NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 1

Spor
(civilní).
I. Pojem.
Spor je jednání, jímž se domáhá jedna strana (žalobce) soudního rozhodnutí o určitém nároku soukromoprávním, jenž jí přísluší proti osobě druhé (žalovanému). Osoby ve sporu zúčastněné jsou tedy žalobce a žalovaný neb jich zástupci (strany sporné). Soud pak pečuje o zachování pořádku, řídí a rozhoduje spor.
II. Předmět sporu.
Předmětem sporu jest právo materielní, jehož uznání neb provedení se žalobce žalobou domáhá. Náležitosti žalovatelnosti nároku právního vyplývají dílem z práva hmotného, dílem z práva procesního. Ježto pak práva mohou býti různá, jest i předmět sporu rozličným. Srv. čl. Žaloba. Zvláště důležitou je však hodnota předmětu sporného a sice jednak pro určení soudu, jednak i pro způsob řízení, které zavésti sluší pro ten neb onen spor.
1. Hodnota předmětu sporného je důležitou předkem pro věcnou příslušnost’:
a) Okresní soudy rozhodují o sporech, jež se týkají nároků majetkových, zahrnujíc v to i spory mandátní, jestliže hodnota sporného předmětu nepřesahuje 500 zl., a spory ty nejsou dle své povahy bez ohledu na hodnotu předmětu sporného přikázány sborovým soudům I. stolice. Bez ohledu na hodnotu předmětu sporného přikazuje dále § 49 č. 2 — 8 jur. nor. soudům okresním jisté spory, jež jim částečně již dle staré jur. nor. příslušely (viz čl. Příslušnost’ soudní civilní).
b) Samostatným soudům obchodním a soudům obchodním a námořským přikázány jsou spory uvedené v § 51 č. 1 — 5 jur. nor., když hodnota sporného předmětu převyšuje 500 zl. (viz čl. Soudy obchodní a Příslušnost’ soudní civilní). Soudy okresní ve věcech obchodních a námořských vykonávají v místech, kde zřízen je samostatný soud obchodní neb námořský, pravomoc ve sporech z jednání a poměrů právních v § 51 č. 1 a 2 jur. nor. naznačených, jestliže hodnota sporného předmětu nepřevyšuje 500 zl. (§ 52 jur. nor.).
2. Vypočtení a určení hodnoty sporného předmětu.
a) Zásady všeobecné.
α) Pro vypočtení hodnoty rozhodna je doba podání žaloby.
ß) K příbytku, plodům, úrokům, škodám a útratám, jichž se žalobce domáhá co povinností vedlejších, se při vypočtení hodnoty nepřihlíží. γ) Více nároků, jichž domáhá se v téže žalobě některá strana neb společník ve sporu, se sečtou dohromady.
δ) Požaduje-li se jen část’ kapitálu, rozhoduje celý obnos pohledávky ještě nezapravené.
ε) Požaduje-li se obnos, o který převyšuje pohledávka jedné strany pohledávku strany druhé ku platnosti přiváděnou a ku kompensaci se hodící, rozhoduje obnos původní pohledávky žalobcovy.
ζ) Nabídne-li se žalobce přijati na místo původního předmětu určitou sumu peněz neb požaduje-li alternativně buď původní předmět neb určitou sumu peněz, jest suma peněz v žalobě udaná rozhodnou pro posouzení příslušnosti.
η) Ve všech ostatních případech, kde jest hodnota předmětu sporného v penězích nezáležejícího rozhodnou pro určení příslušnosti, udej žalobce hodnotu tuto v žalobě. To platí zvláště o žalobách určovacích.
ϑ) Při určení hodnoty předmětu sporného nepřihlíží se k plnění vzájemnému, k němuž je žalobce povinen.
ι) Při sporech, jejichž předmětem je jen pojištění pohledávky nebo právo zástavní rozhoduje pro určení hodnoty předmětu sporného obnos pohledávky, neb má-li předmět zástavy menší hodnotu, tato hodnota.
χ) Byla-li žaloba podána u soudu sborového I. stolice a shledá-li soud, že je cena předmětu sporného ve smyslu § 56 odst. 2. stanovená přemrštěnou, může, je-li zároveň pravděpodobným, že by správným oceněním věci nedosáhla hodnota sporného předmětu výše odůvodňující příslušnost’ soudu sborového, naříditi z moci úřední šetření směřující k vyhledání pravé hodnoty předmětu sporného, zejména slyšeti strany, předsevzíti ohledání a též, pokud se tak státi může bez značného nákladu a bez zvláštních průtahů, vyžádati si dobrozdání znalců. To státi se může dle potřeby též již před nařízením ústního jednání.
b) Ustanovení zvláštní.
α) Hodnota nároku na úroky, důchody, plody neb jinaké opakující se požitky a dávky určuje se násobkem roční dávky, různým dle doby, na které právo je zřízeno (je-li zřízeno navždy, dvacetinásobným obnosem roční dávky; je-li zřízeno na dobu neurčitou neb na dobu života, desateronásobným obnosem; je-li zřízeno na dobu určitou, určuje se hodnota celkovým obnosem budoucích příjmů, jenž však nikdy nesmí převyšovati dvacetinásobný obnos roční dávky.
β) Je-li trvání poměru pachtovního nebo nájemného sporným, rozhodným je pro určení hodnoty obnos nájemného (pachtovného), připadajícího na veškerou dobu spornou (§ 58 jur. nor.).
γ) Při žalobách o vykonání prací neb jinakých osobních plnění, o snášení neb opomenutí, o projevení vůle pokládá se výše interesse žalobcem udaného za hodnotu předmětu sporného (§ 59 jur. nor.).
δ) Za hodnotu nemovitosti podrobené dani pozemkové neb činžovní pokládá se obnos, ke kterému se přihlíží při vyměření daně (§ 60 jur. nor.).
III. Strany sporné.
Strany mohou, pokud v zákoně není nic jiného ustanoveno, předsebráti procesní úkony buďto samy nebo skrze zmocněnce (§ 26 c. ř. s.). V řízení před okresními soudy mohou se strany dostaviti osobně anebo dáti se zastupovati neadvokáty, kdežto před soudy sborovými první instance a přede všemi soudy vyšší instance musí dáti se zastupovati advokáty (proces advokátsky § 27 civ. ř. s.) Předpis § 27 civ. ř. s. nevztahuje se k řízení první instance ve věcech manželských, a pokud zákon nic jiného neustanovuje, také k těm procesním úkonům, které konají se před soudcem dožádaným nebo z příkazu činným, před přednostou soudu nebo předsedou senátu; předpis tento neplatí také pro prohlášení a úkony, které předsevzíti jest v soudní kanceláři. Pokud není nařízeno zastoupení advokátem a nepřevyšuje-li sporný předmět na penězích nebo hodnotě peněžité částku 500 zl., může každá svéprávná osoba mužského pohlaví zřízena býti za zmocněnce (§ 29 civ. ř. s.). Viz čl. Plnomocemtví ke sporu.
