělený mu cukr z kterékoliv příčiny zpracovati, měli se zachovati i obžalovaní, nebylo-li možno přidělenou zadinu zpracovati pro její neupotřebitelnost v podniku obžalovaného T-а, a to bez rozdílu, zda byla k tomu účelu neupotřebitelna již pro svou prvotní špatnou jakost či proto, že se ať jich zaviněním nebo bez něho zkazila později; za žádných okolností nebyli oprávněni, prodati ji jinému podniku. Je tudíž bezvýznamnou odpověď na otázku, zda souviselo vytékání zadiny, po případě její neupotřebitelnost v podniku obžalovaného T-а s její špatnou jakostí, či bylo-li přivoděno jejím špatným uložením, a rovněž ani na tom nesejde, zda bylo zadiny, v cukrářském podniku jmenovaného obžalovaného neupotřebitelné, možno použiti k jinému účelu, zejména k výrobě povidel, ku které jí dle rozsudkového zjištění upotřebil Antonín B. Důvod zmatečnosti čís. 5 § 281 tr. ř. uplatňuje tudíž zmateční stížnost veskrze neprávem. Dovolávajíc se hmotněprávního důvodu zmatečnosti č. 9 a) § 281 tr. ř., zmateční stížnost namítá především, že vládní nařízení ze dne 23. září 1919, čís. 519 sb. z. a n. neobsahuje předpisů, které předpokládá nalézací soud, shledávaje jednání obžalovaných nedovoleným a nezákonným. Bezpodstatnost námitky je zjevná již z hořejších úvah, k nimž tudíž netřeba co dodávati. Pokud však zmateční stížnost dále namítá, že rozsudek neprávem spatřuje v počínání obžalovaných také jednání podloudné, kdyžtě prý byl cukr, přidělený firmě T. a spol. (obžalovanému T-ovi, bez jakýchkoli potíží vydán obžalovanému K-ovi a jím také zaplacen, stačí poukázati k tomu, že jednak rozsudek dospívá1 k závěru, že v podstatě šlo jen o úmluvu (mezi obžalovanými), že Kraus odebéře cukr pro T-a a jej k sobě vezme pouze na sklad, zejména pak, že za řízení v první stolici nic nenasvědčovalo tomu a ani zmateční stížnosti netvrdí, že se o oné transakci dověděla cukerní komise; pro posouzení otázky zavinění obžalovaných by však zůstalo nerozhodným, že nezachovala se dle předpisů vládního nařízení ani firma F., jejíž prostřednictvím byla zadina dodána. Neprávem namítá dále zmateční stížnost, že zadinový cukr, poněvaž ho byl velký nadbytek, byl v naprosto volném obchodě. Námitka ta je především právně bezpodstatná, neboť je samozřejmo, že platnost a závaznost obmezujících ustanovení vládního nařízení o úpravě obchodu řepovým cukrem nebyla ani nemohla býti odvislou od dočasné výše pohotových zásob cukru vůbec nebo jednotlivých druhů jeho zvlášť. Ostatně ocitá se zmateční stížnost tvrzením, že byl zadinového cukru velký nadbytek, v rozporu s rozsudkovým zjištěním, shodujícím se dokonce doslovně s údajem samotného stěžovatele při hlavním přelíčení ze dne 20. prosince 1920, dle něhož byl v rozhodné době, na podzim 1919, citelný nedostatek cukru. Dovolává-li se zmateční stížnost údaje jednotlivých svědků, dle nichž prý byla cukrová zadina ve volném obchodě, že byla inserována, v obchodech nabízena, přehlíží, že by ani takovéto pouze faktické zjevy a poměry nezměnily ničeho na stavu právním a nepozbylo by ani tím jednání obžalovaných povahy jednání nedovoleného, nezákonného a zároveň i podloudného. Tím však nabylo jednání jich také rázu jednání, vybočujícího z mezí řádného a solidního obchodování a tedy i jednání nereelního. Zmateční stížnost dovozuje sice dále, že za takovéto jednání může býti pokládáno pouze takové počínání, které směřuje k tomu, by se jím pachatel domohl neoprávněného zisku. Tento názor je však právně zřejmě mylným. Neníť pojmovým znakem přečinu pletich snaha po zisku, nýbrž, jak zjevno ze samotné definice skutkové podstaty pletich dle § 11 č. 4 lichevního zákona, jen způsobilost jednání, stupňovati cenu předmětu potřeby. Tuto způsobilost napadený rozsudek výslovně zjišťuje.
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 10 § 281 tr. ř. zmateční stížnost namítá, že počínání stěžovatelovo jakožto jednání, příčící se pouze ustanovení § 9 (6) vládního nařízení čís. 519/19, podléhá ve smyslu § 24 téhož nařízení jen potrestání úřadem správními a že je nalézací soud nesprávným výkladem zákona podřadil skutkové podstatě přečinu pletich, která se na jednání to nevztahuje. Námitka, kterou zmateční stížnost uplatňuje, ve skutečnosti důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., je právně bezpodstatná. Zmateční stížnost přehlíží, že dle § 24 vládního nařízení trestati bylo toho, kdo jednal proti ustanovením tohoto nařízení, správním úřadem pouze tehdy, pokud čin nepodléhal trestu přísnějšímu. V počínání stěžovatelově shledal nalézací soud, jak shora dovoděno bylo, právem jednání nejen nedovolené, nezákonné, nýbrž i podloudné, tudíž jednání nereelní a vybočující z mezí řádného a solidního obchodování, které tudíž, zjistiv i jeho způsobilost, stupňovati cenu předmětu potřeby, správně a bez ohledu na ustanovení § 24 vládního nařízení čís. 519/19 podřadil skutkové podstatě pletich.

Citace:

č. 1070. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 24-27.