Čís. 3933.

Je-li slovní vyhrůžka sesílena bezprostředně následujícím skutečným násilným jednáním pachatele proti napadenému (lehkým poraněním), jest to i ono jednání přičítati za samostatné souběžné trestné činy.
Okolnost, že pachatel proti ohroženému bezprostředně po vyhrůžce oním způsobem jednal, může míti význam jednak pro zkoumání pachatelova úmyslu uvésti ohroženého ve strach a nepokoj, jednak otázky, zda pachatelova vyhrůžka, hledíc na důležitost zla, jímž bylo hrozeno, byla vzhledem k tomu, jak byla provedena, způsobilá vzbuditi důvodnou obavu.
Pro pojem »následků« (§ 411 tr. zák.) nestačí zjistiti jen viditelné známky (modřiny a boule), nýbrž jest třeba zjistiti i porušení (aspoň nepatrné) tělesného zdraví (neporušenosti) napadeného.
(Rozh. ze dne 11. září 1930, Zm I 651/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 31. července 1929, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými: Jaroslav M. zločinem veřejného násilí podle § 99 tr. zák. a přestupkem úmyslného uškození na těle podle § 411 tr. zák., František M. přestupkem úmyslného uškození na těle podle § 411 tr. zák. a Eleonora H-ová přestupkem dílem dokonaného, dílem nedokonaného úmyslného uškození na těle podle §§ 8, 411 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém obsahu a věc vrátil soudu první stolice k novému projednání a rozhodnutí, mimo jiné z těchto
důvodů:
Kromě právní námitky podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., v níž se popírá způsobilost výroku obžalovaného Jaroslava M-a, naplniti pojem vyhrůžky ve smyslu § 99 tr. zák., uplatňuje zmateční stížnost ohledně tohoto zločinu věcně i zmatek podle § 281 čís. 10 tr. ř., ježto nemůže v jednání obžalovaného, ana byla vyhrůžka uskutečněna v menší přestupek, jíti o dva samostatné delikty podle §§ 99 a 411 tr. zák., nýbrž že onen odpadá. Tento názor není správný; tam, kde má na slovní vyhrůžku bezprostředně následující skutečné násilné jednání proti ohroženému, naplňující o sobě skutkovou podstatu zvláštního trestného činu, sesíliti a podporovati účinek pachatelem zamýšlené předchozí vyhrůžky, jest to i ono jednání přičítati za samostatné souběžné trestné činy. Při zkoumání toho i onoho jednání v tom, co jím pachatel obmýšlel, může se ovšem ukázati pochybným, zda pachatel dosah svých slov, jimiž ohlásil ublížení v budoucnosti, sám neseslabil nebo zcela nezrušil bezprostředním jednáním proti ohroženému a právě tím zraněním, které ohroženému způsobil; jest proto okolnost, že se proti ohroženému určitým způsobem spojeným s jeho poraněním zachoval, význačným důkazním prostředkem jednak pro zkoumání pachatelova úmyslu zákonem vyžadovaného, by uvedl ohroženého vyhrůžkou ve strach a nepokoj, jednak otázky, zda byla pachatelova vyhrůžka, hledíc k důležitosti zla, jímž bylo hrozeno, podle toho, jak byla provedena, způsobilá vzbuditi důvodné obavy (srov. vývody k rozh. čís. 306 sb. býv. nejv. s. víd.). Touto otázkou se nalézací soud, třebas ne výslovně, přece aspoň náznakem, obíral ve větě, že i z toho je zřejmo, že Ladislav Š. měl z vyhrůžky obžalovaného důvodný strach, že se obžalovaný pustil do provádění vyhrůžky. Za to však nalézací soud opomenul nejen ve vytčeném vztahu, nýbrž vůbec při vyhrůžce, že Š. neodleze zdráv, až se mezi čtyřma očima sejdou, zjistiti úmysl obžalovaného, uvésti tím Ladislava Š-a ve strach a nepokoj, k čemuž by podle § 290 tr. ř. jako ke zmatku podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. i tak bylo přihlížeti z moci úřední. S hlediska výtky zmateční stížnosti o domnělé nepřípustnosti souběhu obou trestných činů má však toto zjištění význam, jak shora byl naznačen a jest proto již z tohoto důvodu zmateční stížnosti vyhověti a rozsudek v onom bodě zrušiti a poukázati nalézací soud, by věc nově projednal, při čemž bude zjistiti, pokud vůbec, najme však i se zřetelem k tomu, jak obžalovaný proti ohroženému skutečně bezprostředně po vyhrůžce jednal a jaké to mělo pro ohroženého následky, může býti uznáno na úmysl obžalovaného, by Ladislava Š-a uvedl ve strach a nepokoj takovou vyhrůžkou ublížením na těle, že se jí mohla se zřetelem na okolnosti činu, mezi nimiž jest výslovně uvážiti ve vztahu k následujícímu jednání i důležitost zla, jímž bylo hrozeno, v Ladislavu Š-ovi vzbuditi důvodná obava. Tím jest i na prvém místě uvedená námitka zmateční stížnosti vyřízena.
Rozsudek jest však zmatečný u všech obžalovaných i ve výroku o vině pro přestupek podle § 411 tr. zák., při čemž zmateční stížnost právem vytýká, že náležitost tohoto přestupku, zda úmyslná uškození na těle zanechala i následky, není u žádného z poškozených zjištěna. Modřiny a boule u Ladislava Š-a, obžalovaným Jaroslavem M-ou přivoděné, modřiny na zádech a hlavě, zjištěné z jednání obžalované Eleonory H-ové u Boženy M-ové, jsou ovšem viditelné známky; bez zjištění porušení tělesné neporušenosti (tělesného zdraví) napadených, třebaže nepatrného, nezakládají však nutně náležitost »následků« v § 411 tr. zák. požadovanou. V čem záleželo lehké zranění, které Ladislavu Š-ovi podle rozsudku způsobil rozporkou František M., po případě v čem záleželo lehké ublížení na těle, jež měla v úmyslu přivoditi Eleonora H-ová Františku Š-ovi, rozsudek vůbec neuvádí. Jest proto důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. opodstatněn.

Citace:

Čís. 3933. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 422-424.