1. Povinnosti soudcovy.
a) Soudce má dáti stranám práva neznalým a advokátem nezastoupeným potřebné návody ku provedení jejich procesních úkonů a poučiti je o právních následcích s jejich jednáními nebo opomenutími spojených.
b) Zvláště má soudce, když prohlašuje své rozhodnutí, s důrazem upozorniti takovéto strany na lhůtu, ve které rozhodnutí může v odpor vzato býti opravným prostředkem, a na zákonná ustanovení, která předpisují, aby pro podání opravného prostředku zřízen byl advokát za procesního zmocněnce (§ 432 c. ř. s.); stojíť často naproti soudci žalobce i žalovaný, jenž neví z pravidla co má učiniti, aby došel příznivého rozsudku. Tím mění se zároveň velmi značně postavení soudcovo vůči stranám. Nedostatek přispění právního přítele musí býti soudcovým poučováním potud nahrazen, pokud jest to nutno pro postup řízení a pro uchránění strany od nezaviněných právních ujem. Takovéto soudcovské intervence jest vůbec potřebí, avšak jmenovitě při zavedení nového zákona procesního, jehož znalost může se teprve po delší době v obyvatelstvu vžíti; budiž tedy soudci zásadně uložena povinnost, aby stranám návody potřebné k předsebrání procesních úkonův udílel, je přiměřeným poučováním právním podporoval. Zvláště důležito jest nadto při označování předmětů soudcovského poučování toho dbáti, by stranám pro neznalost práva nebyla odnímána možnost, aby soudcovská rozhodnutí právními prostředky v odpor braly. Následkem toho, že chyběti bude pomoc advokátova, dostaví se strany v řízení před soudy okresními samy k soudu. Účast na soudním roku bude však — jmenovitě na venkově — straně ukládati často velké oběti času i práce. Tím řízení ještě se zdraží. Bude se třeba vystříhati odročování rokův aneb aspoň bude třeba je obmezovati, ještě více, než v řízení před sborovými soudy, neboť ke všem ostatním ujmám přidružila by se zde ještě ta, že by strany tím snadno byly zdržovány v provozování hospodářství a poškozovány (§§ 295 až 296 motivů vládní předlohy).
2. V řízení před soudy okresními mohou strany, nejsou-li zastoupeny advokáty, podati žalobu i všechny žádosti, návrhy a oznámení, jež jest učiniti mimo ústní jednání, do protokolu (§ 434 c. ř. s.). Jestliže by písemně podaná žaloba podle mínění soudcova potřebovala v některé věci doplnění nebo vysvětlení, nebo jsou-li tu pochybnosti o tom, že by řízení mělo býti zavedeno, soudce má žalobci, není-li advokátem zastoupen, před vyřízením žaloby dáti potřebný návod ku přiměřenému doplnění neb opravení. Jestliže žaloba ústně do protokolu daná jeví se býti nepřípustnou pro vyloučení pořadu práva, pro nepříslušnost soudu, pro nedostatek osobního oprávnění k žalobě nebo pro nedostatek procesní způsobilosti žalovaného, budiž o tom žalobci uděleno poučení ústně nebo k žádosti písemně, rovněž i, když žaloba patrně jest neodůvodněna. Sepsání žaloby však nesmí býti odepřeno, když žalobce přes poučení setrvá na protokolování (§ 435 c. ř. s.). Dále může v řízení před okresními soudy v určité soudní dny, které napřed buďte ustanoveny a na soudním domě ohláškou oznámeny, žalobce s odpůrcem i bez předvolání k soudu se dostaviti, aby zahájili právní rozepři a o ní jednali. V této případnosti žalobní prosba budiž zapsána v jednacím protokole (§ 439 c. ř. s.)
3. Náklady soudní.
Co se týče otázky nákladů, platí tato ustanovení: Za svou osobní námahu nemůže strana ani vedlejší intervenient při stanovení procesních nákladů žádati náhrady. Jestliže třeba bylo, aby strana k soudu osobně se dostavila, a zejména dostaví-li se strana v řízení před okresními soudy beze zmocněnce, budiž náhrada dána za škodu promeškáním času vzniklou i za výdaje cestovní. Je-li strana zastoupena zmocněnci, kteří nenáležejí ke stavu advokátskému nebo notářskému, podlehlý odpůrce přidržán buď toliko k náhradě kolkových a jinakých státních poplatkův a nutných hotových výdajů vedením rozepře způsobených. Ustanovení toto však neplatí pro nároky na náhradu nákladů stranám finanční prokuraturou zastoupeným (§ 42 c. ř. s.). O zastoupení stran viz čl. Plnomocenství ke sporu.
IV. Společenství ve sporu.
Společenství ve sporu záleží v tom, že ve sporu civilním vyskytuje se na straně aktivní nebo passivní neb na obou stranách více podmětů, t. j. buď více osob žaluje aneb je žalováno. Společenství ve sporu bývá též nazýváno subjektivním hromaděním žalob protivou k objektivnímu hromadění, které v tom záleží, že touže žalobou se více nároků vymáhá, pokud se týče, předmět sporný je v jednom a témže sporu mnohonásobným. Ullmann definuje společenství ve sporu, pokud se týče, subjektivní hromadění žalob, co spojení více sporů k témuž řízení; proti této definici lze však uvésti, že lze výraz »více sporů« vykládati též tak, že k povaze společenství ve sporu vyžaduje se mnohosti sporných předmětů, kdežto při subjektivním hromadění žalob nejedná se vždy o více, nýbrž často též jen o jediný nárok právní, který vyplývá z více předmětů právních mezi sebou souvislých, pokud se týče, vzniká pravidelně z téhož právního poměru, takže, jak Ullmann sám podotýká, je základem společenství ve sporu jednota důvodu vzniku žaloby (§ 4 c. ř. s.), neb společenství práva (§§ 890, 891 o. o. z. spoluvlastnictví, spoludržení). Hinschius pojímá společenství ve sporu co mnohost’ nároků a závazků, které se týkají téhož předmětu a vznikají z téhož základu žalobního, kterou označuje co vlastní společenství ve sporu protivou k nevlastnímu, kde různé nároky jistým způsobem mezi sebou souvisejí. Též tato definice, která stotožňuje vlastní společenství ve sporu se subjektivním hromaděním žalob, nevlastní pak s objektivním, postrádá podstatného znaku, že při prvém není vždy třeba plurality nároků neb závazků k existenci společenství ve sporu ve vlastním a nejužším slova smyslu, neboť většinou se asi v životě právním přihodí, že vznikne více osobám jediný nárok společně, neb více osobám jediný závazek společně. Podstatným znakem společenství ve sporu, pokud se týče, subjektivní kumulace žalob, je vždy jen mnohost’ osob, které se téhož sporu zúčastní co žalobci a žalovaní, jak název »společenství« jasně naznačuje, bez ohledu na to, zda se domáhají účastníci ve sporu jednoho nebo více nároků nebo zda jsou žalováni z téhož neb více závazků. Případně označuje Ullmann aktivní společenstvo ve sporu co spojení více osob k provedení nároku nebo vícenásobných nároků (spolužalobci), tudíž co dobrovolné společenstvo ve sporu na rozdíl od pasivního (nedobrovolného) společenstva ve sporu (spolužalovaní).
