Čís. 1337.

Přípustna jest exekuce ku zajištění útrat, třebas hlavní nárok nebyl peněžitým.
Na útraty odvolacího řízení nevztahuje se předpis § 371 čís. 1 ex. ř.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1921, R I 1452/21.)
Žalobě, by elektrická zdviž v domě žalovaných byla uvedena do použivatelného stavu, oba nižší soudy vyhověly, načež žalobce za řízení dovolacího domáhal se povolení zajišťovací exekuce pro útraty, přisouzené mu soudem prvé a druhé stolice. Prvý soud návrhu vyhověl, rekursní soud jej zamítl. Důvody: Exekuce, o niž tu jde, byla povolena na základě rozsudku okresního, soudu a rozsudku zdejšího soudu jako soudu odvolacího, kterým byl rozsudek prvého soudce potvrzen. Předmětem obou těchto rozsudků jest nárok vymáhajících věřitelů, by elektrická zdviž v době dlužníků byla uvedena do použivatelného stavu, tedy nárok nepeněžitý. Po rozumu ustanovení § 370 ex. ř. může býti povolena exekuce zajišťovací jen tehdy, jde-li o pohledávku peněžitou, kdežto pro pohledávky nepeněžité zákon exekuce ku zajištění nepřipouští. Z toho patrno, že vymáhající věřitelé exekuci ku zajištění uvedeného svého nároku vésti nemohou. Nemohou-li však vymáhající věřitelé vésti exekuci zajišťovací ohledně nároku hlavního, nemohou samozřejmě exekuci takovou vésti ani ohledně útrat, jež jim uplatňováním nároku toho vzešly, poněvadž útraty ty, tvoříce pouze příslušenství nároku hlavního (§ 41 c. ř. s.), sdílejí osud nároku a jsou na něm závisly tak dlouho, dokud nárok ten nezanikne; že by však hlavní nárok byl zanikl a zbývala jen pohledávka útratová, vymáhající věřitelé ani sami v návrhu svém netvrdili.
Nejvyšší soud obnovil povolující usnesení prvého soudu co do procesních útrat prvé stolice, nevyhověl však dovolacímu rekursu co do útrat odvolacích.
Důvody:
§ 370 ex. ř. připouští exekuci k zajištění peněžitých pohledávek, soudem přiznaných, vůbec, z čehož nenásleduje, že by to byly pouze pohledávky, jež tvořily předmět sporu, a ne útraty sporu, zvítězivší straně přisouzené. Útraty ty jsou pravidelně příslušenstvím věci hlavní, avšak závislost jich na této, není tak značná, že by nebylo možno pokládati je za samostatné pohledávky peněžité, nezáležel-li předmět sporu v plnění peněžním. Nelze-li v tomto případě připustiti exekuci k zajištění nároku hlavního, není tím vyloučena exekuce k zajištění útrat sporu. To platí ovšem v případě § 371 odstavec prvý ex. ř. pouze o útratách přisouzených prvním rozsudkem, ne však o útratách řízení odvolacího. V daném případě odporuje strana povinná dovoláním celému rozsudku, i výroku o útratách, který může býti změněn, dojde-li ke změně rozhodnutí ve věci hlavní (sr. rozhodnutí Nejv. soudu R II 132/19, čís. 297 této sbírky). Stěžovatelé odůvodnili návrh na povolení exekuce pouze dovoláním proti potvrzujícímu rozsudku odvolacímu (§ 371 čís. 1 ex. ř.), není tudíž návrh dostatečně odůvodněn.

Citace:

Čís. 1337. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 870-871.