NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 2

Č. 12067.

Železniční právo. — Vyvlastnění: I. Železničním podnikem ve smyslu zák. o vyvlastnění k účelům železničním lze rozuměti i soukromou vlečku. — II. Zák. č. 30/1878 ř. z. vyhradil posouzení všeužitečnosti železn. podniku výlučně min. žel. v dohodě s min. vnitra. — III. Stavební povolení (schválení projektu železn.) udělené min. žel. je nezbytným podkladem pro vydání nálezu vyvlastňovacího (podle zák. č. 30/1878 ř. z.) zem. úřadem.
(Nález ze dne 9. října 1935 č. 18588/35.)
Prejudikatura: ad I.: Boh. A 11386/34.
Věc: Josef M. a spol. ve Z. (adv. Dr. Kar. Zicha ze Zlína) proti ministerstvu železnic (odb. r. Dr. Vojtěch Vondruška, za zúčastněnou firmu B., akc. spol. ve Z. adv. Dr. Jaromír Růžička z Prahy) o vyvlastnění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Vzhledem k žádosti správy místní dráhy O.—Z.—V. schválilo min. želez. výnosem ze 4. dubna 1932 zásadně projekt na rekonstrukci a rozšíření vlečky firmy B. ve Z. a zaslalo jej zem. úřadu v Brně, aby o něm vykonal politickou pochůzku podle nař. č. 19/1879 ř. z. a 57/1880 ř. z., jakož i řízení vyvlastňovací podle zák. č. 30/1878 ř. z., za předpokladu, že žadatelce bude přiznána všeobecná prospěšnost; v tom směru bylo zem. úřadu uloženo, aby pochozí komise propřiznalo zároveň v dohodě s min. vnitra pro vlečku všeobecnou prospěšnosti podle § 1 vyvlastň. zák.
Vzhledem k tomu, že při komis. jednání, které zem. úřad konal 8. listopadu 1932, byly vzneseny jak proti projektu, tak i proti přiznání prospěšnosti námitky některých účastníků, zejména také dnešních st-lů, byly spisy předloženy min. žel., které nař. rozhodnutím veškeré námitky zamítlo, udělilo stavební povolení pro projektovanou vlečku a přiznalo zároveň v dohodě s min. vnitra pro vlečku všeobecnou prospěšnost pro výkon práva vyvlastňovacího.
Proti tomuto výnosu směřuje stížnost.
Nař. rozhodnutí obsahuje jednak výrok, kterým se projektovaná vlečka zúčastněné strany uznává za podnik všeobecně prospěšný ve smyslu § 1 zák. č. 30/1878 ř. z., jednak výrok, jímž se uděluje stavební povolení pro projekt této vlečné dráhy. Mimo to se v nař. rozhodnutí ukládá zemi úřadu, aby — bude-li o to požádáno — provedl řízení vyvlastňovací.
Prvý z obou výroků, který byl st-lům formálně vydán, skládá se pak ze dvou složek: a) projektovaná vlečka uznává se za podnik železniční, který může býti v zásadě nositelem vyvlastňovacího práva podle shora cit. zák., b) tomuto železničnímu podniku přiznává se kvalita vše- obecné prospěšnosti. Proti prvé složce tohoto výroku stížnost nemá námitek, přiznávajíc, že železničním podnikem ve smyslu zák. o vyvlastnění k účelům železničním1 lze rozuměti i soukromou vlečku (srv. i Boh. A 11386/34).
Stížnost obrací se jen proti druhé složce zmíněného výroku žal. úřadu, vytýkajíc v podstatě, že žal. úřad pro svůj úsudek o všeobecné prospěšnosti projektované vlečky neměl dostatečného podkladu. Nss však uvážil, že zák. č. 30/1878 ř. z. vyhradil posouzení všeužitečnosti železničního podniku výlučně příslušnému správnímu úřadu (t. j. min. žel. v dohodě s min. vnitra) a že nechce poskytnouti interesentům žádného vlivu na výsledek úředního rozhodnutí o této otázce. To je patrno již z toho, že zákon nepředepsal pro to žádného řízení se stranami, vycházeje patrně z úvahy, že posouzení otázky závisí výlučně na hodnocení poměrů a potřeb veřejných se strany příslušných úřadů správních. Pokud tedy úřad přes to nějaké zjišťování skutkových poměrů provádí, děje se tak jedině k účelům informačním ve formě ankety, nikoli však ve formách řádného správního procesu. Jeví se tedy námitka, vytýkající procesní vady zmíněnému výroku, v nař. rozhodnutí obsaženému, bezdůvodnou.
Druhému výroku žal. úřadu vytýká stížnost nezákonnost, namítajíc, že min. žel. rozhodlo o tom, zda vyvlastnění je nezbytně nutné, což však prý spadá do kompetence zemi. úřadu. Námitka tato příčí se však textování nař. rozhodnutí, jímž bylo zúčastněné straně uděleno stav. povolení pro projektovanou vlečku, kdežto rozhodnutí o vyvlastnění se výslovně vyhrazuje zemskému úřadu.
Je sice pravda, že udělením stav. povolení dává se pevný podklad pro řízení vyviastňovací, neboť zjištění předmětu a rozsahu vyvlastnění, k němuž je povolán úřad zemský, vychází od (schváleného (min. žel.) projektu dráhy. Ale tento postup je v plné shodě s platným právním řádem, zejména s § 19 min. nař. č. 19/1879 ř. z., podle něhož přísluší min. žel. stav. povolení uděliti. Stav. povolení (schváleni projektu) je pak nezbytným podkladem pro vydání nálezu vyvlastňovacího, který předpokládá schválený již projekt. Je proto zem. úřad podle § 17 odst. 2 vyvl. zák. povinen schválení projektu úřadem železničním vyčkati.
V další námitce vytýká stížnost, že stav. komise i žal. úřad nezabýval se náležitě alternativními návrhy, jež st-lé v průběhu komis. jednání předložili, chtějíce tím zřejmě ve smyslu § 16 nař. č. 19/1879 ř. z. uplatňovati, že vyvlastnění jejich majetku není veřejným zájmem odůvodněno.
Žal. úřad však zevrubně odůvodnil, proč pokládá alternativní návrhy st-lů za méně příznivé, nežli projekt předložený stavebníkem. Stížnost ovšem namítá, že vhodnost a účelnost alternativních návrhů nebyla zkoumána za účasti znalců, jejichž slyšení st-lé navrhli. Než žal. úřad zamítl návrh znaleckého důkazu, vysloviv, že podle předpisů železničního práva stavebního není slyšení zvláštních znalců v řízení o stavbách železničních předepsáno. Proti tomu neformátuje stížnost žádných námitek. Avšak i kdyby se ve Vývodech stížnosti dala spatřovati námitka proti právě uvedenému stanovisku žal. úřadu, musela by býti uznána bezdůvodnou, poněvadž právní předpisy o stavbách železničních vskutku neznají důkazu znaleckého, a to patrně v úvaze, že úřady železniční, obsazené odbornými silami, jsou samy způsobilé řešiti odborné otázky bez pomoci znalců. — — —

Citace:

Č. 12067. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 307-309.