NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 1651.

Podle § 66 odstavec třetí obec. zřízení pro Čechy rozhoduje řádný soud nejen o výši, nýbrž i o důvodu náhradní povinnosti.
Trestním oznámením, k němuž se poškozený připojil jako soukromý účastník, nastává přerušení promlčení, byť pak bylo řízení dle § 90 tr. ř. zastaveno.
(Rozh. ze dne 2. května 1922, Rv I 129/22.)
Žalovaný byl členem městské rady žalující obce a když tato, chtějíc stavěti vodovod, potřebovala zápůjčky, navrhl, by zápůjčka byla ujednána prostřednictvím Julia K-a, jenž za sprostředkování požadoval provisi. Svým vlivem jako praktický právník způsobil žalovaný, že jeho návrh byl přijat a Juliu K-ovi vyplacena provise 52 000 K. Žalující obec domáhala se na žalovaném náhrady provise, ježto, jak se prokázalo, mohla býti zápůjčka opatřena i bez sprostředkování Julia K-a. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic. Námitku nepřípustnosti pořadu práva vyvrátil odvolací soud takto: Výtku zmatečnosti opírá odvolatel o námitku, již v prvé stolici uplatňovanou, že je žalován o náhradu škody, kterou prý způsobil obci jako člen městské rady a finanční obecní komise. V tomto případě že by však byl pořad práva přípustným jen tehda, kdyby bylo předem v řízení samosprávném právoplatně zjištěno, že si nesprávně počínal, že obec poškodil a že je proto povinen, obci škodu nahraditi. Teprve potom že by mohl soud rozhodovati o výši škody. Řešil-li však soud také otázku zavinění, že je prý jednání zmatečným, každým způsobem měla prý býti žaloba zamítnuta alespoň na tu dobu, pokud samosprávné úřady zavinění žalovaného nezjistí. Tyto výtky jsou neoprávněny. Podle § 66 odstavec třetí obec. zřízení je nároky náhradní, jež činí obec proti obecním radním proto, že opomenuli vykonati práce, jim uložené, nebo že nevykonali jich řádně, uplatňovati pořadem práva. Z ustanovení toho nelze nikterak dovozovati, že by soudu náleželo rozhodovati jen o výši škody, nikoli však též o právním důvodu náhradního nároku. Výkladu takovému odporuje samo znění zákona, jež přikazuje soudu rozhodnutí o nároku, tedy o nároku celém. K uplatňování takového nároku se strany obce jest ovšem třeba, aby orgány samosprávné, v první řadě obecní výbor, vyslovily se o tom, zda a v jakém směru je tu porušení povinností se strany obecního radního, a aby stalo se usnesení obecního výboru, že pro porušení to má býti vznesen náhradní nárok proti funkcionáři tomu pořadem práva, poněvadž jde tu o záležitost, která nepatří k obyčejné správě jmění (§ 31 čís. 5 ob. zřízení). Požadavkům těm bylo však v tomto případě vyhověno. Ze spisů městského úřadu v R., založených v trestních spisech, jichž obsah byl při ústním jednání konstatován, vychází, že vyšetřením provisní záležitosti, o kterou jde, byla pověřena zvláštní vyšetřovací komise obecní, že komise ta podala ve schůzi obecního výboru 8. února 1918 zprávu o tom, co vyšetřila ohledně postupu žalovaného v záležitosti té a že k návrhu komise učinil obecní výbor týž den (nikoli 18. září 1919, jak uvádí odvolání) jednomyslně usnesení, že v záležitosti té je podati trestní oznámení, po případě zahájiti civilní spor. Nezáleží na tom, zda byl žalovaný o tomto usnesení vyrozuměn čili nic. Zasedání obecního výboru jsou veřejná, zápisy o nich všem členům obce přístupny, žalovaný byl do schůze té pozván. Ostatně je zřejmo z korespondence mezi právním zástupcem žalovaného Drem E. a žalující obcí R-skou, že žalovaný o usnesení onom v čas zvěděl a do něho stěžovati si mohl. Sám právní zástupce jeho Dr. E. žádal v dopisu z 20. února 1918, aby obec vystoupila proti žalovanému civilní žalobou o náhradu škody, dříve než podá trestní oznámení.
Nejvyšší soud, připojiv se k důvodům odvolacího soudu na vyvrácení námitky nepřípustnosti pořadu práva, uvedl ve věci samé mimo jiné
v důvodech:
Dovolatel neprávem tvrdí, že zažalovaná pohledávka jest promlčena. Škoda nevzešla žalující obci, jak dovolatel mylně se domnívá, již 17. dubna 1916, když oznámil městské radě, že ústavem, který zápůjčku poskytne prostřednictvím K-ovým, jest hypoteční banka a že K-ovi musí provise býti zaplacena, nýbrž teprve usnesením obecního — ne okresního — zastupitelstva ze dne 11. října 1916 o provisi. Žaloba městské obce ze dne 29. září 1919 byla tedy podána u příslušného soudu procesního v zákonné tříleté lhůtě promlčecí. Ostatně soud odvolací má i v tom pravdu, že promlčení bylo přerušeno podle § 1497 obč. zák. 24. února 1918 tím, že žalující městská obec tohoto dne podala u státního zastupitelstva proti žalovanému trestní oznámení, v němž žádala zavedení trestního vyšetřování a prohlásila, že se připojuje jako soukromá účastnice k řízení trestnímu. Dovolatel opírá své opačné mínění jednak o tvrzení, že prý přerušení promlčení může nastati pouze v případě, když trestní udání vede k odsouzení v trestním řízení, nikoli však, když, jako zde, řízení trestní bylo zastaveno, jednak o tvrzení, že prý nebylo v jednání proti němu náležitě pokračováno ve smyslu § 1497 obč. zák., poněvadž žaloba soukromoprávní podána byla teprve prý po více než 2½ roku. Avšak mínění dovolatelovu nelze přisvědčiti ani v onom, ani v tomto směru. Zákon totiž v § 1497 žádá, by proti dlužníkovi bylo zakročeno a v řízení bylo patřičně pokračováno; z toho, že trestní řízení bylo 13. dubna 1918 podle § 90 tr. ř. zastaveno, nenásleduje tedy, že promlčení sluší pokládati za nepřerušené, nýbrž, že přerušení promlčení trvalo od 24. února 1918 do 13. dubna 1918 a že od 14. dubna 1918 počala běžeti nová tříletá lhůta promlčecí, jestliže nebylo v řízení proti žalovanému městskou obcí R. po dni 13. dubna 1918 náležitě pokračováno. Zastavením trestního řízení totiž nebyl náhradní nárok žalující obce prohlášen nepřípustným ve smyslu poslední věty § 1479 obč. zák., nýbrž obec tato byla s nárokem svým jen odkázána na pořad práva. V nové tříleté lhůtě promlčecí však obec podala soukromoprávní žalobu, pročež není třeba zkoumati, zdali obec po zastavení trestního řízení náležitě pokračovala proti žalovanému čili nic.

Citace:

č. 1651. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 451-453.