Právo obchodní.

Das österreichische Handelsrecht mit Einschluss des Genossenschaftsrechtes. Von Dr. Anton Ritter von Randa. Deutsche Ausgabe bearbeitet unter Beihilfe des k. k. Landesgerichtsrates Dr. Berth. Joh. Wolf. Zweiter Band. Wien 1905 (Manz). Str. 336.
V ročníku loňském na str. 385 násl. měli jsme příležitost referovati o vyšlém německém zpracování prvního dílu (1. a 2. sešitu) Randova Obchodního práva, a po krátké době již podávali jest nám zprávu o vyšlém svazku druhém (3. sešitu vydání českého). Uvážíme-li, že podobně jako ve svazku prvním — ano v míře valně zvýšené — shledáváme i ve přítomném dílu druhém výklad rozšířený a z části i nově zpracovaný, nemůžeme jinak, než s obdivem patřiti na opětovný průkaz skvělé vědecké produktivnosti a pracovní síly autorovy, kterýž přes povinnosti vysokého úřadu svého nedal odpočívati mistrnému péru na poli právovědeckém.
Budiž poukázáno tuto — jak již stran prvního svazku se stalo — alespoň výběrem k místům, jež jeví se býti oproti poslednímu vydání díla rozmnožením výkladu resp. pozměnami jeho, dostupujícími v některých částech i rázu nových rozborů a prohloubení jednotlivých otázek. Hlavní arci obohacení obsahu dřívějšího nastalo podrobným výkladem o novém útvaru sdružení obchodn. jsoucím ve stadiu kodifikace: totiž o společnosti s ručením obmezeným, při čemž volena za podklad osnova r. 1904 vládou panské sněmovně předložená a touto v sezení dne 21. června m. r. přijatá. Výklad obsažen v přídavku plnícím str. 269—306, v němž — za bedlivého zřetele zejména ku právu německému (útvar tento vytvořivšímu) a se vzácnými kritickými poznámkami — v rozbor pojaty: pojem společností zmíněných a zásadní rozdíly jich vůči sdružením jinakým, otázky organisatorní, totiž vedle zřízení společnosti zejména předpisy o jednatelích, dozorčí radě a shromáždění společníků (tuto na str. 285 sl. zvláště jest upozorniti na výklad dvou nových menšinových práv komisí panské sněmovny usnesených), dále změny ve smlouvě společenské (zvláště zvýšení a redukce zákl. kapitálu), závody odštěpné, právní poměry společníků (základní vklady povinnost doplatků, podíly závodní), postup při zrušení společnosti, likvidace, proměna společností akciových ve společnosti s ručením obmez., předpisy o příslušnosti úřední a řízení, o společnostech cizozemských, normy berní a poplatkové, jakož i trestní. — Autor uznává při tom nejednu závažnou přednost osnovy naší před německým zákonem z r. 1892 a celkem sdílí očekávání, že útvar tento povede k novému vzpružení v životě průmyslovém a obchodním (str. 273).
Vedle zmíněného právě rozhojnění látky jest to pak zejména výklad o společnosti akciové a společenstvech, jenž v četných směrech zavdal podnět ku bližšímu projednání těch kterých otázek.
Tak jest již výklad o založení společnosti akciové cenným způsobem rozšířen, jednak zejména přihlédnutím k nejnovější praxi a literatuře, jednak bližším než dříve rozborem ustanovení akciového regulativu. Jako zvláště zajímavé, vůči dřívějšku odchylné mínění autorovo budiž vytčeno pojetí v pozn. 83 c vytčené o jednáních t. zv. apportních při kvalifikovaném zakládání; autor totiž nespatřuje v nich datio in solutum, nýbrž — vzhledem k intenci již předem směřující k plnění jinakému než ku splacení vkladu v hotovosti — smlouvu společenskou; sbližuje se tím se stanoviskem Behrendovým. Názor od toho odchylný zastává zejména Lehmann (Aktienrecht I., str. 349, 375) prohlašující jak upsání akcie tak i illaci vkladů věcných za jednostranný akt statusový podobný vstupu ve svazek státní neb obecní. Vážnou zajisté námitkou čelí Randa názoru tomu, uváděje, že by důsledně vedl ku přípustnosti též jednostranného odstoupení upisovatele (srv. zejm. pozn. 84).
