NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12316.

Proti usnesení rekursního soudu, jímž byla zamítnuta námitka věcné nepříslušnosti a vysloveno, že k projednávání sporu jest věcně příslušným dovolaný krajský soud, nikoliv pracovní soud, jest přípustný dovolací rekurs.
Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
Ve sporu o žalobě vdovy po zaměstnanci na bývalého zaměstnavatele zesnulého manžela o náhradu škody pro nepřihlášení manžela k pensijnímu pojištění, není příslušným rozhodovati pracovní soud.
(Rozh. ze dne 2. února 1933, R I 56/33.)
Vdova po zaměstnanci domáhala se na jeho bývalém zaměstnavateli měsíčního důchodu 250 Kč z důvodu náhrady škody, ježto žalovaný nepřihlásil manžela žalobkyně k pensijnímu pojištění. Žalovaný vznesl proti žalobě, zadané na krajském soudě, námitku věcné nepříslušnosti, maje za to, že jest příslušným pracovní soud. Soud prvé stolice vyhověl námitce věcné nepříslušnosti a odmítl žalobu. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud změnil usnesení prvého soudu, jímž bylo vyhověno námitce věcné nepříslušnosti, a vyslovil, že ku projednání tohoto sporu jest věcně příslušným dovolaný krajský soud, nikoliv pracovní soud podle zákona ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n. Předpis § 45 prvý odstavec j. n. tu nepřichází v úvahu, neboť usnesení rekursního soudu není napadeno proto, že pro tuto právní věc jest odůvodněna příslušnost některého jiného sborového soudu nebo některého okresního soudu, nýbrž jen proto, že prý o žalobě má rozhodovati soud pracovní, jímž by byl v tomto případě pracovní soud v T., zahájivší svou činnost podle §§ 1 a 4 odst. (1) vládního nařízení ze dne 1. prosince 1931, čís. 180 sb. z. a n. již dnem 1. ledna 1932.
Dovolací rekurs je tudíž přípustný, ale nelze mu přiznati oprávněnost. V § 1 odst. (1) zákona ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n. jest výslovně a jasně stanoveno, že pracovní soudy jsou výlučně příslušné rozhodovati o sporech z pracovního, služebního neb učebního poměru založeného soukromoprávní smlouvou, vzniklých mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jakož i mezi zaměstnanci téhož zaměstnavatele. V § 2 jsou pak příkladmo uvedeny t. zv. pracovní spory, o nichž rozhodovati přísluší soudům pracovním, avšak i tam se hned úvodními slovy »V mezích ustanovení § 1« znova poukazuje na vymezení právě vytčené. Z toho plyne nepochybně, že ve sporu o žalobě, kterou podala žalobkyně jako vdova po zaměstnanci žalované firmy proti této firmě jako bývalé zaměstnavatelce svého zemřelého manžela a kterou se domáhá náhrady škody pro nepřihlášení manžela k pensijnímu pojištění, není podle § 1 odst. (1) zákona čís. 131/31 sb. z. a n. příslušným rozhodovati soud pracovní, ježto tu zřejmě nejde o spor, který vznikl mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem anebo mezi zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Nezáleží na tom, že žalobní nárok jest vyvozován ze služebního poměru zemřelého manžela žalobkynina k žalované firmě, nýbrž rozhodné jest jen, že žalobkyně sama není a nebyla u žalované zaměstnána a že spor nevznikl z jejího pracovního, služebního neb učebního poměru k žalované firmě. Není proto třeba obírati se otázkou, zdali žalobní nárok jest nárokem samostatným anebo odvozeným z práv získaných zemřelým manželem žalobkyně.

Citace:

Čís. 12316. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 129-130.