NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 1480.

Žalobu o rozluku nelze za řízení změniti v žalobu o rozvod manželství od stolu a lože.
(Rozh. ze dne 14. února 1922, R I 99/22.)
V řízení o žalobě o rozluku manželství vznesl žalobce návrh, by pro případ zamítnutí žaloby o rozluku manželství bylo uznáno na rozvod manželství od stolu a lože z viny žalované. Žalovaná se proti návrhu ohradila, soud prvé stolice však přes to návrh připustil. Rekursní soud zamítl navrhované rozšíření žalobního žádání. Důvody: Žalobcem navržené rozšíření žalobního žádání obsahuje změnu žalobního nároku. Změnu tu, s níž strana žalovaná souhlasu neprojevila, pokládá rekursní soud po rozumu § 235 odstavec druhý a třetí c. ř. s. za nepřípustnou, poněvadž řízení o rozluku manželství je ve smyslu § 13 poslední odstavec zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. řízením officiosním, kdežto řízení o rozvod manželství od stolu a lože podléhá všeobecným předpisům civ. řádu soudního. To vyplývá jasně z předpisů § 4 dvor. dekr. ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s. a z ustanovení § 6 min. nař. ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák., dle něhož soudce nesmí přihlížeti k neuplatňovaným příčinám rozvodu, tudíž jest omezen návrhy stran, a ze srovnání těchto předpisů s ustanovením §§ 9 a 10 posléze cit. nař., dle nichž má místo úřední šetření pouze v případě neplatnosti nebo rozluky manželství. Také důvody, pro které uznáno býti může na rozvod ve smyslu § 109 obč. zák., nejsou totožný s důvody, pro něž žalovati lze o rozluku dle § 13 zák. rozlukového, a nemůže proto změna žaloby jíti tak daleko, by projednávalo se o nároku, k jehož uplatňování předepsáno jest zcela jiné řízení než k uplatňování původně zažalovaného nároku. Změna ta vzhledem k různosti důvodů, o něž by se ten a onen nárok opíral, způsobila by též valné stížení a průtah jednání. Názor prvého soudu, že navržená změna jest již proto přípustnou, že sám rozlukový zákon v § 13 lit. i) připouští možnost, že nemusí býti uznáno hned na rozluku, nýbrž že muže býti uznáno napřed na rozvod od stolu a lože, není správným, neboť výrok tento jest pouze v tom případě přípustným, žaluje-li se na rozluku pro nepřekonatelný odpor, v ostatních případech § 13 pod lit. a)—h) uvedených však výrok ten přípustným není. Žalobce sice uplatňuje také důvod rozlukový dle § 13 lit. i) rozl. zák., ale důvodu toho použíti nelze, poněvadž se žalovaná k žádosti za rozluku pro nepřekonatelný odpor nepřipojila.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Netřeba blíže odůvodňovati, že eventuální žalobní návrh, aby místo původně navrhované rozluky manželství podle § 13 lit. e), f), h), i) zá- kona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., bylo z viny žalované strany nalezeno na rozvod manželství od stolu a lože z viny žalované, obsahuje v sobě změnu žalobního důvodu. Žalobce to také beze všeho uznává, míní však proti názoru rekursního soudu, že připuštění jeho eventuálního žalobního návrhu by nezpůsobilo ani značného stížení ani průtahu jednání, a že ani rozdílnost řízení není tak podstatná, by mohla býti pokládána za důvod jeho zamítnutí. Třeba že v tomto sporu, v němž návrh na změnu žalobní prosby byl podán již takřka na konci průvodního řízení, nebylo by třeba obávati se značného stížení ani průtahu jednání (§ 235 odstavec třetí c. ř. s.), přece podstatný a zásadní rozdíl soudního řízení v obou případech vylučuje, by návrhu žalobcovu mohlo býti vyhověno. Jak sám stěžovatel připouští, jest řízení o žalobě na rozluku manželství řízením officiosním, v němž soudu jest se říditi kromě předpisů civil. soudního řádu ustanoveními § 8 a násl. nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák., pokud se týče § 13 a násl. dvorského dekretu ze dne 25. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s. s tou obměnou, že dle čl. V. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. se neustanovuje obhájce svazku manželského. Prvý rok i žalobní odpověď odpadá, za to jsou vzhledem k zásadě vyhledávací novoty v rámci uplatněného důvodu rozluky přípustný v řízení opravném, vyšší stolice nejsou vázány zjištěními nižších soudů, a mohou, jsouce povinny z moci úřední oceňovati výsledky průvodního řízení, naříditi doplnění neúplného řízení průvodního, a za tím účelem, i když neúplnost řízení ani nebyla vytýkána, buď samy provésti nové důkazy (II. stolice), pokud se týče zrušiti rozsudek a naříditi doplnění důkazů (III. stolice). Naproti tomu v řízení o žalobě na rozvod manželství od stolu a lože jest třeba naříditi prvý rok, při němž rozsudek pro zmeškání, v řízení prv uvedeném vyloučený, může býti vydán a jest udělení lhůty žalované straně k podání žalobní odpovědi obligatorní. Pro řízení opravné platí ustanovení § 461 a násl. civ. soudního řádu, a jsou v něm jmenovitě novoty vedle § 482 c. ř. s. vyloučeny. Dle toho nejde tu — jak míní stěžovatel — o mezeru v zákonodárství, není-li zde zákon- ného ustanovení, které by strany opravňovalo po provedeném řízení rozlukovém žádati za povolení rozvodu manželství, a to, co zákonem stanoveno jest při žalobě o rozluku pro nepřekonatelný odpor (§ 13 lit. i) zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.), nelze rozšiřovati na žaloby, v nichž se uplatňují také jiné důvody rozluky.

Citace:

č. 1480. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 142-143.