NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 855.

Předmětem zpronevěry mohou býti i svěřené věci zastupitelné, leč že by si vlastník vyhradil pouze obligační nárok na vrácení téhož množství zastupitelných věcí. Zda ten, komu zastupitelné věci byly svěřeny, je může vrátiti, dlužno posuzovati dle doby, kdy mají býti vráceny. (Rozh. ze dne 22. května 1922, Kr I 613/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 21. března 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §§ 181, 183 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného namítá, že o zpronevěře nemůže býti řeči, poněvadž příze je věcí zastupitelnou, při níž ukladateli nezáleží na tom, zda dostane zpět právě touž věc či jinou věc téhož druhu a téhož množství. Tkadlec obdrží prý ku setkání určité množství příze a přejímá pouze povinnost, odvésti jisté množství tkaniva z příze téže jakosti a téhož čísla tak, že, odvede-li je, továrník se neptá, co dělal tkadlec s jeho přízí. Ukladatel není prý dokonce ani s to, poznati, zda jsou to věci původně jeho či jiné věci téhož druhu. Tak bylo prý tomu i v tomto případě, v němž obžalovanému Adolfu V-ovi odevzdána byla příze téhož určitého čísla, tedy příze téže síly a téže jakosti, a to nikoliv zvlášť a odděleně, nýbrž volně, že jí obžalovaný mohl použíti pro sebe, punčochy a ponožky pro onoho neznámého pak plésti buď z vlastní příze téže jakosti nebo z příze, kterou by si byli k tomu cíli opatřil. Možnost tu prý obžalovaný, který je řádným (regulérním«) dosti zámožným obchodníkem a má pletárnu i zásoby příze, kterou obchoduje, měl a přízi prý prodal v přesvědčení, že si jinou přízi v čas opatří a příslušné množství punčoch zhotoví. Musil prý čekati na disposice, jichž se mu však nedostalo, i prodal prý přízi, poněvadž mu překážela. Všeobecně však nelze zmateční stížnosti přisvědčiti. I věc zastupitelná, tedy i příze může býti předmětem svěření, neboť trestní zákon nečiní při zločinu zpronevěry rozdílu mezi věcmi zastupitelnými a nezastupitelnými, tím méně pak lze tvrditi, že zločin zpronevěry jest obmezen jen na věci nezastupitelné. Ukladatel může svěřiti věc druhé osobě v ten způsob, že tato jest povinna vrátiti zase jenom věc svěřenou; v tomto případě zůstává vlastníku věci zachováno vlastnictví k určité jednotce předmětné, právě svěřené. Možno však jest také, že přejímateli jsou svěřeny věci zastupitelné v ten způsob, že vlastník nevyhražuje si vlastnictví určitých jednotek, nýbrž zachovává si jenom obligační nárok na vrácení téhož počtu věcí zastupitelných, které přejímatel může vrátiti ve druhu jakostně i hodnotně stejném, nebo použiti věcí mu svěřených к účelu, smluvenému mezi ním a ukladatelem, a vrátiti pak hodnotu věcí svěřených. Záleží tedy v každém případě na tom, k jaké úmluvě došlo mezi ukladatelem a příjemcem svěřených věcí zastupitelných a teprve podle obsahu této smlouvy možno správně usuzovati, jaký případ svěření nastal. Nalézací soud v tomto bodě nesprávně vinu obžalovaných posoudil a jest proto dán důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. Nalézací soud opřel se ve výroku odsuzujícím jen o zásadní pravidlo, že věc zastupitelná může býti zpronevěřena, neřešil však konkrétně poměr, jaký se vyvinul mezi neznámým odevzdatelem příze a obžalovaným. Ze zjištění nalézacího soudu, že neznámý odevzdal obžalovanému přízi, by mu z ní spracoval punčochy a ponožky, dále, že prohlásil tento neznámý obžalovanému, že příze není jeho, že náleží jeho kolegovi, který přijde později, a všechno řekne, nelze ještě usuzovati na práva a povinnosti vlastníka příze, a práva a povinnosti obžalovaného, zejména, že by tím po stránce objektivní bylo již zjištěno, že obžalovaný měl vrátiti právě přízi, která k němu byla přinesena. Po stránce objektivní chybí k posouzení práv a povinností obžalovaného zejména zjištění, za jakých podmínek vůbec se přijímá příze v okolí obžalovaného v uschování, pokud se týče ke zhotovení punčoch a ponožek. Nejvyšší jako zrušovací soud nemohl proto již ani o objektivní stránce zpronevěry rozhodovati, tím méně pak o subjektivní vině obžalovaného, o níž rozhodovati přísluší jedině soudu nalézacímu na základě všech výsledků ústního přelíčení. Nalézací soud staví se dále na stanovisko, s hlediska § 281 čís. 9 a) tr. ř. nesprávné, že v každém případě k dokonání zpronevěry stačí, že pachatel svěřenou mu věc nemůže na požádání vydati (za sebou zadrží). Pokud jde o věci zastupitelné, jako v tomto případě, dlužno uvažovati, zda obžalovaný mohl vrátiti odevzdateli, pokud se týče vlastníku stejné množství příze téže jakosti a zda tak mohl učiniti v době, kdy mělo dojíti k vrácení příze nebo punčoch a ponožek z ní zhotovených. Nalézací soud vychází ze stanoviska, že stačilo, že obžalovaný přízi prodal, a že již tím bylo vyloučeno, by ji mohl na požádání vrátiti. Dle správného právního názoru dlužno však pro povinnost obžalovaného uvážiti rozsah jeho živnostenského oprávnění a jeho majetkové poměry v době trestného činu za tím účelem, by mohlo býti posouzeno, zda při pravidelném běhu věcí mohlo se právem doufati, že obžalovaný v době, kdy bude povinen vrátiti přízi nebo zboží, z ní zhotovené, si může pro odevzdatele, pokud se týče vlastníka příze opatřiti stejné množství příze téže jakosti. Ani v tomto bodě tedy nelze nejvyššímu jako zrušovacímu soudu rozhodovati, nýbrž bude potřebí, by nalézací soud o poměrech obžalovaného učinil potřebná zjištění a přesně zjistil dobu, kdy obžalovaný měl přízi, pokud se týče zboží, z ní zhotovené, vrátiti. Teprve v tom případě, kdyby obžalovaný podle zjištění nalézacího soudu nebyl s to, by v určené době vrátil přízi téže jakosti a téhož množství, disponoval by bezprávně přízí jemu svěřenou.

Citace:

č. 855. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 301-303.