A. Zásady starého řádu soudního:
1. Právní poměr společníků ve sporu mezi sebou:
a) Při aktivním společenství je každý společník oprávněn užiti všech jemu příslušejících prostředků opravných a útočných, při čemž se však vždy předpokládá jisté dorozumění s ostatními společníky, zejména při podání společné žaloby, ježto nedohodnou-li se o ní, může každý společník nárok svůj samostatnou žalobou vymáhati.
b) Při pasivním společenství může:
aa) Každý jednotlivý společník užiti proti odpůrci všech jemu specielně příslušejících námitek povahy skutkové a právní.
bb) Každý společník může se dáti zastupovati zvláštním advokátem (dv. d. z 23. srpna 1799 č. 474).
cc) Soudní doznání některého společníka — při aktivním neb pasivním společenství — škodí jen jemu, nikoliv i ostatním (§ 109 c. ř. s.).
dd) Úkony procesní, jimiž společník disponuje předmětem sporným nebo právy stran (ustoupení od žaloby, submise, vzdání se důkazu, přísahy), působí jen pro něho. Jestliže tudíž společník, jenž jediný odpověď na žalobu podal, svou odpověď při stání inrotulačním zpět vezme, dlužno nicméně k této odpovědi při vynášení rozsudku proti ostatním společníkům přihlížeti (rozh. z 20. března 1877 č. 3330, sb. 6418). Každý společník může tudíž pro sebe submittovati na skutečnosti, aniž tato submise škodí ostatním (rozh. z 9. dubna 1889, časop. »Ger. Halle« 1890 č. 5).
2. Řízení.
a) Při pasivním společenstvu budiž hlavní dlužník jmenován na prvém místě, pokud je patrným z právního jednání, jež je základem žaloby, jinak budiž žaloba z moci úřední zamítnuta (cís. nař. ze dne 12. května 1852 č. 112 ř. z.). Rukojmí a plátce nemůže býti pojmenován v žalobě současně proti hlavnímu dlužníkovi směřující na prvém místě (rozh. ze dne 7. listopadu 1871 č. 13556, sb. 4303). Jsou-li dlužníci zavázáni solidárně, může věřitel dle své volby kteréhokoliv na prvém místě uvésti (rozh. z 26. dubna 1854 č. 3357, sb. 22).
b) Při aktivním společenství budiž spolužalobci pojmenován společný žalobce, jemuž sluší doručovati vyřízení. Prvnímu žalovanému doručí se stejnopis žaloby s přílohami žaloby a výměrem ponechá se na vůli každému spolužalovanému nahlédnouti do žaloby a příloh žalobních u soudu neb u prvního žalovaného a nařídí se dále žalobním výměrem žalovaným, by pojmenovali společného zmocněnce ku doručování, ježto by se jinak další vyřízení doručovala tomu žalovanému, který odpověď podá a, jestliže by více spolužalovaných odpověď podalo, žalovanému v žalobě dříve jmenovanému, pokud se týče, prvnímu žalovanému (dv. d. ze dne 5. března 1847 č. 1042). V řízení rozkazním a směnečném doručí se při pasivním společenství každému žalovanému úplný exemplář žalobní s přílohami. Nebyl-li podán potřebný počet exemplářů s přílohami, doručí se žalovaným v tom pořadu, v jakém jsou v žalobě uvedeni, pokud stačí počet exemplářů a ve výměru se vytkne, kterým spolužalovaným nebylo doručeno. Proti těm je žaloba bez účinku. (§ 1 odst. 3 cís. nař. ze dne 21. května 1855 č. 95 ř. z. a § 6 nař. min. sprav. ze dne 25. ledna 1850 č. 52 ř. z.).
c) Při pasivním společenství určí se k odpovědi, když společníci v různých místech se zdržují, taková lhůta, která obsahuje dle okolností každého společníka ve smyslu zákona nejvíce dnů (dv. d. ze dne 15. ledna 1787 č. 620 lit. d) sb. z. s.).
d) Při protokolárních jednáních nařídí se při pasivním společenství pro všechny společníky jediné stání. Odročení roku nebo prodloužení lhůty z důvodů vyskytujících se jen u jednoho společníka, prospívá všem společníkům (dv. d. ze dne 23. srpna 1790 č. 474).
e) Rozsudek vyhotoví se jen v jednom exempláři a doručí se prvému žalovanému, zahrnuje však všechny společníky (res. ze dne 14. června 1784 č. 306 lit. с). Rozhodnutí může však býti ohledně jednotlivých společníků různé.
3. Příslušnosť: Žaloby proti více společníkům ve sporu podati sluší u toho soudu, který je obecným soudem prvního žalovaného (§ 41 j. n.). Při likvidačních žalobách v řízení konkursním je správce podstaty prvním žalovaným a ostatní věřitelé, kteří popírají nárok, jsou spolužalovanými (§ 124 konk. ř.).
B. Ustanovení nového řádu soudního.
1. Přípustnost’ společenstva ve sporu: Motivy zprávy k vládní osnově uvádějí: Nelze zneuznati, že může býti dle okolností výhodným kumulovati též jen stejnorodé nároky proti různým osobám v téže žalobě, což též již ode dávna cizozemské zákony procesní dopouštějí. V řízení, které může svou podobu od žaloby až do rozsudku stále měniti, v němž lze každou chvíli snadno a bez formalit odděliti a spojiti jednání o různých bodech sporných a nárocích, není rozšíření společenstev ve sporu na stejnorodé nároky neb závazky se stanoviska procesuálního na pováženou. Zásadu, že jednotliví společníci zaujímali procesní postavení neodvislé, dlužno však modifikovati, když to vylučují povaha předmětu sporného neb zvláštní zákonná nařízení. Takové nařízení obsahuje n. př. konkursní řád ohledně naříkatelnosti nuceného narovnání (§ 242 konk. ř.), a stejný účinek mají v zápětí zákonné předpisy, jež nařizují zastoupení interesentů v témže právním postavení se nalézajících a dovolují interesentům, by se zúčastnili sporu jako intervenienti. Tak tomu jest při zastoupení komanditistů, akcionářů a členů společenstva radou dozorčí, při zastoupení listů zástavních neb dílčích úpisů kurátory pro ně zřízenými a pod. Jestliže sporný právní poměr připouští jen jednotné zjištění, pak mohou jednotliví společníci jen potud ve sporu setrvati, pokud úkony předsevzaté ve prospěchu celkovém prospívají též ostatním společníkům ve sporu, kteří úkonů těch nepředsevzali. Vycházeje z těchto hledisek, připouští nový civ. ř. s. společenství ve sporu v těchto případech:
a) když více osobám přísluší právní společenství ohledně sporného předmětu, neb když jsou osoby tyto z téhož důvodu faktického nebo právního oprávněny neb zavázány;
b) jsou-li předmětem sporu stejnorodé nároky nebo závazky, t. j. takové, které spočívají ve skutkovém a právním důvodu, podstatně stejnorodém, a zároveň je soud příslušným ohledně každého žalovaného; c) hlavního dlužníka a rukojmího lze společně žalovati, pokud není tomu na závadu povaha rukojemství (§§ 11 a 12 c. ř. s.);
d) kdo se domáhá úplné neb z části věcí nebo práva, o kterém je již spor mezi jinými osobami zahájen, může až do právoplatného rozhodnutí tohoto sporu obě strany společně žalovati (hlavní intervence) (§ 16).
