NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2237.

Útisk (zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. а n.).
Souběh přestupku §u 1 zákona se zločinem veřejného násilí podle §u 98 a), b), tr. zák.
Pouhým útiskem jest jen takové zlé nakládání nebo způsobení takové tělesné újmy, jež nemá dalšího duševního účinku, než přechodnou nevolnost, chvilkový pocit nepříjemnosti. Jakmile jest fysické násilí způsobilé, vyvolati duševní účinky vážnější, časově nebo stupňovitě rozsáhlejší a rovnající se zneklidnění duše (obavě), spadá pod ustanovení §u 98 a) tr. zák.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1926, Zm II 441/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 1. července 1925, jímž byly stěžovatelky uznány vinnými zločinem veřejného násilí vydíráním podle §u 98 písm. a) a b) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zákonné doličování zmatku podle čís. 10 §u 281 tr. ř. lze ve vývodech stížnosti shledati jen, pokud namítá, že by se v jednání obžalovaných mohl spatřovati nanejvýše přestupek §u 1 zákona proti útisku ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n. Avšak nelze souhlasiti s touto námitkou, třebaže jest — ponechá-li se při útisku stranou využitkování tísně a využívání postavení — přisvědčiti názoru stížnosti, že se skutkové podstaty vydírání a útisku liší pouze různou intensitou násilí skutkem nebo vyhrůžkou vykonaného. U psychického násilí [§ 98 a): pohrůžky ublíže- ním na těle, svobodě, cti nebo majetku; § 1 zákona o útisku: pohrůžky újmou na těle, svobodě, cti, majetku nebo výdělku] jest tato hranice vymezena předpokladem v §u 98 písm. b) stanoveným, že pohrůžka musí býti taková, že se jí může v tom, komu hrozeno, hledíc na okolnosti a osobní jeho povahu nebo na důležitost zla, jímž vyhrožováno, vzbuditi důvodná obava. Tento předpoklad jest v napadeném rozsudku formálně bezvadně a s hledisek §u 98 písm. b) zjištěn, jest dokonce zjištěno, že Š. měl důvodně z pohrůžek veliký strach, a nelze proto shledati právní omyl v tom, že nalézací soud podřadil vyhrůžky obžalovaných pod pojem vydírání. U fysického násilí není hranice naznačena obdobnou zákonnou známkou. Ustanovení §u 98 písm. a) tr. zák. předpokládá v tomto směru povšechně konání skutečného násilí, jímž jest — protože § 190 tr. zák. používá zřejmě k vyznačení téhož pojmu slov »urážkou skutkem« — rozuměti jakýkoliv útok na tělesnou nedotknutelnost neb neporušenost jiné osoby, tedy totéž, co naznačuje § 1 zákona o útisku slovy: »kdo s jiným zle naloží nebo mu způsobí újmu na těle«. Přes to dlužno též u fysického násilí hledati právní důvod přísnější kvalifikace a přísnějšího trestu vydírání proti pouhému útisku ve vyšším stupni protiprávnosti a ve větší nebezpečnosti útoku pro chráněný statek, to jest, jelikož chráněným statkem jest svoboda vůle, v tom, zda může vzpírající se vůle osoby, jíž se činí násilí, odolati nátlaku, jímž se působí násilí na její rozhodování, snadněji či jen s větší námahou. Měřítkem toho bude při nedostatku přímých zákonných poukazů obdoba toho, že zákon požaduje pro psychické násilí, má-li býti podřaděno pod pojem vydírání, způsobilost, vzbudili důvodné obavy, t. j. zneklidnění duše, které převyšuje stav pouhé přechodné nevolnosti, chvilkového nepříjemného pocitu, třebaže nedosahuje stavu strachu a nepokoje v §u 99 zmíněného. Pouhým útiskem bude tedy jen takové zlé nakládání nebo způsobování takové tělesné újmy, jež nemá jinakého ani dalšího duševního účinku, než přechodnou nevolnost, chvilkový pocit nepříjemnosti. Jakmile jest fysické násilí způsobilé, vyvolati duševní účinky vážnější, časově nebo stupňovitě rozsáhlejší a rovnající se zneklidnění duše, jež se zove obavou, vymyká se násilí z rámce pouhého útisku a propadá ustanovení §u 98 písm. a) tr. zák. Větší váha duševních účinků fysického násilí není však podmíněna výhradně stupněm újmy, jež nastala na těle dotčené osoby, nýbrž dlužno — právě protože jde i v něm o nátlak na vůli — přihlížeti také k tomu, zda nebyla účinnost fysického násilí sesílena okolnostmi, je provázejícími, obzvláště současnými vyhrůžkami, k těmto tím spíše, že nelze přece co do větší nebo menší intensity nátlaku rozděliti jednotné stejným úmyslem nesené jednání téže osoby v násilí fysické a násilí psychické. Proto nelze shledati právní omyl ani v tom, že nalézací soud podřadil i shora vylíčené zlé nakládání stěžovatelek se Š-em, jež případně nazývá nakládáním surovým, pod ustanovení §u 98 písm. a) tr. zák., zjistiv, že S. měl vzhledem k celkové situaci z vyhrůžek a zlého nakládání strach a že se dal na útěk z obavy, by nebyl ještě poraněn. Bezdůvodnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 2237. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 37-38.