Čís. 3969.

Okolnost, že pachatel měl důvod pokládati doložku o výhradě vlastnického práva za pouhou formalitu, vylučuje po případě vědomí hmotné protiprávnosti zadržení (přivlastnění si) ve smyslu § 183 tr. zák.
(Rozh. ze dne. 16. října 1930, Zm II 92/30). Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 12. prosince 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Ke skutkové podstatě zločinu zpronevěry nestačí zjištění, že obžalovanému mouka (peníze za ni utržené) byly svěřeny s výhradou vlastnictví a že si obžalovaný tyto věci přivlastnil a za sebou zadržel, nýbrž musí býti dále po stránce subjektivní zjištěno a řádným způsobem odůvodněno, že toto zadržení a přivlastnění si obžalovaný předsevzal, jsa si vědom hmotné protiprávnosti svého jednání. V tomto směru trpí napadený rozsudek vadami, jež zmateční stížnost obžalovaného dovolávajíc se důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9a) § 281 tr. ř., právem vytýká. Obhajobou obžalovaného bylo, že sice agent mlýnu upozorňoval při kterési dřívější objednávce na vlastnictví firmy až do úplného zaplacení — čímž má obhajoba zřejmě na mysli upozornění Josefa V-ého při první objednávce, při níž V., když se obžalovaný nad tím pozastavil, řekl, že to platí pro všechny stejně — že však toto připomenutí považoval za věc ryze formální, poněvadž firma nikdy tento nárok neuplatnila, obžalovaný i při posledních dvou objednávkách ze 17. prosince 1927 a ze 24. ledna 1928 na doložku upozorněn nebyl, že účty byly splatné až do 30 dnů bez úroků a teprve pak že si čítala firma 10%, a že firma po celou dobu několikaletého společného obchodování někdy čekala bez námitek na zaplacení účtů i dva měsíce a chovala se tedy tak, jakoby tu tohoto závazku vůbec nebylo. Zjišťuje, že jest na bíledni, hledíc k výhradě vlastnictví při započetí obchodního spojení, že obžalovaný uzavíral podle obchodního zvyku veškeré další obchody za dřívějších poměrů, pokud neumluvil nic jiného, a že by se jiné nazírání příčilo poctivosti v právních stycích, zjišťuje rozsudek objektivní zákonný znak »svěření«, nevystihuje však po stránce subjektivní rozhodný předpoklad, zda si i obžalovaný smluvní poměr s mlýnem tak vykládal, jak si ho vykládá soud. Zjištění, že obžalovaný nic nenamítal proti výhradě vlastnictví na účtech ze 17. prosince 1927 a ze 24. ledna 1928, nemá ze subjektivního hlediska význam, ana se obhajoba obžalovaného nesla k tomu, že právě z oněch důvodů nepřikládal těmto doložkám na účtech závaznou moc. Nestačí proto při způsobu obhajoby obžalovaného zjistiti, že proti písemným doložkám »nic nenamítal«, nýbrž třeba vyvrátiti námitku obžalovaného, že je pokládal za holou formalitu. Vypořádává-li se rozsudek s námitkou obhajoby v příčině doložky na účtech o osmidenní lhůtě platební, po jejímž uplynutí se počítají úroky z prodlení, poukazem k tomu, že se v tom projevuje jen náležitá péče obchodníka, uvarovati se ztráty úroků, neznamená však vzdání se výhrady vlastnictví po 8 dnech, dopouští se znova téže chyby, zjišťuje objektivně, že se mlýn nevzdal přes onu doložku vlastnického práva, aniž však zjistil a odůvodnil, že a proč i obžalovaný tuto podmínku tak pojímal, jak soukromý účastník a nalézací soud ji pojímá.
Totéž platí i ohledně námitky obhajoby, že firma čekala na zaplacení účtů i 2 měsíce, neuplatnivši výhradu vlastnictví, kterou soud odbývá úvahou, že dříve firma mohla za to míti, že obžalovaný má vždy dosti hotových prostředků, by mohl část peněz za prodanou mouku zaplatiti, a neměla důvodu k uplatnění vlastnictví; by však obžalovanému mohla býti jeho činnost přičítána za vědomě protiprávní jednání, musilo by býti zjištěno, že si tento rozsudkem předpokládaný důvod, z něhož mlýn neuplatňoval své vlastnické právo, i obžalovaný po dobu svého obchodního spojení s mlýnem uvědomil a tedy seznal (což popírá), že jest výhrada vlastnictví přes to v platnosti. Právem vytýká dále stížnost rozsudku vadnost, pokud ohledně směnek poškozené v dubnu 1928 vystavených jen vyslovuje, že ani obžalovaný nemohl potvrditi, že se vystavení směnek (z nichž jednu na 2 000 Kč zaplatil) stalo v úmyslu by byl starý smluvní poměr zrušen. Leč soud neuvažoval o tom, zda se vystavení oněch směnek pokládalo (aspoň se strany obžalovaného) za řádné placení dlužné kupní ceny jemu stejně jako zboží svěřené, a zda obžalovaný, vystaviv směnky (roz. v důvěře, že je bude moci včas zaplatiti), nebyl toho mínění, že pak může s moukou, pokud tu in natura ještě v této době byla, volně nakládati. Tohoto uvažování nebylo by třeba, kdyby soud podle pravidel shora vyložených dospěl k přesvědčení, že po stránce subjektivní nešlo o vědomě protiprávní jednání obžalovaného.

Citace:

Čís. 3969. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 513-515.