NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4297.

Skutková podstata zločinu neoznámení trestných podniků podle § 12 čís. 1 odstavec druhý zákona na ochranu republiky předpokládá nejen zjištění, že se chystal podnik vykazující objektivně skutkové znaky zločinu přípravy úkladů podle § 2 zákona, nýbrž i ve směru subjektivním, by si byl pachatel, jemuž se dává za vinu opomenutí podle čís. 1 odst. 2 § 12 zákona, vědom toho, že závadná činnost, o níž se věrohodným způsobem dověděl, vykazuje objektivně skutkové znaky trestného činu, který se chystá (po případě i vykonává), a že přes tuto vědomost úmyslně neučinil předepsané oznámení.
Pro pojem »dověděti se« (§ 12 čís. 1 odst. 2 zák. na ochr. rep.) nestačí již podezření, nýbrž vyhledává se vědomí pachatelovo, že se chystá podnik zákonem předpokládaný.
Nezáleží na menší nebo větší nebezpečností prostředků, použitých k přivodění zločinného účinku, jaký předpokládá § 2 zák. na ochr. rep., nýbrž stačí k tomuto zločinu objektivní způsobilost prostředků přivoditi zákonem zapovězený účinek vůbec; mohlo by proto pachatele zločinu podle § 12 čís. 1 odst. 2 cit. zák. omlouvati jen, že se dověděl o nějakých přípravách s hlediska § 2 cit. zák. bezvýznamných s ohledem na absolutní nezpůsobilost volených prostředků k dosažení cíle v § 2 naznačeného.
(Rozh. ze dne 8. října 1931, Zm I 173/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmatečním stížnostem obžalovaných do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 1. prosince 1928, pokud jím: byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem neoznámení zločinných podniků podle § 12 čís. 1 odst. 2 zákona na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek v odsuzující části ohledně stěžovatelů jako zmatečný a věc vrátil soudu první stolice, by ji v tomto rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmatečním stížnostem obžalovaných Rudolfa M-a a Alberta H-a nelze upříti oprávnění, pokud vytýkají rozsudku, dovolávajíce se důvodů zmatečnosti čís. 5 § 281 tr. ř. — což činí stížnost Alberta H-a věcně pod vývody věnovanými číselně citovaným důvodům čís. 9 a), b) § 281 tr. ř. — nedostatek důvodů ve směru subjektivním. Oba obžalovaní byli uznáni vinnými zločinem podle § 12 čís. 1 odst. 2 zákona na ochranu republiky, spáchaným tím, že dověděvše se věrohodným způsobem, že se chystá zločinný podnik podle § 2 cit. zákona, opomenuli to neodkladně oznámiti předepsaným způsobem úřadu. Podle příslušných předpisů zákona vyhledává se ke skutkové podstatě zločinu, o nějž jde, by bylo nejen zjištěno, že se chystal podnik vykazující objektivně skutkové znaky zločinu přípravy úkladů podle § 2 zákona na ochranu republiky, nýbrž i ve směru subjektivním, by si byl pachatel, jemuž se dává za vinu opomenutí podle čís. 1 odst. 2 § 12 cit. zák., vědom, že závadná činnost, o níž se věrohodným způsobem dověděl, vykazuje objektivně skutkové znaky trestného činu,, který se chystá — po, případě i vykonává — a že přes tuto vědomost úmyslně neučinil předepsané oznámení. Napadený rozsudek zjišťuje v první části, jakým způsobem pořádal spolek »Sudetendeutscher Heimatbundi« tak zvaný letní tábor v B. v srpnu 1925; jak byli účastnící ubytováni; kdo byl představeným tábora; že v něm panovala přísná kázeň, téměř vojenská, a že tělesná cvičení byla větším dílem rázu vojenského, při čemž cvičení vedl poddůstojník říšsko-německé obrany. Rozsudek zjišťuje, přimykaje se tu v podstatě k posudku vojenských znalců, ohledně řečeného spolku a ohledně četných osobností, vedoucích a navštěvujících onen tábor, jejich politické nazírání a jejich ilegální iredentistickou činnost, směřující proti jsoucnosti Čsl. republiky — a zmiňuje se i o velezrádných výrocích k účastníkům táboru při návštěvě v P. Okolnosti ty opodstatňují závěr a ani zrušovací soud nepochybuje, že skutečně šlo o podnik,,chystající přípravu úkladů podle § 2 zák. na ochr. republiky. Nepochybuje ani o tom, že účastníkům tábora muselo vzejiti podezření, že by mohlo jíti o takový podnik. Leč zákon předpokládá v § 12, že se pachatel musí dovědětí věrohodným způsobem o takovém, podniku. »Dověděti se« však znamená, že pachatel musí věděti, že se chystá podnik oné povahy; nestačí proto ke skutkové podstatě § 12 cit. zákona již podezření, nýbrž vyhledává se vědomí pachatelovo, že jde o onen trestný čin. Napadený rozsudek pak v odstavci začínajícím slovy »není však žádné pochyby ...