NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10392.

Pokud jest majitelka dívčího pensionátu drobným živnostníkem ve smyslu § 251 čís. 6 ex. ř. v doslovu čl. VIII. čís. 7 cís. nař. ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák.
Drobnému živnostníku nesmí býti exekucí odňata možnost, by dále neprovozoval živnost v dosavadním rozsahu a tak, jak jest i u drobné živnosti třeba, by zůstala schopnou soutěže.
Na rozdíl od velké živnosti, jejíž výnos spočívá ve výhodném zužitkování kapitálu a v podnikatelském zisku, jsou u drobné živnosti i najatá práce i kapitál jen prostředkem umožňujícím vlastní soutěže schopnou činnost, jež zůstává sama podstatným znakem podnikání.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1930, R I 817/30.) K vydobytí vykonatelné pohledávky za majitelkou pensionátu byla povolena exekuce zabavením zařízení pensionátu. Návrh dlužnice na zrušení exekuce z důvodu § 251 čís. 6 ex. ř. soud prvé stolice zamítl. Důvody: Strana povinná žádá vyloučení veškerých v exekuci proti ní zabavených předmětů ve smyslu § 251 čís. 6 ex. ř., odůvodňujíc návrh tím, že provozuje na základě živnostenského listu živnost dívčího pensionátu, k jehož provozování veškeré zabavené předměty nutně potřebuje. Na základě šetření vzal soud za prokázáno, že povinná strana skutečně tuto živnost provozuje a že se dnes, jakž plyne z přípisu magistrátu hlavního města Prahy, stará o 26 chovanek ve stáří 12 až 20 roků, že k živnosti používá celého poschodí domu, skládajícího se z osmi pokojů s příslušenstvím a kuchyně a příslušenství, a že má zaměstnanou jednu učitelku řečí, jednu učitelku hudby, jednu kuchařku, dvě služebné a pradleny. Podle zprávy výkonného orgánu a soudního znalce zaměstnává sedm osob služebného personálu a bydlí u ní 24 chovanek. Podotýká se, že usnesením ze dne 14. června 1930 byla povolena vnucená správa pensionátu. Vymáhající strany vyjádřily se proti návrhu, uvádějíce, že povinná strana není maloživnostnice ve smyslu § 251 čís. 6 ex. ř. Soud dospěl na základě přípisu soudního znalce a magistrátu hlavního města Prahy k názoru, že tu není předpokladu § 251. Povinnou stranu nelze považovati za maloživnostnici ve smyslu § 251 čís. 6 ex. ř. Provozování živnosti pensionátu nebo hotelu předpokládá vždy provovozování živnosti ve velkém. Klavír na př. by byl z exekuce vyňat ve smyslu § 251, kdyby povinná strana byla výkonným hudebníkem aneb učitelkou hry na klavíru, nikoliv však v projednávaném případě, kde povinná strana jaksi jako podnikatelka, majíc dva klavíry, zaměstnává učitelky hudby na klavíru, by dávaly chovankám hodiny. Soud dospěl proto k názoru, že tu není předpokladů § 251 čís. 6 nebo čís. 5, poněvadž zde nejde o duševní povolání, které jest předpokladem použití § 251 čís. 5 ex. ř. Dále se ještě podotýká, že povinná strana jest vdána a že její manžel má příjem, takže ani není odkázána na živnost provozování pensionátu. Rekursní soud návrhu vyhověl a exekuci zrušil. Důvody: Rekursní soud nesdílí názor prvého soudu. Rozhodným jest pro posouzení této otázky vždy rozsah, v němž se živnost provozuje. V tomto případě sestává pensionát z osmi pokojů a kuchyně s přislušenstvím z čehož platí povinná strana 18000 Kč ročního nájmu a bydlí u ní 24 chovanek ve stáří 12—20 roků, které platí měsíčně 500—850 Kč za byt a celé opatření. Strana povinná vede osobně správu pensionátu a působí v něm jako učitelka hry na klavír. Kromě toho zaměstnává ještě učitelku hudby, učitelku řečí i kuchařku, dvě služebné a pradleny. Podle počtu pokojů a podle počtu chovanek musí vždy několik chovanek obývati tutéž místnost, takže jde o živnost provozovanou v drobném. Vždyť by i hotel jen s několika pokoji a s 24 hosty nevybočoval z mezí drobné živnosti, ačkoliv pensionát nelze srovnávati s hotelem, který jest každému veřejně přístupný k přechodnému jen ubytování a vyžaduje jinakého vedení a finančního základu, než pensionát, který má ráz větší domácnosti, v níž jsou chovanky pod bezprostředním dozorem po- vinné strany. Jakž účel pensionátu toho vyžaduje, musí v něm zaměstnány býti ještě další učitelky a služebný