Z hlediska societní povahy upisovacího aktu při zakládání sukcessivním poukazuje autor dále též (str. 97) ku praktickému důsledku, že jen většina upisovatelů by mohla ve stadiu zakládacím váhavé zakladatele přidržeti ku provedení přislíbených kroků ku zřízení společnosti potřebných.
Ze stati o připuštění cizozemských společností akciových a společenstev resp. jejích filiálek a agentur zvláště jest upozorniti na výklad (str. 110), že jde tu pouze o živnostensko policejní oprávnění ku provozování podniku kdežto právní způsobilost cizozemských společností posuzovati jest vzhledem k §u 33 obč. zák. dle zásady formální reciprocity. Zajímavou zmínku obsahuje dále též pozn. 94 b, týkajíc se případu, že by rakouské zákonodárství cizí útvar společenský neznalo (jako na př. až posud společnosti s ručením obmezeným): tu posuzovati jest pak právní způsobilost dle cizozemského práva sídla společnosti, co do stanovení pak podmínek živnostensko-policejní koncese použiti jest as analogie tuzemských útvarů společenských nejblíže podobných.
Nově upraven a rozšířen jest dále výklad o dozorčí radě při společnosti akciové (§ 24 C., str. 137 sl.); rozbírají se tu se zřetelem zejména k akciovému regulativu její práva i povinnosti, za odkazu i k zákonodárstvím cizím (německému, italskému a anglickému, kteréžto poslední novellou z r. 1900 imperativně podřídilo veškeré vedení závodu revisi odborných t. zv. auditors valnou hromadou volených); následuje dále zejména výklad o ručení členů rady dozorčí (§ 1012 obč. zák.), k čemuž připojena i úvaha de lege ferenda, zda by také akciové společnosti — podobně jak tomu jest při společenstvech dle zák. z 10. června 1903 — podrobeny býti měly periodické revisi úřední; autor pokládá ve směru tom za dostatečné, přiznati menšině (asi 1/10) akcionářů právo revise takové se domoci. Rovněž i následující výklad o kontrole při společenstvech (str. 141 násl.) došel rozšíření podrobným zejména přihlédnutím k zákonu o nucené revisi z r. 1903 a prováděcímu jeho nařízení z 24. června 1903 č. 134 ř. z.
S četnými doplňky a novými odkazy k literatuře i praxi setkáváme se též při nauce o valné hromadě a její kompetenci; podrobného rozboru docházejí tu členská práva akcionářů, zejména pak práva individuálná, dále pak též zvláště práva menšinová. Rozbíraje na str. 154 sl. podmínky usnášení se valné hromady autor uvádí, že naše právo nezná t. zv. »quorum«-požadavku, totiž aby hlasujícími akcionáři zastoupena byla určitá kvóta základního kapitálu; blíže uvažuje dále zejména podmínku zřízení listiny soudní neb notářské o usneseních se valné hromady, jakož i právo jednotlivého akcionáře odpírati usnesením příčícím se zákonu nebo stanovám; ve směru tom neschvaluje autor mínění, že by pro formální neplatnost dlužno bylo odpírati usnesením takovým u úřadu správního, jinak pak u soudu; arci přiznává akcionáři právo stížnosti k soudu správnímu, když úřad správní usnesení zákonu nebo stanovám se příčící potvrdil (§ 2 zák. z 22. října r. 1875).
V příčině akcií au nom znějících zastává autor (str. 162 sl.) — podobně jako již ve vydání českém a v pracích svých o cenných papírech — že použiti jest při nich nejen čl. 11—13 resp. 36 směn. ř. co do indossace, nýbrž zajisté ve smyslu zákona i čl. 74 sm. ř., což nyní čl. 222 nového něm. zákona obchodního výslovně vytýká. (Jinak Lehmann, II, str. 97, jenž pro rakouské právo použití čl. 74 popírá.) Důvodně klade dále důraz na vstoupení ve práva i statutární závazky již nabytím akcie za vlastní, přiznávaje zápisu ve knihu akciovou jen účel legitimační (str. 163).