2. Vzájemný procesuální poměr společníků ve sporu:
a) Každý společník je naproti odpůrci samostatným; činy neb opomenutí některého společníka neprospívají ani neškodí ostatním.
b) Vztahuje-li se účinek rozsudku dle povahy sporného poměru právního nebo dle zákonného předpisu na všechny společníky ve sporu, tvoří tito jednotnou stranu spornou; jsou-li pak jednotliví společníci liknaví, vztahuje se účinek úkonů procesních společníků činných též na ně (§ 14 civ. ř. s.).
c) Právo naléhati na urychlení sporu přísluší každému společníkovi. Právo toto nelze popříti pro případ, že sporný poměr právní dopouští jen jednotné zjištění, avšak i jinak bude asi přiměřeným nepřikládati okolnosti, že právo zmíněné nebylo vykonáno všemi společníky společně neb ne aspoň v čas, ten účinek, že proto třeba řízení děliti.
d) Za podmínek § 14 c. ř. s. obeslati dlužno k roku položenému buď k návrhu některého společníka ve sporu neb odpůrce kromě osob zúčastněných též vždy všechny společníky ve sporu a to i tehda, když zmeškali některý dřívější rok v téže právní věci odbývaný (§ 15 civ. ř. s.). Předpis ten odůvodněn je jednak společným zájmem všech společníků postup řízení sledovati, jednak i prospěchy, jež vyplynouti mohou z aktivního účastenství společníků ve sporu na vedení sporu pro nalézání práva (viz motivy).
3. Řízení:
a) Doručování: Společníci mohou pojmenovati společného zmocněnce, neb může si každý z nich zříditi zvláštního zmocněnce. Společníci ve sporu, kteří nezřídili společného zástupce, pojmenujte soudu (a sice co žalobci v žalobě, jinak při předsevzetí prvního úkonu procesního) společného zmocněnce k doručování, bydlícího v místě soudu procesního. Společníci ve sporu mohou však zříditi za společného zmocněnce k doručování někoho ze svého středu, i když sice nebydlí v místě soudu procesního neb v obvodu sborového soudu I. stolice, který je soudem procesním, neb v jehož obvodu leží soud okresní, jenž je soudem procesním, když však do bydliště tohoto společníka poštovní zásilky se pravidelně doručují zřízenci poštovními. Opomenou-li společníci ve sporu v čas pojmenovati společného zmocněnce k doručování, zřídí se k návrhu odpůrce vhodná osoba, bydlící v místě soudu procesního na nebezpečí a útraty společníků ve sporu za společného jich zmocněnce k doručování; tomuto usnesení nelze odporovati. V řízení před soudy sborovými přísluší usnesení to předsedovi senátu, jemuž je věc přikázána (§ 97 civ. ř. s.). Za zmocněnce k doručování vedlejšího intervenienta, jenž zaujímá postavení společníka ve sporu, pokládá se strana hlavní, ke které se vedlejší intervenient přidružil, pokud soud nezřídí za souhlasu vedlejšího intervenienta jiného společného zmocněnce k doručování (§ 98 civ. ř. s.). Zmocněnec k doručování zřízený pro jednotlivou osobu zašli pokaždé bez odkladu spisy ho došlé a pro společníky ve sporu určené, těmto. Rovněž dovoliti musí společný zmocněnec k doručování, pokud nic jiného není umluveno, osobám, pro něž převzal doručování, pokaždé bez odkladu aby nahlédly do opisů příloh jím uschovávaných a učinily sobě další opisy (§ 99 civ. ř. s.).
b) V řízení přípravném a při ústním přelíčení může každý společník přednésti své námitky, nároky, prostředky útočné a obranné, připomínky a vysvětlivky a činiti své zvláštní návrhy; přednesení každého společníka ve sporu, jakož i rozhodnutí o tom učiněná a prohlášená se též protokolují, pokud jsou zde náležitosti § 208 a 209 civ. ř. s.
c) Návrh na vynesení rozsudku kontumačního proti společníkům se zamítne, jde-li o společenství ve sporu, jež posuzovati sluší dle § 14 civ. ř. s., byť i jen ohledně jednoho společníka scházel průkaz o obeslaní neb když známo jest, že nedostavivší se společník nemohl se dostaviti pro nehody živelní nebo jinaké neodvratitelné náhody.
4. Příslušnost’: Více osob, které mají svůj soud obecný u různých soudů, lze žalovati co společníky ve sporu, pokud není pro spor nařízen společný zvláštní soud, u každého tuzemského soudu, kde některý společník ve sporu, neb jsou-li mezi nimi hlavní a vedlejší dlužníci, kde některý hlavní dlužník má svůj soud obecný. Osoby ze směnky zavázané lze žalovati co společníky ve sporu u soudu místa platebního (§ 93 jur. nor.).
V. Účastníci ve sporu. Viz čl. Intervence ve sporu a Pojmenování auktora.
VI. Zastoupení ve sporu. Viz čl. Plnomocenství ke sporu a Advokáti.
VII. Zahájení sporu.
Spor se zahajuje doručením žaloby (§ 232 civ. ř. s.) do vlastních rukou žalovaného (§ 106 jur. nor.). Zahájení sporu jeví účinek svůj až do právoplatného vyřízení sporu a zachovává účinek ten, i když žalobce ustoupí bez výhrady o svého nároku žalobního, pokud se týče, od žaloby. Účinky zahájení sporu jsou jednak rázu formálního, jednak povahy hmotné.
1. Účinky formální (procesuální).
a) Po dobu sporu může se žalovaný hájiti proti opětné žalobě týkající se téhož nároku, námitkou zahájené rozepře (exceptio litis pendentis), jejíž objektivní rozsah je týž, jako při námitce věci právoplatně rozhodnuté (exceptio rei judicatae).
b) Věcná a místní příslušnost’ určuje se dobou zahájení sporu. Pozdější změny v okolnostech příslušnosť podmiňujících jsou nerozhodny.
c) Po zahájení sporu je změna žaloby, t. j. změna žalobního důvodu, beze svolení žalovaného zpravidla nepřípustnou. Výjimku připouští řízení ve věcech nepatrných.
d) Žalovaný může vznésti žalobu navzájem.
2. Účinky hmotné jsou: přetržení promlčení a zostřené ručení žalovaného při vindikaci. Stal-li se rozsudek konečný právoplatným, vstupuje na místo excepce litis pendentis exceptio rei judicatae. Nebyla-li žaloba zamítnuta na vždy, nýbrž jen pro tentokrát, ať již pro nedostatek procesních náležitostí nebo pro předčasné vznesení žaloby, zrušují se tím účinky pojící se k předčasnému vznesení žaloby. Byl-li posléz vymáhaný nárok pro nedostatek aktivní legitimace žalobní odeřčen, může žalobu vznésti osoba k tomu legitimovaná. A) Zásady starého řádu soudního:
1. Soud, u něhož věc byla zahájena, zůstává příslušným až do skončení sporu, byť i účastníci se dostali mezi jednáním pod příslušnost’ soudu jiného (§ 6 staré j. n.).
2. Přípustnost’ námitky rozepře zahájené (litispendence) posouditi dlužno dle doby podání druhé žaloby (rozh. ze dne 29. září 1874 č. 8126 sb. 5478).
3. Pro litis pendenci nelze žalobu z moci úřední zamítnouti (rozh. z 28. října 1875 č. 11391).
4. Domnívá-li se žalovaný, že dotyčná věc neb věc s ní souvislá, t. j. věc, jež z téhož fakta vznikla, již byla u jiného soudu zahájena, ohlas — v řízení písemném — námitku tuto nejdéle před uplynutím polovice lhůty k odpovědi určené, jinak by již s námitkou touto slyšen nebyl. Soudce nalezne však o tom, slyšev odpůrce (§ 40 c. ř. s.). V řízení ústním budiž exceptio litis pendentis ohlášena při prvém roku, ke kterému se obě strany dostavily (dv. d. z 27. července 1792 č. 36 lit. a sb. z. s.); lze ji však vznésti v řízení ústním písemně před prvním terminem projednávacím (rozh. z 9. srpna 1881 č. 9064 sb. 9749).