personál. Tím však nepřestává podnik živnostenský býti ještě podnikem maloživnostenským, zejména ana strana povinná v něm osobně pracuje. Tomu nasvědčují také platební rozkazy o všeobecné dani výdělkové za rok 1927, 1928, kde dani podrobený ryzí výtěžek činil v prvém případě 45000 Kč a v druhém 60000 Kč, což za dnešních hospodářských poměrů odpovídá pojmu drobného živnostníka. Prodejem zařízení pensionátu byla by povinné straně odňata možnost, by dále dosavadní živnost provozovala v neztenčeném rozsahu, a v intencích zákona však právě jest, by existenčně nejslabší byli chráněni, nikoli zničeni. Považuje proto soud rekursní povinnou stranu za maloživnostnici, stížnosti vyhověl a prohlásil podle § 251 čís. 6 ex. ř. zabavené předměty za vyloučené z exekuce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dlužnice opověděla již dne 6. října 1913 u živnostenského úřadu provozování dívčího pensionátu a provozuje dosud osobně tuto živnost. Bylo zjištěno, že ji provozuje v najatém bytě o osmi pokojích, že u ní bydlí 24 chovanek ve stáří 12 až 20 let, které platí 500 Kč až 850 Kč měsíčně, a že zaměstnává kuchařku, dvě služebné, učitelku řeči a učitelku hry na klavír. Mimo to vyučuje hře na klavír také dlužnice sama. Podle těchto zjištění provozuje dlužnice osobně živnostenský podnik. Spor jest jen o to, zda jest drobným živnostníkem ve smyslu § 251 čís. 6 ex. ř. v novém, čl. VIII. čís. 7 cís. nař. ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. upraveném doslovu. Nejvyšší soud odpovídá na tuto otázku souhlasně se soudem rekursním kladně. Podstatným znakem každé živnosti jest organisace kapitálu, vlastní práce a práce najaté za výdělečným účelem, podstatným znakem drobné živnosti jest, že osobní, a to technická činnost podnikatelova převládá. Ani drobný živnostník neobejde se dnes bez kapitálu a bez najaté práce, na rozdíl od velké živnosti, jejíž výnos spočívá ve výhodném zužitkování kapitálu a v podnikatelském zisku, jsou však u drobné živnosti i najatá práce, i kapitál jen prostředkem umožňujícím vlastní, soutěže schopnou činnost, jež zůstává sama podstatným znakem podnikání. U většího dívčího pensionátu, jenž jest vlastně jenom rozšířenou domácností, spočívá osobní technická činnost podnikatelova v řízení domácnosti, v ustavičném přímém styku s chovankami, v dozoru na ně a ve styku s jejich rodiči. Poněvadž tuto činnost dlužnice při obmezeném počtu chovanek, jež může přijati, může obstarati sama a sama také obstarává, nelze jí upříti výhody přiznané exekučním řádem drobným živnostníkům. Právem byla rekursním soudem exekuce zrušena u všech předmětů užívaných v pensionátě, neboť u drobných živnostníků jsou nezabavitelné všechny věci potřebné k osobnímu dalšímu výkonu výdělečné činnosti. Podle motivů měla býti novým doslovem § 251 čís. 6 ex. ř. rozšířena exekuční ochrana z předmětů nezbytně nutných na všechny předměty, jichž dlužník potřebuje k vy- plácejícímu se a jeho osobním poměrům odpovídajícímu dalšímu provozu živnosti. Drobnému živnostníku nemá býti exekucí odňata možnost, by dále neprovozoval živnost v dosavadním rozsahu a tak, jak jest i u drobné živnosti třeba, by zůstala schopnou soutěže. Stěžovatel namítá, že se nesrovnává s povahou drobné živnosti, když se dlužnici ponechávají také předměty luxusní a drahocenné. Jako se v každé domácnosti vyskytují vedle jednoduchých předmětů určených pro denní potřebu, také dražší předměty pro zvláštní účele a příležitosti, musí i dívčí pensionát, chce-li zůstati schopný soutěže, přizpůsobiti se v té příčině nárokům, jež si chovanky přinášejí z domova. Že však jsou mezi zabavenými předměty i takové, jež pro drahocennost nelze pokládati za potřebné k dalšímu provozu pensionátu v dosavadním rozsahu, jest v rozporu se spisy. Podle znaleckého posudku ze dne 23. května 1930 jest celkové zařízení pensionátu celkem skrovné a značně opotřebované, odhadní ceny jednotlivých zabavených předmětů nepřesahují pak v žádném případě ceny zařízení obvyklého u nezámožného středního stavu.

Citace:

Čís. 10392. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 842-845.