NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12416.

Žalobu podle § 951 obč. zák., jíž se nepominutelný dědic domáhá na obdarovaném, by mu vydal darovanou nemovitost k uhrazení toho, co se mu nedostává na povinném dílu, nelze knihovně poznamenati.
(Rozh. ze dne 3. března 1933, R II 59/33.)
Žalobkyně, nepominutelná dědička, domáhala se na žalovaném buď vydání nemovitostí, které mu postoupila zůstavitelka za živa anebo zaplacení 230000 Kč, ježto byla darem zkrácena na povinném dílu. Návrhu žalobkyně, by žaloba byla knihovně poznamenána, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jde o to, lze-li knihovně poznamenati žalobu podle § 951 obč. zák. podanou, kterou se domáhá žalobkyně jako nepominutelný dědic toho, by jí žalovaný buď vydal nemovitosti, které jemu postoupila matka žalobkynina ještě za živobytí notářským spisem ze dne 22. ledna 1931 jako dar, aneb zaplatil jí částku 230000 Kč, ježto byla darem zkrácena v povinném dílu. Rekursní soud nevyhověl návrhu žalobkyně o poznámku spornosti této žaloby podle § 61 knih. zák. s odůvodněním, že nárok uplatňovaný žalobou jest nárokem obligačním, k jehož zajištění není dána poznámka spornosti podle § 61 knih. zákona. S názorem tím jest souhlasiti a stěžovatel se marně pokouší jej vyvrátiti. Nauka jakož i judikatura souhlasí v tom, že nárok na povinný díl není dědickým právem, nýbrž pohledávkou, tudíž nárokem obligačním (dvor. dekr. ze dne 31. ledna 1844, čís. 781 sb. z. s.). Podle § 951 obč. zák. jest nepominutelný dědic oprávněn žádati na obdarovaném, by mu vydal dar k uhrazení toho, čeho se mu nedostává na povinném dílu. Jde tudíž v žalobě uplatňující nárok podle § 951 obč. zák. o nárok na povinný díl, tudíž o nárok obligační povahy, jehož předmětem jest vydání daru obdarovaným, pokud je toho třeba ku krytí případného schodku na povinném dílu. I když jest darem, k jehož vydání by byl obdarovaný povinen, nemovitost, jak jest tomu v souzeném případě, nenabyl nárok nepominutelného dědice na povinný díl povahy práva věcného, neboť jde stále jen o obligační nárok na vydání daru. Podle ustálené judikatury nejvyššího soudu nelze však povoliti poznámku spornosti podle § 61 knih. zákona, uplatňuje-li se jen obligační nárok (rozh. čís. 779 a 5262 sb. n. s.). Pokud se stěžovatelka dovolává rozhodnutí čís. 1074 sb. n. s., přehlíží, že nejvyšší soud od zásady v něm vyslovené (že lze žalobu o vrácení daru pro hrubý nevděk knihovně poznamenati) upustil ve svých pozdějších rozhodnutích čís. 6041, 10090 sb. n. s. a že jeho rozhodování v tomto smyslu se již ustálilo. Zásady vyslovené v rozhodnutích čís. 655 a 908 sb. n. s. o přípustnosti knihovní poznámky dědické žaloby podle § 823 obč. zák. nelze se také dovolávati, když se její předpoklady nehodí na souzený případ, kde jde naopak o zásadu vyslovenou v rozhodnutích čís. 779 a 5262 sb. n. s.

Citace:

Čís. 12416.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 337-338.