« na straně sedmé důvodů se ovšem zabývá tímto vědomím, spokojuje se však úvahami zcela povšechnými, týkajícími se snad vědomí účastníků tábora vůbec, aniž rozřešil otázku zavinění s individuálního stanoviska stěžovatelů a s ohledem na způsob jejich obhajoby. Nelze proto upříti oprávnění zmatečním stížnostem obžalovaných, pokud vytýkají tomuto výroku nedostatek důvodů podle čís. 5 § 281 tr. ř. Podle úpravy rozsudku nelze pochybovati o tom, že se rozsudkový výrok ve směru subjektivním, ve směru vědomí stěžovatelů, že se chystá zločinný podnik podle § 2 zák. na ochranu republiky, neopírá jen o postřehy, které učinili obžalovaní v táboře ohledně kázně a výcviku po vzoru vojenském, nýbrž že dalším rozhodným článkem pro závěr soudu o subjektivní zodpovědnosti obžalovaných byly i v první části rozsudku zjištěné okolnosti o ilegální iredentistické činnosti osobností, řídících a navštěvujících tento tábor, jakož i ony velezrádné výroky k účastníkům táboru při návštěvě v P.
Vždyť pokud by soud, poukazuje prostě k posudku vojenských znalců, měl na mysli svými úvahami vyjádřili, že již poznatky obžalovaných ohledně kázně v táboru a výcviku v něm po vzoru vojenském, byly postačitelné pro jejich vědomi v naznačeném směru, byla by odůvodněna výtka stížnosti, že, pokud bylo k zjištění toho, zda kázeň (výcvik) v táboru poukazuje na podnik povahy § 2 zák. na ochranu republiky, třeba si vyžádali potřebné vysvětlení výslechem vojenských znalců, nepostačil by k usvědčení obžalovaných jen poukaz na obsah tohoto znaleckého posudku, nýbrž musely by soudem býti uvedeny důvody, že a proč obžalovaní jako laici musili na základě svých postřehů ohledně kázně a výcviku v táboru dospěli k témuž závěru, jako znalci na základě svých odborných vojenských zkušeností. Leč pokud í soud ze spojitosti s dalšími skutečnostmi shora uvedenými — politické nazírání a projevy osobností tábor vedoucích a navštěvujících, výzvy v P. — usuzuje na vědomí obžalovaných o pravém účelu letního táboru, jest výrok ten právem napadán zmatečními stížnostmi pro formální vadnost. Již shora bylo uvedeno, že rozsudková zjištění ohledně politického smýšlení a podvratné činnosti oněch osobností, směřující právě proti republice. soud převzal z posudku znalců vojenských, jimž jsou vzhledem k jejich odborným vědomostem veškeré tyto podrobnosti o povaze a činnosti oněch osobností známé. Leč podle kterých konkrétních skutečností mohl soud tytéž vědomosti předpokládati u obžalovaných, a podle kterých konkrétních činů, ústních projevů — a pod. — oněch osobností právě stěžovatelé museli věděti, o jaké činitele tu jde, a jaké jest jejich nazírání na Čsl. republiku, a jaké jsou jejich cíle v tomto směru, a že a proč jsou tyto jejich cíle ve zřejmé věcné, souvislosti s oním letním táborem, rozsudek neuvádí. Rozsudek ani nezjišťuje, zda právě stěžovatelé byli přítomni a slyšeli a též si uvědomili význam oné výzvy, která byla při návštěvě v P. na konci tábora učiněna. Tohoto zjištění bylo tím spíše zapotřebí, an obžalovaný H. ve svém, protokolu tvrdí, že přednášky v táboru nesměřovaly proti svrchovanosti Československé republiky, a že v P. vůbec žádného říšsko-německého důstojníka neviděl, a řeči takového důstojníka přítomen nebyl, a an ani M. nikdy nepřipustil, že v P. onu výzvu slyšel, a jinak alespoň při hlavními přelíčení tvrdil, že řeči v táboru byly podle, jeho dojmu teoretické a profesorské, že Čsl. republika podle obsahu přednášky o střední Evropě německé národnosti neměla zmizeti, a že oslovení účastníků »důstojníky« pokládal jen za frázi.
