NPD documents search: Váž. tr., 5 (1923)

Čís. 473.

Zákonem ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. nebyla dotčena výlučná příslušnost vrchního zemského soudu dle § 6 zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák. Rozhoduje o své příslušnosti dle tohoto zákona, nesmí se soud pouštěti do řešení otázek, zda případ stal se již po skončení války a z jaké příčiny vojsko zakročilo.
(Rozh. ze dne 30. března 1920, R II 19/20.)
V žalobě vznesené na vrchní zemský soud v Brně, domáhal se žalobce na čs. republice odškodnění za úraz, jenž způsoben mu byl po státním převratu čs. vojskem, zakročivším proti shluknuvšímu se davu. Opíraje příslušnost vrchního zemského soudu o ustanovení § 6 zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. z., navrhl žalobce, by pro případ, že příslušnost, upravená tímto zákonem, byla změněna zákonem ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., byla žaloba odstoupena zemskému civilnímu soudu v Praze. Vrchní zemský soud žalobu vrátil. Důvody: Zvláštních ustanovení zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák. nelze tu použíti, ježto § 1 zákona toho předpokládá, že byla usmrcena nebo těžce na těle poškozena civilní osoba příslušníkem ozbrojené moci nebo četnictva anebo k jich rozkazu za této války, v době události však, o niž tu jde, byla již válka skončena. Dle obsahu žaloby jest příslušným zemský soud v Praze dle § 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. Zranění žalobce bylo způsobeno vojskem, zakročivším v zájmu veřejného pořádku. Otázku, zda stát jest zavázán k náhradě škody, jež jeho zřízenci byla způsobena osobám třetím, lze rozhodnouti pouze dle předpisů veřejného práva. Jde zde o nárok čistě veřejnoprávní, o němž rozhodovati jest dle § 1 zákona čís. sb. z. a n. 4/1918 výlučně povolán zemský soud v Praze. Žalobcem navrhované postoupení žaloby na zemský civilní soud v Praze jest nepřípustným, ježto· ustanovení § 6 zákona ze dne 18. srpna 1918 čís. 317 ř. zák. vůbec nelze použiti.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložili vrchnímu zemskému soudu, jako soudu procesnímu, by nehledě k důvodům, o něž opřel vrácení žaloby pro nepříslušnost, o žalobě dále jednal.
Důvody:
Soud, na nějž sporná věc byla vznesena, prozkoumává svou příslušnost sám od sebe na základě toho, co uvádí žaloba, leč by soudu nepravdivost tvrzení těch byla známa (§ 41 odstavec druhý j. n.). Žaloba, o niž tu jde, zakládá žalobní nárok výslovně na ustanovení zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák., opírajíc se o skutečnost (v žalobě tvrzenou), že žalobce v přítomné válce byl příslušníkem vojenské moci zraněn. Tyto žalobní údaje jsou pro posuzování příslušnosti směrodatnými. Usnesení v odpor vzaté prohlašuje ovšem, že válka v čase, kdy příběh, žalobě za podklad sloužící, se stal, byla již ukončena, než otázka, zda válka v onom čase byla ukončena čili nic, jest spornou skutkovou otázkou, kterou bude třeba řešiti ve sporu samém, nelze ji proto rozhodovati při zkoumání příslušnosti soudu, poněvadž by se tím předbíhalo věci hlavní. Rovněž tak nemůže se soud, posuzuje otázku příslušnosti, zabývati otázkou, z jaké příčiny vojsko zakročilo a zbraně užilo, zvláště když údaje žalobní v té příčině nejsou do té míry přesné, by bezpečně bylo lze usouditi, že vojsko (vojenský oddíl) zakročilo v zájmu zachování veřejného pořádku. Soud prvý, pustiv se do řešení naznačených otázek, překročil meze, jemu §em 41 odstavec druhý j. n. vytčené. Posuzuje-li se však příslušnost dle údajů žalobních, jest dle § 6 citov. zákona ku projednání a rozhodnutí sporu příslušným vrchní zemský soud jako soud první stolice, v jehož obvodu ke zranění žalobce došlo a v jehož obvodu také má žalobce bydliště. Zbývá ještě rozhodnouti otázku, zdali ustanovení § 6 citov. zákona nebylo derogováno ustanovením zákona ze dne 2. listopadu 1918 čís. 4 sb. z. a n.; tuto otázku dlužno zodpověděti záporně. Příslušnost vrchních zemských soudů ku projednání nároků odvozovaných ze zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák., jest vzhledem ku povaze věci výlučnou a absolutní, jako tomu jest na př. při žalobách syndikátních (§ 600 c. ř. s.) a při žalobách o náhradu za nespravedlivé odsouzení (zák, ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. z.). Na tom ne- bylo ničeho změněno zákonem ze dne 2. listopadu 1918, čís, 4 sb. z. a n., jenž upravuje příslušnost zemského soudu v Praze pouze oproti ostatním řádným soudům, tedy nikoli oproti mimořádným soudům kategorie shora uvedené. Mohlo by se sice namítati, že § 5 písm. e) zákona ze dne 2. listopadu 1918 čís. 5 sb. z. a n., uváděje výslovně nejvyšší soud jako druhou a konečnou stolici o opravných prostředcích proti rozsudkům, usnesením, a opatřením vrchních soudů ve sporech dle zákona ze dne 21. března 1918 čís, 109 ř. z., o zákonu ze dne 18. srpna 1918 čís. 317 ř. zák. se nezmiňuje, než v tomto § 5 písm. e) jest citován zákon ze dne 13. srpna 1918, čís. 316 ř. zák., a poněvadž zákon tento neodkazuje žádných sporů k vrchním zemským soudům, nýbrž v § 2 stanoví, že konečné rozhodnuti a stanovení náhrady přísluší zvláštní ministerské komisi, jest na snadě, že jedná se o přehlédnutí, a že v § 5 písm. e) měl a chtěl býti citován zákon ze dne 18. srpna 1918 čís. 317 a nikoli čís. 316, kteréžto nedopatření bylo napraveno ustanovením § 5 písm. k) zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 216 sb. z. a n.

Citace:

č. 473 . Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 232-234.