5. Námitku litispendence lze vznésti též na základě sporu u téhož soudu zahájeného (rozh. z 3. dubna 1891 č. 1962; z 6. listopadu 1873 č. 9843 sb. 5129; z 10. listopadu 1886 č. 11207 sb. 11243; z 9. března 1884 č. 2268 sb. 8321; z 18. října 1881 č. 10577 sb. 8525).
6. Námitka litispendence pro zahájení sporu před soudem cizozemským se připouští, když titul exekuční u tohoto soudu vydobytý je v tuzemsku vykonatelným bez předchozího opětného meritorního projednávání (rozh. z 29. května 1888 č. 6526, sb. »Nowak« sv. III., 59).
7. Námitka litispendence je vyloučena:
a) Když s výhradou opětné žaloby podá se žaloba, od které bylo dříve upuštěno, později v doslovném opise (rozh. z 8. srpna 1854 č. 7008 sb. 35);
b) proti žalobě, kterou dobývá se nárok compensando vymáhaný ve sporu ještě zahájeném (rozh. z 30. června 1887 č. 7096, sb. »Nowak« sv. III., 32; z 26. září 1874 č. 9737, sb. 4265);
c) proti žalobě na vzájem, která opírá se o skutečnosti, jež byly již uvedeny ve sporu zahájeném k odůvodnění námitek (rozh. z 15. července 1857 č. 6580, sb. 417);
d) rovněž, když se obě žaloby liší co do petita a jeho skutkového odůvodnění a shodují se jen co do příčiny (rozh. ze dne 24. července 1889 č. 8621, sb. »Nowak« sv. III., 166);
e) pro pouhou souvislost’ věci sporné s jinou spornou věcí u jiného soudu zahájenou nelze namítati litispendenci (§ 40 staré j. n.) (rozh. z 30. března 1886 č. 2307, sb. 10980; z 14. srpna 1889 č. 9416, sb. »Nowak« sv. III., 115).
B) Zásady nového řádu soudního o litispendenci:
1. Litispendence nastává doručením žaloby žalovanému.
2. Byl-li nárok nějaký vznesen stranou teprve mezi sporem, nastává litispendence ohledně nároku tohoto okamžikem, kdy se ho bylo při ústním jednání domáháno (§ 232 civ. ř. s.).
3. Účinky litispendence:
a) Pokud litispendence trvá, nelze o vymáhaném nároku provésti spor ani u téhož ani u jiného soudu. b) Žaloba vznesená po dobu litispendence a týkající se téhož nároku, budiž k návrhu neb z moci úřední zamítnuta. Důvody, které jsou proti tomu, by táž věc, v týž čas u různých soudů byla projednávána nebo by o témž nároku opětně bylo soudem rozhodováno, jsou podstatně povahy veřejné; jsou to ohledy konání spravedlnosti a právní bezpečnosti, úvahy plynoucí ze státoprávní a sociální funkce nalézání práva, proti nimž ustupuje v pozadí soukromoprávní myšlénka vzdání se nároku. Náhled, že litispendence a pravomoc jsou institucemi veřejnoprávními, jež hájiti mají hodnotu rozsudku a ekonomii v organismu nalézání práva a tudíž jich sluší šetřiti z moci úřední, proniká mocněji v novější literatuře. Litispendence, ke které hleděti sluší z moci úřední, nemá však ten význam, že by nyní soudce měl v každém případě pátrati po událostech sporu předcházejících a po vztazích stran, by tím vědomosti nabyl o současných neb dřívějších sporech o témž nároku; kde však soudce to sezná během jednání a pomocí jinakých, přípustných zdrojů informačních, využitkuj toho v zájmu stran, nevyčkávaje příslušného návrhu (zpráva perm. kom. panské sn.).
c) Nastala-li litispendence, může žalovaný, ač jsou-li zde ostatní zákonné podmínky soudu žaloby navzájem, podati u soudu žaloby žalobu navzájem, pokud ústní jednání v I. stolici není skončeno (§ 233 civ. ř. s.). Připuštění žaloby navzájem spočívá na myšlénce věc pokud možná tím zjednodušiti a dále též na myšlénce předejíti dvojímu jednání v příbuzných aneb aspoň souvislých povahách skutkových. Tím se však nevylučuje, by nebylo v určitém případě jednáno o žalobě na vzájem odděleně, což se asi tenkráte stane, když se oddělení jednání dle poměru obou věcí právních lépe odporučuje (zpráva perm. k. panské sn.).
4. Řízení o námitce litispendence: O této námitce rozhodne se po předchozím ústním jednání usnesením. Bylo-li však o této námitce jednáno ve spojení s věcí hlavní, nevydá se rozhodnutí námitku zamítající zvláště, nýbrž pojme se do rozhodnutí o věci hlavní; byla-li však námitka zamítnuta na základě odděleného jednání, může senát prohlásit usnesení, k návrhu neb z moci úřadní naříditi, by bylo ihned jednáno ve věci hlavní. Proti tomuto nařízení je opravný prostředek vyloučen (§ 261 civ. ř. s.).
VIII. Vpuštění se do sporu. Tím rozumíme stadium sporu civilního, ve kterém žalovaný procesualními prostředky jemu příslušejícími na jevo dává, že se chce zúčastniti řízení sporného žalobou zahájeného. V starořímském processu »per legisactiones« nebylo přímé spojitosti mezi soudcem, jenž rozsudek vynášel (judicium). Strany zjistily na konci řízení před magistrátem odbývaného pouze právní věc, která byla vlastním předmětem sporu a dovolávaly se svědků, kteří jim měli dosvědčiti to, co se »in jure« projednalo. Spor počal tedy teprve tehda, když byly obě strany slyšeny (inter litem contestatam et editam actionem permultum interest, 1. 1 С 3, 9). Někteří romanisté (Keller) spatřují v litiskontestaci skutečný quasicontractus, kterémužto náhledu odporuje hlavně Windscheid, posuzuje litiskontestaci co formální úkon procesní, který se nedá stotožňovati s pojmem a povahou kontraktu neb quasikontraktu. Zástupcové prvnější theorie docházejí k výsledku, že nastává litiskontestací »novatio necessaria«, ježto nová obligace vstupuje na místo staré, a dovozují dále, že nelze o této novaci užiti zásad daných o novatio voluntaria, ježto vznesením žaloby nezrušuje se právo, jež jest jí základem, nýbrž právo to se provádí. V tom je však patrný odpor, neboť zůstává-li právo »post litem contestatam« nedotknutým, nelze o novaci mluviti. Náhled, že je tu »novatio«, byl brzo úplně zatlačen, když bylo dále dovozováno, že přes »litiscontestatio« trvá dále původní obligace co »obligatio naturalis« (1 60 pr. D. 12, 6). Nicméně vyskytují se ještě v justiniánských pramenech stopy této t. zv. »novatio necessaria«, tak na př. že »litiscontestatione« stávají se žaloby dědičnými (l 6 § 3 D. 42, 1). Vpuštění se ve spor nastalo dle starého s. ř. vstupem žalovaného do sporu zodpověděním žaloby. Nebylo nutnosti žalobu zodpověděti, nýbrž ponecháno žalovanému na vůli, chce-li se do sporu vpustiti, či na žalobu submitovati, neb se zcela pasivně zachovati. Vpuštěním se do sporu byl tudíž založen poměr procesní; vpuštění se do sporu jevilo se buď tím, že žalovaný dilatorními námitkami nebo přímou odpovědí na žalobu popřel žalobní právo odpůrcovo. Námitkami domáhal se žalovaný toho, by soud se prohlásil nepříslušným a odepřel projednávati zahájenou rozepři; podáním odpovědi chtěl pak žalovaný docíliti, by nejen ve formálním, nýbrž též i v meritorním směru byl nárok žalobní zamítnut bezvýminečně neb výminečně, konečně neb dočasně, zcela neb částečně.
