Čís. 2614.


Ustanovení §u 14, odstavec druhý, nesp. říz. vztahuje se též k poplatkům notářů jako soudních komisařů.
(Rozh. zc dne 15. května 1923, R I 421/23.)
Stížnost notáře do usnesení rekursního soudu, jímž snížen byl poplatek, přisouzený mu soudem prvé stolice za projednání pozůstalosti, rekursní soud odmítl. Nejvyšší soud nevyhověl rekursu do odmítacího usnesení.
Důvody:
Stěžovatel má pravdu potud, pokud se hledí pouze k výrazu zákona, neboť ovšem odměny notářů vůbec a zejména i odměny jich jako soudních komisařů nazývá zákon, jako notářský řád a zejména »poplatkový tarif« (§ 30) poplatky, kdežto § 14 odstavec druhý n. zn. nesp. říz. mluví pouze o rekursech do rozhodnutí druhé stolice o útratáсh a o poplatcích znalců — nikoli notářů, takže poplatky těchto by v tom nebyly zahrnuty. Ale nemá pravdu, přihlédne-li se k úmyslu zákonodárce, jenž je ten, aby třetí stolíce, Nejvyšší soud nebyl nucen otázkou útrat nebo poplatku vůbec se zabývati, jak to z předpisů §u 528 n. zn. c. ř. s. a §u 14 odstavec druhý n. zn. nesp. říz. v jedno shrnutých jasně plyne. Pak ale není pochyby, že »poplatky« notářů zahrnuty jsou v jeho výrazu »útraty«, což úplně odpovídá obecnému způsobu řeči a smyslu toho výrazu v něm, neboť poplatky notáře vedle hotových nákladu nejsou ničím jiným než odměnou za práce (honorářem), ale honorář pravidelně se zahrnuje pod pojmem útrat, tak zejména honorář za práce advokátní a týmž právem i notářské.
Citace:
Rozhodnutí č. 2224. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 177-178.