Č. 4206.

Dávka ze zábav: I. Nositelem dávky ze zábav jest návštěvník zábavy; podnikatel jest však povinen ji platiti. — II. Podnikatel koncertu nemá nárok na vrácení dávky jim zálohou složené, předloží-li teprve po konaném koncertu potvrzení min. škol. dle § 3 č. 4. dávk. pravidel o tom, že šlo o koncert uznaného umělce.
(Nález ze dne 8. prosince 1924 č. 21373/23.) Věc: Oskar B. v K. proti okresní správní komisi ve Varndorfu o vrácení dávky ze zábav.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l uspořádal dne 8. listopadu 1922 ve V. koncert, při kterém účinkovala operní pěvkyně S. K., koncert byl pořádán při sedadlech a při produkci nebyly podávány pokrmy a nápoje. St-l zažádal dne 31. října 1922 ve smyslu nař. z 27. dubna 1922 č. 143 Sb. u min. škol. o potvrzení, že S. K. jest uznanou umělkyní, aby dosáhl osvobození od dávky ze zábav pro řečený koncert.
Ježto v den koncertu žádost jeho ještě nebyla vyřízena složil dávku částkou 2607 K 55 h provisorně vyhradiv si nárok na vrácení dávky až potvrzení dojde. Měst. úřadem ve V. byla platba tato potvrzena s podotknutím, že st-l až dotčené potvrzení dojde, má zažádati u měst. rady ve V. za vrácení složené dávky. Když pak žádané potvrzení dne 9. listopadu 1922 vydané, že S. K. jest uznanou zpěvní umělkyní, bylo podáním st-le z 23. února 1923 předloženo měst. radě ve V. se žádostí za vrácení zaplacené dávky, nebylo žádosti této měst. zastupitelstvem výměrem ze 16. března 1923 vyhověno s odůvodněním, že min. potvrzení v době, kdy koncert se konal, ještě nebylo vydáno, nýbrž teprve později a že potvrzení tomu nelze přiznati účinnost zpětnou vzhledem k ustanovení prov. nař. o dávce ze zábav (§ 3 č. 4).
Odvolání z tohoto výměru bylo nař. rozhodnutím osk ve V. z důvodu první stolice zamítlo.
O stížnosti vytýkající nezákonnost tohoto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Dle § 3 č. 4 pravidel o vybírání obec. dávky ze zábav, vydaných nař. č. 143/1922 nejsou podrobeny dávce této koncerty kvalifikovaných neb uznaných umělců hudebních (zpěvních) nebo iich souborů, jsou-li splněny ještě další předpoklady, jež v případě dnešního sporu zůstávají mimo úvahu. Za kvalifikované neb uznané umělce nebo jich soubory považují se jenom ti, kdož se o tom vykáží potvrzením min. škol
Toto textování pravidel nedává samo o sobě jasně poznati, v kterém časovém momentu musí řečené potvrzení min. býti vydáno a produkováno (vykázáno), aby nárok na osvobození od dávky byl zabezpečen. Odpověď podává se však z techniky vybírání dávky ze zábav, jak pravidly jest upravena. V daném případě jde o dávku vstupenkovou, a stačí tedy zabývati se technikou této dávky.
Nelze pochybovati, že dle úmyslu zákonodárce nositelem dávky ze zábav má býti návštěvník zábavy. Z positivních ustanovení pravidel nejlépe to ukazuje § 7, odst. 5, kde se určitým návštěvníkům osvobození od dávky ad personam přiznává. Nasvědčují tomu dále i ustanovení §§6, 10 a 15 pravidel.
Jen z důvodů technických jest dle § 4 pravidel povinen platiti dávku podnikatel zábavy, při čemž pravidla v důsledku právě určené povahy dávky předpokládají, že podnikatel dávku zvýšením vstupného přesune na návštěvníka, ponechávajíc mu arci na vůli, jak vůči návštěvníkům zábavy v konkrétním případě svůj poměr co do dávky upraví. Tento poměr mezi podnikatelem a návštěvníkem má však právní význam pro povinnost dávkovou jen potud, že dávka podnikatelem zaplacená se jemu vrací, nebylo-li vstupenek použito nebo bylo-li vstupné vráceno z určitých důvodů (§ 9 pravidel t. j. bylo-li představení odřeknuto nebo přerušeno).
Platba dávky ze vstupného děje se dle § 8 pravidel tím způsobem, že pořadatel zábavy předloží vstupenky před konáním zábavy obecní radě k okolkování, a složí celou částku dávky připadající na vstupenky k okolkování předložené.
Návštěvníka zábavy postihuje dávka tím způsobem, že koupil si vstupenku okolkovanou a v ceně její zaplatil dávku z ní zaplacenou, neboť bez okolkované vstupenky nemá do zábavy přístupu (§§ 6, 10 pravidel).
Je-li však návštěvník dle vůle zákona skutečným nositelem dávky, a postihla-li jej dávka již zaplacením ceny za okolkovanou vstupenku, je jasno, že osvobození návštěvníka jakožto nositele dávky je myslitelno jen tehdy, jestliže osvobození bylo přiznáno již před konáním zábavy, a musí tím spíše právní předpoklady osvobození býti splněny již dříve, nežli zábava (představení) se konala. Z toho plyne, že i potvrzení min. škol., jež dle § 3 č. 4 jest předpokladem osvobození koncertů kvalifikovaných neb uznaných umělců hudebních (zpěvních), musí býti nejen vydáno, nýbrž i vykázáno dříve než okolkovaných vstupenek bylo použito. To se však v daném případě nestalo.
Že by snad v případě dnešního sporu cena vstupenek byla pořadatelem kalkulována již vzhledem k očekávanému osvobození od dávky a že tedy návštěvníci koncertu vůbec dávkou nebyli postiženi, stížnost ani netvrdí, a soud neměl tedy důvodu řešiti právní situaci, která by v takovémto případě nastala.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.