Dle nového civ. ř. s. nastává vpuštění se do sporu trojím způsobem.
1. podáními, v nichž obě strany si navzájem svá přednesení, pokud se týče, námitky sdělují;
2. prvním rokem, při kterém ohlásiti dlužno námitky dilatorní žalovaným (§ 239 c. ř. s.);
3. přípravným řízením, při němž má býti skutkové přednesení stran objasněno, zejmena má se při tom žalobce a soud přesně informovati, co žalovaný zamýšlí proti žalobě namítati. Tato 3 stadia tvoří vpuštění se do sporu, jež pak plnou měrou výrazu dochází při ústním přelíčení. Podstata a jednotlivé momenty těchto stadií procesních byly zevrubněji vylíčeny ve čl. Rok první, Řízení přípravné a Přelíčení ústní.
IX. Oznámení rozepře (litis denuntiatio).
1. Dějinný vývoj. Oznámení rozepře (litis denuntiatio) je římskoprávní instituce, která souvisela potud s intervencí, že ve případě evikce zpravidla intervenci předcházela. Byla oznámením (certum facere) sporu, stranou spornou osobě mimo spor stojící a byla vlastně jen evikcí, tudíž oznámením evikčního sporu sukcessorem auktorovi. Předsevzetí litis denunciace mělo v zápětí dle klasického práva římského pojištění regresních práv auktora. Byla-li opomenuta, nedostávalo se žalobě postižní základu. V právu obecném spatřováno bylo v litis denunciaci zároveň vyzvání ke splnění povinnosti obranné, ke které byl auktor sukcessorovi ve sporu evikčním zavázán. Auktor byl povinen sukcessora proti tomu, kdo činil věcné nároky k věci koupí neb jiným záplatným způsobem nabyté, chrániti, zastupovati a ve sporu mu býti nápomocným; litis denunciace sloužila k tomu, aby byl na tuto povinnosť upomenut а k hájení přivolán. Proto byla nazývána »litis denunciatio requisitoria«. Nebyla tudíž dle práva obecného pouhým oznámením rozepře (litis denuntiatio notificatoria), nýbrž byla též vyzváním k přispění při soudu. Mluvilo se však též o povinnosti sukcessora k litis denunciaci pod jinak nastávající ztrátou postihu nebo stižení postihu. V druhé polovici XVII. stol. byla »litis denunciatio« rozšířena též na jiné případy postihu, než jen na případ evikce. Povinnosť k litis denunciaci neměla býti obmezena jen na případ evikce, nýbrž slušelo jí analogicky užiti pro všechny spory, ve kterých strana při ztrativší po právu se musí hojiti na osobě třetí, nechce-li, by postih byl vyloučen nebo stižen, Vztah mezi litis denunciaci a intervencí byl vykládán takto: Litis denunciatio strany sporné jest výkon nároku na obranu; obsahuje vyzvání, žádost’; jest requisitomi. Sukcessor přivolává auktora ke sporu evikčnímu, žádá na něm, by do sporu vstoupil, dovolává se jeho přispění. Může tak činiti, avšak nemusí, je to jeho právem. Vykoná-li litis denunciaci, pak nechť se auktor ke sporu dostaví a pomocí přispěje; opomene-li rozepři oznámili, není auktor oprávněn k intervenci. Rozsudek ve sporu evikčním vynesený neprejudikuje, nebyl-li auktor k přispění vyzván. Ve vylíčeném pojímání povahy litis denunciace spočívá velký omyl: litis denunciace práva římského stotožňovaná se žádostí o defensi práva německého a tím se vysvětluje, že se litis denunciaci všeobecně nerozumělo. Litis denunciatio práva římského není rekvisitorní. Byla dle svého určení oznámením rozepře, tedy »denuntiatio notificatoria«. Byla prostředkem, jímž nabýval rozsudek ve sporu evikčním právní moci proti denunciatovi. Pravomoc proti auktorovi byla podmíněna vědomím auktora o sporu, poněvadž tím byl jemu umožněn výkon práva intervence. Litis denunciatio obsahovala zprávu o tom, že tu je spor. Účelem její bylo, aby rozsudek ve sporu vynesený nabyl účinnosti též proti denunciatovi.
2. Právo rakouské.
a) Čásť všeobecná. Stotožňovaní žádosti o zastoupení a litis denunciace, povinnosti defensní a práva k intervenci mělo v rakouském právu v zápětí neblahé následky. Všeobecně se zneuznávalo a zneuznává, že by žádosť o zastoupení (§§ 58 nn. o. ř. s.) měla cosi společného s litis denunciaci práva římského. Avšak též dle práva rak. (§ 931 o. z. o.) jest účelem a účinkem litis denunciace, která není ničím jiným, než oznámením rozepře, propůjčiti rozsudku ve sporu evikčním účinku právní moci proti auktorovi (neb jinakému postižníku). Byla zavedena proto, poněvadž postižník, který je oprávněn k intervenci, musí míti vědomost’ o sporu, má-li se státi rozsudek základem žaloby postižní a má-li jeviti právní moc proti postižníkovi. Ona jest právní pomůckou sukcessora (postihatele), který jí použije s úspěchem k postihu. Neobsahuje žádost’, nýbrž je prostě notífikatorní. Připouští se proti všem osobám, proti nimž může denunciantovi vzejíti právo ze sporu. Zvláštní případ upravuje § 15 zákona ze dne 12. července 1872 č. 112 ř. z. Dle čl. 80 sm. ř. slouží však oznámení rozepře ještě jinému účelu; přetrhuje promlčení a nahražuje v té příčině doručení žaloby.
b) Zvláštní zásady.
aa) Starý soudní řád. Oznámení rozepře obsahuje přesné označení sporu, předmětu a osob a má podobu vyrozumění denunciata o sporu s udáním důvodu oznámení rozepře. Účelným jest připojiti též udání stadia, ve kterém se spor nalézá. Doručení dosavadních jednání procesních v opisu je předepsáno jen v řízení syndikátním (§ 15 al. 3).
bb) Oznámení rozepře staň se soudně.
cc) Mají-li nastali účinky k ní se pojící, dlužno učiniti litis denunciaci i tehda, když třetí odjinud zvěděl o zahájení sporu.
dd) Litis denunciace staň se pravidelně u soudu sporu. Oznámení státi se může s účinkem nejen o tom, že byla žaloba podána, nýbrž též o tom, že byla dána výpověď (roz. nejv. s. sb. »Gl. U.« č. 7067).