Nalézací soud nesměl se ve svých důvodech spokojiti všeobecnými úvahami, jak jsou v odstavci počínajícím, slovy: »Není však žádné pochyby ....«, nýbrž musil ohledně každého stěžovatele individuelně zjistiti, z jakých důvodů má za to, že neměl pochybnosti o účelu tábora a o úmyslu pořadatelů. Zejména bylo by důležité v tomto směru uvažovati i o tom, zda stěžovatelům byl znám význam a dosah vlajky v táboru vztýčené ve smyslu nazírání na ni s hlediska pořadatelů, poněvadž by po případě i táto okolnost mohla býti oporou pro posuzování, zda stěžovatelům byl znám i účel tábora a cíle a úmysly pořadatelstva. S ohledem na tyto základní vady rozsudku ve směru subjektivním bylo zmatečním stížnostem obou obžalovaných vyhověti a věc vrátiti soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Hledíc k tomuto opatření, netřeba se zmiňovati o dalších námitkách zmateční stížnosti ve směru formálním, a připomíná se jen po stránce právní, že podle toho, co je v rozsudku zjištěno o přípravách podle § 2 zák. na ochr. republiky, soud neshledává chystání zločinného podniku, o němž se stěžovatelé dověděli věrohodným způsobem a jež ppomenuli oznámiti, v chystání zločinného podniku podle § 2 odst. 1 zákona na ochranu republiky, jak se zmateční stížnost- obžalovaného M-a mylně domnívá, nýbrž v Chystání zločinného podniku uvedeného v odstavci 3 § 2 zákona na ochranu republiky, což vyplývá zejména z odstavce důvodů rozsudkových, počínajících slovy: »Není však žádné pochyby ....«, kde soud zcela výstižně dovozuje, že šlo o přípravné práce ke sbírání, organisování a cvičení sil pro potřebu budoucí ozbrojené moci určitého národa k cíli násilné změny ústavy Čsl. republiky a t. d. Pokud posléze stížnost Rudolfa M-a naznačuje, že oněmi rozsudkem zjištěnými přípravami úkladů vzhledem k jejich nepatrnosti nikdy nemohla býti vážně ohrožena jsoucnost zdejšího státu, stačí připomenouti, že nezáleží na menší nebo větší nebezpečnosti prostředků, použitých k přivodění zločinného účinku, jaký předpokládá § 2 zákona na ochranu republiky, nýbrž stačí k naplnění zákonných znaků tohoto zločinu objektivní způsobilost přivoditi onen zákonem zapovězený účinek vůbec; pachatele zločinu podle § 12 čís. 1 odst. 2 cit. zák. mohlo by tedy omlouvati jen, že se dověděl o nějakých přípravách s hlediska § 2 cit. zák. bezvýznamných s ohledem na absolutní nezpůsobilost volených prostředků k dosažení cíle v § 2 naznačeného.

Citace:

Čís. 4297. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 515-519.