Č. 13039.
Stavební právo: Podle praž. staveb. řádu nezakládá obligační poměr, který se vztahuje k parcelovanému pozemku, pro oprávněného právní postavení strany v parcelačním řízení.
(Nález z 3. listopadu 1937 č. 3946/35-4.)
Věc: František P. v Kozolupech (adv. Dr. Leopold Langer z Prahy) proti rozh. zem. úřadu v Praze ze 7. května 1935 o legitimaci ke stížnosti v parcelačním řízení.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad rozhodnutí stavebního sboru hlav. města Prahy, jímž pro nedostatek legitimace bylo odmítnuto odvolání dnešního st-le z povolení přeparcelace pozemků č. k. 362, 364, 369/1 a 370/1 ve Vysočanech, udělené obci pražské usnesením její městské rady z 21. dubna 1933.
Na sporu je tedy otázka legitimace k opravnému prostředku v řízení parcelačnim.
Otázku tu lze posuzovati jen podle ustanovení pražského staveb. řádu, zejména podle §§ 8—10 tohoto zákona. Na tom nic nezměnil ani správ. řád č. 8/1928 Sb., jehož předpisy o »stranách« (§§ 14 a násl.) nestanoví, kdo má v tom či onom řízení správním postavení strany. Než předpisů správního řádu nelze vůbec použiti na řízení ve věcech stavebních, prováděné obcí se zvláštním statutem v samostatné působnosti, jak nss již v nálezu Boh. A 10086/32 blíže dovodil. Podle svrchu uvedených ustanovení staveb. řádu mohlo by založiti legitimaci k účastí na řízení parcelačním jen vlastnictví pozemku parcelací dotčeného, ať už jde o souseda či o vlastníka pozemku parcelovaného. Staveb. řád neobsahuje žádného ustanovení, z něhož by se dalo vyvoditi, že již obligační poměr, který se vztahuje k parcelovanému pozemku, je s to, aby pro někoho, byť byl faktickým interesentem, založil právní postavení strany v řízení parcelačním. I když se připustí, že omezení vlastnické svobody, jež vznikají z podmínek parcelačního povolení, jsou povahy reálné, neplyne z toho, že v řízení parcelačním má i ten, kdo má z kupní smlouvy nárok na vydání parcelovaného pozemku, má již z titulu tohoto svého nároku vedle vlastníka nebo dokonce místo něho postavení strany.
St-l však ve své stížnosti ani sám netvrdí, že v době rozhodnutí o přeparcelaci, ba ani v době podání odvolání, byl již vlastníkem pozemku, jehož se parcelace týká, nýbrž uvádí toliko, že ústřední zastupitelstvo hlav. města Prahy usneslo se 6. března 1933 prodati mu onen pozemek a že k výzvě rady hlav. města Prahy z 19. dubna 1933 smluvenou kupní cenu zaplatil. Skutečnosti, jež st-l uplatňuje, mohou pro něho zakládati snad obligační nárok proti vlastníku parcelovaného pozemku na splnění kupní smlouvy, nestačí však, aby odůvodnily legitimaci st-lovu k opravnému prostředku proti povolení parcelace, jež bylo nespornému vlastníku pozemku k jeho žádosti uděleno.
Domnívá-li se st-l, že břemeny, jež se povolením parcelace uvaluji na pozemek, který koupil, byl zkrácen ve svém právu z kupní smlouvy uzavřené s obcí pražskou, a že za zkrácení toto odpovídá obec pražská jako navrhovatelka parcelace, nemůže toto tvrzené zkrácení svého práva ze soukromoprávní smlouvy uplatňovati v řízení parcelačním před úřady správními, nýbrž toliko pořadem práva civilního, na který ho žal. úřad správně poukázal.
Pokud stížnost snaží se legitimaci st-le opříti také o jeho postavení obecního poplatníka, je tvrzení to podle §§ 5 a 6 zákona o nss č. 164/ 1937 Sb. nepřípustné novum, kterým nss zabývati se nemůže.