ее) Oznámení rozepře vyřídí soud výměrem v ten způsob, že je doručí denunciatovi. Není však ničím jiným, než soudem sprostředkované prohlášení strany, mající právně důležitý význam. Soudce nezkoumaje její obsah, nemůže ji zamítnouti a limine, je-li podána u soudu příslušného (jinak roz. sb. »Gl. U.« č. 12525).
ff) Nevyvolává žádné řízení a rozhodnutí.
gg) Lhůty § 58 o. ř. s., § 49 západ. h. ř. s. byly stanoveny pro žádost’ za zastoupení; neplatí pro oznámení rozepře; toto ale staň se dle svého účelu a své funkce re integra, t. j. s početím sporu neb v takovou dobu, by denunciát, intervenuje-li, mohl ve sporu vše uvésti, co uvésti má, by mohl působiti na výrok.
hh) Příčina k oznámení rozepře může se však naskytnouti teprve v pozdějším vývoji sporu. Může se tudíž státi v každém stadiu sporu, nestane-li se však při početí sporu, může se státi, že pozbude ve sporu postižném zcela neb z části svého účinku. Denunciát může učiniti další denunciaci, je-li oprávněn k postihu proti osobě čtvrté.
c) Ustanovení nového řádu soudního.
Oznámení rozepře upravuje § 21 civ. ř. s. Kdo vyrozuměti chce osobu třetí o sporu, chtěje tím založiti účinky občanskoprávní (oznámení rozepře), učiň tak doručením podání, v němž udej též důvod oznámení a naznač stručně stadium, ve kterém se spor, pokud již počal, nalézá. S takovým oznámením lze spojiti občanským právem dopuštěné vyzvání k poskytnutí zastoupení ve sporu, který je již zahájen neb zahájen býti má (vedlejší intervence). Jest litovati, že zákon tuto větu obsahuje. Zavedl tím opětně litis »denunciationem requisitoriam« a smísil dvě protivy, totiž oznámení rozepře a žádost’ o zastoupení. K tomu přistupuje ještě čl. XXXI. uv. z. k с. ř. s.: Závazek žádati za poskytnutí zastoupení, uložený právem občanským straně, která užiti chce správy, pokládati sluší za povinnosť k oznámení rozepře. Opomenutí oznámení rozepře je spojeno s týmiž následky právními, které pojí právo občanské k opomenutí žádosti o poskytnutí zastoupení. Tím je zabezpečeno další trvání neutěšeného právního stavu intervence, o kterém se očekávati dalo, že bude novým zákonem odstraněn Závěrečná věta § 21 stanoví, že oznámení rozepře neopravňuje denuncianta žádati za přerušení sporu, prodloužení lhůt, odročení roku k jednání položeného. Ve směru formálním budiž ještě podotknuto, že dle § 131 řádu jednacího pro soudy I. а II. stolice (nař. min. spr. z 5. května 1897 č. 112 ř. z.) podání obsahující oznámení rozepře doručiti sluší osobám, jimž svědčí, bez jakéhokoliv usnesení. V řízení před soudy okresními nepřijímá oznámení rozepře, pokud protokolování se připouští (t. j. není-li strana advokátem zastoupena) soudce, nýbrž soudní kancelář.
X. Řízení sporu (§§ 180 — 196 civ. ř. s.).
1. Zásady všeobecné: Ve starém ř. s. rozcházela se procesní činnosť stran a soudu časově velmi značně. Ústním řízením sblížilo se značně účastenství stran sporných a soudu. Soudce a strany byly v užším styku. Tuto zásadu obsahuje též nový řád soudní, který nařizuje soudci, by k tomu působil, by jasně vylíčeny byly všecky skutkové udaje důležité pro rozhodnutí, by doplněno bylo nedostatečné přednesení ohledně okolností uvedených k odůvodnění neb k vyvrácení nároku, by průvody pro tato udání byly přesně označeny neb nabízené důkazy doplněny a vůbec by bylo vše objasněno, čeho třeba k pravdivému zjištění děje skutkového, práv a nároků, stranou tvrzených. Soud musí využitkovati všech možností ze sporu vyplývajících, by objasnil skutkový základ rozsudku neb jednotlivé důležité jeho části, proto dlužno též soud zmocniti, by, pokud to nutným je a provésti se dá, seznal přímo z vlastního pozorování děj skutkový neb jednotlivé jeho zlomky a by též z moci úřední připustil všechny průvody, jež ze sporu seznal. Zásada starého řádu soudního, že soud nesmí se mísiti do vnitřního obsahu spisů, neplatí v novém civ. ř. s., jenž ovládán je zásadou ústnosti a bezprostřednosti; ba je ve zřejmém odporu s novým civ. ř. s. Soudci uloženo za povinnosť, by sám chopil se iniciativy, nečekaje na návrhy stran, tam, kde to je k jeho informaci nutným. V řízení sporu spočívá těžiště nového řízení a na obezřetném řízení sporu závisí správné a zákonné rozhodnutí (viz motivy k vládní předloze).
2. Zvláštní funkce soudcovské při řízení sporu:
a) Řízení ústního jednání: Při sborových soudech řídí jednání předseda senátu, jemuž je věc přikázána; zahajuje a uzavírá jednání, udílí slovo a odnímá je těm, kdo neposlouchají jeho nařízení, vyslýchá osoby, jež co svědci vypovídají, a prohlašuje rozhodnutí senátu. Předseda pečuje o to, by věc byla náležitě vyčerpána, by jednání nebylo protahováno rozvláčnými a nerozhodnými jednáními vedlejšími, aby, pokud možno, bylo bez přerušení zkončeno (§ 180 civ. ř. s.).
b) Jednání odročiti může předseda v těchto případech:
α) Když pokračování v jednání již započatém musí býti odloženo k pozdějšímu roku. To platí zejména tehda, když uplynuly již hodiny úřední. Předseda určí, pokud je to možným, ihned nový rok a zároveň hned z moci úřední opatří, čeho zapotřebí, by věc mohla při nejbližším roku býti vyřízena. Před vydáním takových opatření vyžádá si předseda senátu, pokud je toho třeba, usnesení senátu.
ß) Předseda může stranám naříditi, by složily v určité, zároveň stanovené lhůtě, listiny, jichž míní užiti co důkazu, k soudu, by odpůrce mohl v ně nahlédnouti, aby oznámily jména a bydliště svědků, již mají býti slyšeni. Nevyhoví-li strana tomuto rozkazu v úmyslu, by spor protáhla, a předloží-li žádané průvody teprve při ústním jednání, může přednesení takové senát buď k návrhu neb z moci úřední prohlásiti za nepřípustné, jestliže by tím bylo jednání zdržováno (§ 181 civ. ř. s.).
γ) Nemůže-li se strana, beze zmocněnce k soudu se dostavivší, vyjádřiti srozumitelně o předmětu sporu neb ústního jednání, budiž strana poukázána, by se k opětnému roku dostavila se zmocněncem, dle potřeby advokátem, jinak že se bude za to pokládati, že se nedostavila. Opětně rok odročiti z tohoto důvodu nelze.
δ) Nemůže-li se zmocněnec strany srozumitelně vyjádřiti o předmětu sporu neb ústního jednání a buď strana není přítomná, aneb nelze-li s ní spor projednati (na př. jde o spor, kde třeba advokáta), odročí se jednání. Naskytne-li se překážka taková v osobě zákonného zmocněnce strany, uděl zároveň předseda potřebné rozkazy ohledně zřízení vhodného zmocněnce (§ 185 c. o. o.).
c) Ingerence předsedy.
α) Předseda upozorni stranu, jestliže se ve svém přednesení odchyluje od přípravného podání neb když přednesení stran nesouhlasí s obsahem spisů sporných, k nimž z moci úřední nutno přihlížeti. Rovněž vytkni pochybnosti, jež se vyskytují ohledně bodů, k nimž dlužno z moci úřední přihlížeti.