Z kapitoly o redukci kapitálu akciového upozorniti jest (str. 194) na úvahu otázky, jak hleděti jest ku přejímání vlastních akcií v zástavu se strany společnosti; autor rovná případ ten co do právní i hospodářské nebezpečnosti přímo nákupu akcií vlastních a podřaďuje ho tudíž zápovědi §u 32 akc. regulativu.
V nauce o zrušení společnosti akciové rozšířena jest zejména úvaha o statutárním umoření akcií (str. 225), jakož i o listech požitkových; těchto lišiti jest dvojí typus: jednak požitkových listů akciových (členských), jednak věřitelských, akciový regulativ zaujímá (§ 33) stanovisko prvnější, ačkoliv se, jak autor uvádí, poslednější hledisko theoreticky i prakticky více zamlouvá.
Ztráta akciového kapitálu (str. 229) nepojata již mezi důvody zrušovací, ježto právnická osobnost nepředpokládá aktivního jmění. Rovněž odmítá autor názor (též Cansteinem zastávaný), že přesídlení společnosti do ciziny způsobuje její zrušení; jest to — jak praví — již proto nesprávno, že tuzemský závod dle obsahu změněných stanov, resp. podle povolení vládního nadále trvati může jakožto vedlejší závod společnosti cizozemské. Rovněž případ splynutí (fuse) společností akciových došel rozboru rozšířeného (str. 230 sl.); autor pojímá je, jak známo, jakožto sukcessi universální, při nížto již po zákonu (čl. 246, č. 1 obch. zák.) ve prospěch věřitelů zrušené společnosti až do jich uspokojení resp. zajištění se poskytuje separatio bonorum, a to nejen faktická, nýbrž i právní; nevadí však, aby věřitelé společnosti přejaté sáhli i k majetku společnosti přejímající.
Od fuse lišiti jest (str. 233) pouhou přeměnu společnosti, při nížto se mění jen právní struktura téže společnosti, tak na př. společnost akciová ve společnost s ručením obmezeným. (Sem hledí v osnově zák. o společn. právě zmíněných §§ 97—100.)
V referátu předcházejícím podán vskutku jen výběr některých zajímavých míst, zejména v líčení věnovaném společnostem akciovým; nikterak tím však nejsou arciť vyčerpány doplňky resp. pozměny textu autorem provedené, kteréž činí zpracování toto — i v rukou těch, kdož dobře obeznámeni jsou s vydáním českým — knihou obzvláště vítanou a cennou.
Přítomné zpracování německé pozdraveno bylo ve krátké poměrně době od vydání svého z různých již stran kritiky jak rakouské tak i říšské německé, s živým povděkem a vřelým uznáním, jak ovšem jinak nebylo lze očekávati. Dostáváť se jím obchodně-právní literatuře německo-rakouské daru tím vzácnějšího, že — jak již měli jsme příležitost v těchto listech vytknouti — jde tu o soustavné vylíčení rakouského práva obchodního, jež mezi posavadními soustavnými spisy o předmětu témž rázem vstupuje na místo první.
Právem za příležitosti této připomínají si listy německé ve kritických rubrikách svých vzácného obohacení, jehož Randovými spisy vůbec dostalo se literatuře rakouské i německé, jakož i účinného vlivu, jenž na pěstění také německé vědy právní z prací jeho vychází; a z toho hlediska i porozuměti jest dovolaným se při tom Iheringovým slovům, jež o Randovi, jak se poznamenává, vyřknul: »Tento Čech náleží nám.«1 Mohl-li proslavený romanista tuto svou formuli petitorní pronésti jen ve přeneseném smyslu se zřetelem k zásluhám a vlivu Randově ve vědě německé, smíme my čeští právníci s oprávněnou hrdostí a povděkem tím větším opakovati slova ta v plném jich dosahu a doprovázeti je spolu přáním, aby naše věda právní ještě častokráte těšiti se mohla vzácným novým výtěžkům vědeckého jeho věhlasu.
K. Herrmann.

Srv. literární rubriku »Neues Wiener Tagblatt« 1905, č. 320.

Citace:

RAUSCHER, Rudolf. Das österreichische Handelsrecht mit Einschluss des Genossenschaftsrechtes. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1906, svazek/ročník 6, s. 424-427.