NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 16126.

Práva závislého na výmince lze nabýti jen přesným jejím splněním.
Občanský zákon nezná náhražky splnění výminky. Ustanovení § 710 obč. zák. lze užíti toliko ve sporu, v němž jde o otázku, zda testamentární dědic pozbyl dědického práva se zřetelem na způsob, jak splnil příkaz zůstavitele, nikoli ve sporu, v němž jde o to, zda byla splněna výminka, pod kterou se zůstavitelův věřitel vzdal své pohledávky.
Pokud smírem sjednaným mezi universálním testamentárním dědicem a zákonnými dědici nepřestal býti testamentární dědic universálním nástupcem.
(Rozh. ze dne 21. května 1937, Rv I 2045/35.)
Žalobce se na žalované obci domáhá zaplacení 5000 Kč, tvrdě, že uvedenou částku zapůjčil dne 2. listopadu 1927 Františce H., která zápůjčku tu dosud nevrátila. Františka H. zemřela dne 29. května 1929 a podle posledního ústního pořízení ustanovila dědičkou veškerého svého jmění žalovanou obec C. T. s příkazem, aby žalovaná zřídila v zůstavitelčině domě čp. 85 v Č. T. tak zvané jesle k opatrování batolátek, a to do dvou let od úmrtí, pokud by tomu nebránily smlouvy nájemní, dále aby poskytla Josefě S. chudinské zaopatření a zaplatila zůstavitelčiny dluhy a pohřební výlohy. Žalovaná obec se k pozůstalosti přihlásila výminečně. Pozůstalost po Františce H. jí byla vydána odevzdací listinou ze dne 1. října 1930 podle shora uvedených podmínek a usnesením ze dne 2. dubna 1931 bylo pro žalovanou obec vloženo vlastnické právo ve vložce 85, pozemkové knihy Č. T. Žalobce svoji pohledávku se zřením na to, že zůstavitelka celé svoje jmění věnovala dobročinným účelům, k pozůstalosti nepřihlásil, aby jmění nebylo zmenšeno. Když se však v roce 1932 dověděl, že žalovaná nesplnila podmínku o zřízení jeslí, a že proto zákonní dědicové žalovanou obec žalovali u krajského soudu v Ch. o vydání dědictví, přihlásil podáním ze dne 8. června 1932 a 25. května 1934 svoji pohledávku 5000 Kč a žádal ji zpět, poněvadž podmínka o zřízení jeslí, nebyla splněna resp. nebude splněna. Smírem sjednaným v dotčeném sporu bylo pozůstalostní jmění rozděleno mezi zákonné dědice a obec Č. T., při čemž byla žalovaná obec zproštěna povinnosti zříditi jesle. Odpadl proto i důvod, proč žalobce zapůjčenou částku nežádal zpět. Proti žalobě navrhla žalovaná mimo jiné, že její spor se zákonnými dědici byl skončen smírem, podle něhož zákonní dědicové převzali celou nemovitou pozůstalost a zavázali se platiti žalované na vyrovnání všech nároků z pozůstalosti 35000 Kč, a že žalovaná jako další úplatu za dědické nároky obdržela celou movitou pozůstalost po Františce H. a užitky pozůstalostního jmění do dne sjednání smíru. Tím byla odevzdací listina ze dne 1. října 1930 anulována, dědické právo žalované obce zaniklo, zákonní dědicové převzali pozůstalost sami a to, co žalovaná obdržela, neobdržela z titulu dědického práva, nýbrž na vyrovnání svých nároků, a proto přestala býti dědičkou po Františce H. Není-li však žalovaná ani singulární nástupkyní, ani universální dědičkou, nemá žalobce proti ní nároku, a to i proto, že se svým podáním ve spise D 213/29-68 vzdal všech nároků proti žalované obci, prohlásiv, že se hodlá nároku domáhati jenom na zákonných dědicích, do jejichž rukou smírem ze dne 12. května 1934 pozůstalost přešla. Dále namítá žalovaná obec, že žalobce nemá nárok na zaplacení 5000 Kč, i kdyby po právu existoval. Nehledě totiž na to, co uvedeno, byl veškerý výtěžek z pozůstalosti po Františce H., a to jak částkou 35000 Kč, tak i ostatní čistý výtěžek žalovanou od obecního jmění oddělen a zřízen fond pro vybudováni jeslí a obec s uvedeným fondem nemůže disponovati, leda jen k účelu zřízení jeslí, a to jen se zvláštním schválením okresního výboru v L. Tím splnila žalovaná plně vůli zůstavitelčinu a určila výtěžek z pozůstalosti k tomu účelu, k němuž jej zůstavitelka určila. Soud prvé stolice zamítl žalobu. Důvody: Názoru žalované obce, že přestala býti smírem uzavřeným- ve sporu se zákonnými dědici dědičkou a že odevzdací listina byla tak zrušena a její dědické -právo zaniklo, ježto zákonní dědicové převzali sami pozůstalost, nelze přisvědčiti. Žalovaná vystupovala po vydání odevzdací listiny v dotčeném sporu proti zákonným dědicům jako dědička testamentární. Ve smyslu § 819 obč. zák. nabyla již vlastnictví k jednotlivým věcem dědickou přihláškou, odevzdáním bylo projednání pozůstalosti skončeno a žalovaná byla odevzdáním jmění