β) Předseda má právo naříditi stranám, by se osobně dostavily. γ) Jest oprávněn učiniti opatření, by strany listiny v jich rukou se nalézající, na něž se jedna neb druhá odvolala, spisy věci přezvědné, předměty ohledání, dále rodokmeny, plány, náčrtky neb jinaké kresby a snůšky předložily a je u soudu po určitou dobu ponechaly.
δ) Předseda je oprávněn opatřiti listiny uschované u veřejného úřadu neb notáře, na něž se odvolala některá strana, dále věci přezvědné a předměty ohledání;
ε) předseda je dále oprávněn předsevzíti ohledání, přibrav strany a znalce, osoby obeslati co svědky. Tato opatření nesmí však předseda ohledně listin a svědků učiniti, jestliže se obě strany proti tomu vysloví. Toto poslední ustanovení bylo přijato perm. výb. posl. sněmovny proto, poněvadž lze si mysleti též případy, kde obě strany bona fide nedovolávají se listin neb svědků, pokud se týče, vzdávají se těchto průvodů, tak na př. v intimních záležitostech rodinných, které nemají býti vyneseny na veřejnost’, takže obě strany z důvodů, jež jen schvalovati sluší, samy vylučují jisté prostředky, pokud se týče, jich co důkazů se zříkají; nebylo tudíž ospravedlněným ustanovení vládní předlohy, jež v tomto směru dávalo soudci bezvýjimečné právo; ustanovení to bylo drakonickým a byl tudíž správným náhled výboru, že nemá se soudce mísiti do poměrů, které strany samy ze sporu vylučují.
ζ) Setření ad γ а δ vzpomenuté lze naříditi již před počátkem ústního jednání, lze-li se obávati, že nebude lze jinak zjistiti okolnosti pro rozhodnutí důležité, aneb že nebude lze později důkazu buď vůbec užiti neb jen za značně stižených podmínek (§ 183 civ. ř. s.).
d) Dotazování soudu a stran.
α) Každá strana může k objasnění věci o všech okolnostech, týkajících se předmětu sporu neb ústního jednání a pro vedení sporu důležitých a zvláště o existenci a povaze listin k vedení sporu sloužících, věcí přezvědných a předmětů ohledání přítomnému odpůrci neb jeho zástupci dotázky předsedou neb s jeho svolením přímo sama klásti. Zamítne li předseda některou otázku co nepřiměřenou, může strana žádati, by o tom rozhodl senát.
β) Předseda působí při ústním jednání kladením otázek neb jinakým způsobem k tomu, by udáno bylo vše, co důležitým je pro rozhodnutí a by doplněny byly nedostatečné údaje o okolnostech přiváděných k odůvodnění nebo poražení nároku, by byly průvody pro tato udání označeny neb nabízené důkazy doplněny a vůbec by bylo vše objasněno, čeho třeba ku pravdivému zjištění skutkového základu práv a nároků stranami tvrzených.
γ) Kromě předsedy jsou i ostatní členové senátu oprávněni klásti stranám dotázky, směřující k vyšetření sporného poměru a ku zjištění děje skutkového (§ 182 civ. ř. s.). Popírají-li osoby v jednání súčastněné přípustnost’ nařízení předsedy neb dotázky jím neb některým členem senátu položené, rozhodne o tomto odporu senát. Proti rozhodnutí senátu je samostatný prostředek opravný vyloučen.
e) Rozdělení a spojení sporů:
α) Je-li u téhož soudu zahájeno více sporů, jež vedou tytéž osoby neb v nichž je táž osoba různým žalobcům neb žalovaným odpůrcem, lze tyto spory spojiti usnesením senátu ku společnému jednání, jestliže se tím patrně vyřízení zjednoduší neb urychlí neb náklady procesní zmenší.
β) Senát může však též naříditi, by bylo jednáno o více nárocích touže žalobou vymáhaných odděleně. γ) Rovněž lze naříditi oddělené jednání o vzájemných pohledávkách žalovaným k platnosti přiváděných.
δ) Naskytne-li se při odůvodňování nebo porážení téhož nároku více samostatných bodů sporných, aneb uvádí-li se ohledně téhož nároku více samostatných prostředků útočných neb obranných, může senát naříditi, by bylo jednání obmezeno předkem na jeden neb některé tyto body sporné.
ε) Zejména může senát naříditi, byly-li podány námitky nepříslušnosti soudu, zahájení sporu neb rozepře právoplatně rozsouzené, by jednáno bylo předem o těchto námitkách.
ζ) Senát může nařízení jím vydaná a týkající se dělení, spojení nebo přerušení jednání neb řízení k návrhu neb z moci úřední opět zrušiti. Nelze však již zrušiti opatření ta, když je senát vázán rozsudkem jím vyneseným neb když nařízení takové stalo se předmětem rozhodnutí vyšší stolice.
f) Přerušení řízení: Vyskytne-li se během sporu podezření nějakého činu trestného, jehož vyšetření a rozhodnutí bude míti patrně důležitý vliv na rozhodnutí sporu, může senát naříditi, aby byl spor až do skončení řízení trestního přerušen.
g) Zakončení jednání:
α) Předseda prohlásí řízení za skončené, shledá-li senát, že věc neb návrh, o kterém dlužno odděleně rozhodnouti, je úplně objasněn a zralým na základě provedených důkazů k řešení.
β) Jednání může býti skončeno před provedením všech připuštěných důkazů, když zbývá jen ještě provedení jednotlivých důkazů soudcem dožádaným a obě strany vzdají se jednání o výsledku těchto důkazů neb senát pokládá jednání takové za zbytečné. V tomto případě rozhodne soud, jakmile dojdou spisy, nenařídiv opětného ústního jednání.
h) Doplnění skončeného řízení: Senát může naříditi opětné zahájení jednání již skončeného, je-li nutným k vůli rozhodnutí objasnění neb doplnění toho, co bylo předneseno, neb kritika důkazu některé skutečnosti, o které senát teprve po skončení jednání shledá, že potřebuje důkazu, dále když shledá senát v případě § 193 odst. 3 civ. ř. s. po dojití spisů o provedeném důkazu, že třeba dalšího jednání vzhledem k výsledkům provedeného důkazu neb vzhledem k prohlášením, jež strany učinily při provádění důkazu (§ 194 civ. ř. s.). Taková opětná zahájení, pokud se týče, doplnění řízení nesmějí se však státi pravidlem; z toho sezná se správné řízení sporu. Při náležité pozornosti bude takové doplnění jen řídkou výjimkou, ježto by jinak hlavní vada starého řízení stručného opět zdomácněla v novém sporu civilním a řízení by se do nekonečna protahovalo.
Při soudech okresních přísluší samosoudci táž oprávnění, jež §§ 180 — 194 civ. ř. s. poskytují jednak předsedovi, jednak senátu (§ 195 civ. ř. s.). (Ostatně viz čl. Protokoly soudní, Přelíčení ústní, Přerušení a klid řízení.).
XI. Zakončení sporu. Viz čl. Rok první, Kontumace, Submise a Rozsudky (v říz. soud. civ.).
XII. Revise sporu. Viz čl. Odvolání, Prostředky opravné (v říz. soud. civ.), Revise.
XIII. Obnovení sporu. Viz dodatky, čl. Obnova řízení. XIV. Náklady sporu. Viz čl. Náklady soudní, Poplatky soudní a dodatky.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Spor. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 734-750.