NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 1463.

Čtyřnedělní reklamační lhůtu § 6, poslední odstavec, zákona o automobilech jest počítati ode dne, kdy se osoba, k náhradě oprávněná, o osobě k náhradě povinné dozví, nikoli kdy se dozvěděti mohla.
(Rozh. ze dne 1. února 1922, Rv I 856/21.) Nárazem automobilu žalovaného poškozen byl dne 9. října 1920 žalobcův povoz. Dozvěděv se dne 25. listopadu 1920, že automobil jest vlastnictvím žalovaného, zpravil ho žalobce dne 26. listopadu 1920 o nehodě. Proti žalobě o náhradu škody namítl žalovaný, že žalobce promeškal čtyřnedělní reklamační lhůtu § 6. Oba nižší soudy žalobě vyhověly, odvolací soud uvedl mimo jiné v důvodech: Dle § 6 zákona o ručení automob. nárok na náhradu škody je prekludován, když oprávněná osoba z vlastní viny do 4 neděl ode dne, kdy se dozvěděla o osobě, náhradou povinné, této nehody neoznámí, ne však již tehdy, když oprávněná osoba snad i vlastní vinou opomene, aby osobu ručením povinnou v této lhůtě zjistila. Kdyby byl chtěl zákon preklusi pojiti i jako následek zaviněného opomenutí ve směru tom, byl by to musil výslovně uvésti. Ježto tedy první sond bezvadně zjistil, že žalobce se dověděl teprve dne 25. listopadu 1920, že vlastnicí motorového vozidla jest žalovaná, nelze mluviti o preklusi nároku náhradního.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dle zjištění předchozích soudů, jež jest pro soud dovolací závažné, dozvěděl se žalobce o žalované společnosti jako osobnosti k náhradě povinné teprve dne 25. listopadu 1920 a, ježto oznámení žalobcovo o úrazu došlo na žalovanou společnost dne 26. listopadu 1920, vyhověl tím žalobce zúplna předpisu § 6 poslední odstavec zákona automob., který 4nedělní reklamační lhůtu, jejíž zaviněné zameškání má v zápětí ztrátu náhradního nároku, stanoví ode dne, kdy osoba k náhradě oprávněná se dozví o osobě k náhradě povinné. Po této stránce byla tudíž věc předchozími soudy zcela správně a v plné shodě se zákonem posouzena a nelze souhlasiti s názorem dovolatelky, která přes toto určité a jasně vymezené znění zákona hledí mu dáti výklad, že počátek reklamační lhůty počítati jest již ode dne, kdy osoba k náhradě oprávněná při náležité bedlivosti se o osobě k náhradě povinné dověděti mohla. Správně uvádí odvolací soud, že kdyby bylo bývalo úmyslem zákonodárce zákonu tento význam dáti, bylo by to musilo býti v zákoně výslovně vyjádřeno. Dle shora uvedeného znění zákona jest však takovýto výklad jeho úplně nepřípustným, ježto by odporoval zřejmě § 6 obč. zák. a nesnáší se ani s úmyslem zákonodárce ani s důvodem a podnětem zákona, jak vysvítá z kodifikačních dějin zákona automobilového. Ve vládní předloze zákona nebylo vůbec obsaženo toto ustanovení o reklamační lhůtě a teprve při projednávání předlohy v panské sněmovně byl navržen tento dodatek stanovící propadnou reklamační lhůtu 4 neděl odb. přednostou Drem Exnerem na podnět majitelů automobilů, ježto tito dle vzoru podobné reklamační lhůty v dopravnictví shledávali v tomto ustanovení záruku, aby po delší době, kdy se věc nedá již bezpečně zjistiti, nebyly proti majitelům automobilů vzhledem na jejich zostřené ručení uplatňovány pochybné, svévolné anebo docela chikanosní nároky z úrazů, které se buď neudály anebo byly pouze nepatrné neb pochybné povahy (na př. nepatrné poškození na věcech, nervové poruchy následkem leknutí a pod.). Proti tomuto dodatku předneseny byly při projednávání v poslanecké sněmovně minoritní skupinou posl. Dra Wintra zásadní námitky zejména v tom směru, že ustanovení takové může v mnohých případech, zejména u obyvatelstva věci a práva neznalého vésti k neoprávněným ztrátám nároků, přes to však byl dodatek ten odhlasován v intencích, že jeho účinky jsou zmírněny předpisem, že musí se jednati o zaviněné zameškání a že ostatně ustanovení to bude především praktické jen v případech pochybných, jak byly shora naznačeny. Z vylíčeného vzniku zákona vysvítá jasně, z čeho vzešel podnět a kam se nese účel zákona a dle toho není pochybnosti, že extensivní výklad, jejž odvolatel zákonu přikládá, není přípustným a že zejména není použitelným na případ projednaný, který dle své povahy a okolností (skutečné poškození, zjištění škody u přítomnosti řidiče ihned po úrazu, neprodlené oznámení na policii o úrazu) se základně liší od oněch případů, jimž tímto předpisem zákona čeleno býti má.

Citace:

č. 1463. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 119-121.