aktivně i pasivně legitimována k sporům a jako dědička byla také plně oprávněna uzavříti smír o pozůstalostním jmění. Zůstala proto přesto dále dědičkou z posledního pořízení, a jest proto také dále pasivně oprávněna k žalobě. Jestliže však žalovaná převzala podle uvedeného smíru jen část pozůstalostního jmění, nikoli celé jmění, nelze následkem toho příkaz, uložený zůstavitelkou, tak splniti, jak bylo původně určeno, a jest proto ve smyslu § 710 obč. zák. povinna, aby aspoň přibližně a pokud možno příkazu, totiž podmínce zůstavitelkou stanovené, vyhověla. Sporem se zákonnými dědici není však prokázáno, že by se žalovaná sama učinila nezpůsobilou splniti příkaz tak, že by to byl důvod, aby pozbyla toho, co jí bylo zůstaveno. Jako dědička z testamentu splnila, pokud jí to bylo možno, příkaz zůstavitelčin, a to tak, že veškeré hotovosti a výtěžek za svršky z pozůstalosti uložila na vkladní knížku, knížku tu vinkulovala jako fond k zřízení jeslí, jak zněl příkaz zůstavitelčin, a obec nemůže a nesmí s těmi penězi disponovati bez svolení okresního výboru v L. Tím žalovaná splnila podmínku zůstavitelkou uloženou a nemohla více učinili, zvlášť i se zřetelem na to, že bylo úředně zakázáno zříditi jesle v domě zůstavitelčině ze zdravotních a bezpečnostních důvodů. Soud má proto za to, že žalovaná jako dědička z posledního pořízení splnila svou povinnost zůstavitelkou jí uloženou, pokud jí bylo možno, a nemůže proto žalobce od žalované žádali zapůjčenou částku zpět, nehledě k tomu, že sám ve svých podáních ve spisech D 213/29 ze dne 6. července 1932 a 25. května 1934 prohlásil, že tuto zápůjčku hodlá žádati od zákonných dědiců, nikoli od žalované obce jako dědičky z posledního pořízení. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvé stolice, prohlásiv dovolání za přípustné pro zásadní význam rozhodnutí (čl. I č. 2 zák. č. 251/1934 Sb. z. a n.).
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
V souzeném případě jde o použití § 699 obč. zák., který ustanovuje, že, jsou-li výminky možné a dovolené, lze práva na nich závislého nabýti jen přesným jejich splněním. Občanský zákoník neuznává tudíž žádné náhražky splnění výminky. Jinak je tomu ovšem podle § 710 obč. zák., když má býti rozhodováno, zdali osoba nabyvší práva sub modo práva toho nepozbyla, ježto se snažila alespoň přibližně splniti příkaz, který nebylo lze splniti přesně. Ale tu správně poukazuje žalobce na to, že by řečené ustanovení platilo toliko ve sporu, kde by šlo o otázku, zdali žalovaná obec se zřením na způsob, jak splnila příkaz zůstavitelky Františky H., svého dědického práva z testamentu pozbyla čili nic, kdežto v souzené věci jde o to, zda byla splněna výminka, pod kterou se žalobce vzdal své zažalované pohledávky. Tato výminka se buďto splnila přesně, a pak žalobce pozbyl práva na zažalovanou částku, anebo se přesně nesplnila, a pak žalovaná obec jest jako testamentární dědička Františky H. povinna zaplatiti žalobci zažalovaných 5000 Kč s přísl., neboť smírem, který uzavřela s dědici zákonnými, nepřestala býti dědičkou testamentární, ježto v uvedeném smíru neuznala ani lepší právo dědiců zákonných (§ 823 obč. zák.), ani neuznala, že práva nabytého z posledního pořízení Františky H. pozbyla následkem nesplnění uloženého jí příkazu. Sluší tu uvážiti, že smírem tak, jak byl uzavřen mezi žalovanou obcí a dědici zákonnými, nemohla se uskutečniti a také se neuskutečnila universální posloupnost práv a závazků Františky H. na zákonné dědice, nýbrž jen singulární posloupnost z testamentární dědičky na osoby, které se považovaly za povolány k dědické posloupnosti ze zákona, takže žalobce jest oprávněn držeti se žalované obce jako universální dědičky a universální sukcessorky Františky H. Není tudíž správný názor nižších soudů, že zažalovaný nárok žalobci nepřísluší, neboť jeho podáním ve spisu zn. sp. D 213/29 okresního soudu v O. nelze hledíc na ustanovení § 914 obč. zák. a na celý stav věci rozuměli jinak než tak, že se vzdal svého nároku na zaplacení pohledávky 5000 Kč jen pro ten případ a tedy pod tou výminkou, že žalovaná obec splní příkaz jí Františkou H. jejím testamentem uložený, t. j. že zřídí jesle v zůstavitelčině domě. Ježto žalovaná obec příkaz ten nesplnila a § 710 obč. zák. se na žalobce nevztahuje, bylo hledíc na § 699 obč. zák. (srv. i § 915 obč. zák.) žalobě vyhověti.

Citace:

Čís. 16126. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 699-702.